NECENZUROVANÝ PŘEHLED KRIZE V JUGOSLÁVII , část 1
NECENZUROVANÝ PŘEHLED KRIZE V JUGOSLÁVII , část 1
Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
Během 1991-99 byla hanebně rozkouskována Jugoslávie, prosperující, multietnická a vícenáboženská země, před zrakem celého světa. Oficiální Západ, jeho mnozí politici, NATO i media šířili neuvěřitelné dezinformace až lži. Zvýšili mezietnickou nenávist v Jugoslávii. Při tom překřičeli každého, kdo se je pokoušel zastavit, pranýřovat jejich lži. Pošlapali zásady nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států, jak je slavnostně vyhlásily Charta OSN a deklarace v Helsinkách (1975). Hlavní obětí tohoto mezinárodního zločinu se stali Srbové. Jeho hlavní činitelé a spolupachatelé byli ti, kteří válčili na straně hitlerovského Německa proti spojencům za druhé světové války (1941-45): (1) Chorvati (v Nezávislém státě Chorvatsko, NDH), (2) Muslimové z Bosny a Hercegoviny, BaH (tehdy jako součást NDH), (3) Albánci z Kosova. (4) Slovinci sehráli v nynější době také špinavou roli, i když na straně Německa (1941-45) neválčili. Bývalý velvyslanec USA v Bělehradě, začátkem 2004 zemřelý, Warren Zimmermann, napsal o Slovincích (Původy katastrofy ve Foreign Affairs, březen/duben 1995): „Jejich ctností byla demokracie, jejich neřestí sobeckost. Ve své snaze odtrhnout se od Jugoslávie, jednoduše ignorovali 22 milionů Jugoslávců, kteří nebyli Slovinci …Byli to Slovinci, kdo začal válku…“
Celá záležitost byla zorganizována Německem, dvakrát poraženým během dvou válek 1914-18 a 1939-45, ve kterých Srbové bojovali na straně spojenců. Při zničení Jugoslávie bylo Německo podporováno, diskrétně, ale účinně, Vatikánem. Srbové byli stále ještě některými kruhy Vatikánu pokládáni za ortodoxní schizmatiky…Alojzije Stepinac, katolický arcibiskup Záhřebu a vikář chorvatské armády a ustašovských zločinců, hlásil 18.května 1943 papeži Piovi XII. (zlomyslně nazývaný „Hitlerův papež“), že 240 000 pravoslavných Srbů z NDH přestoupilo na katolictví. Toto se stalo v době, kdy statisíce Srbů byly masakrovány chorvatskými ustašovci a části Muslimů z NDH. Mimořádný Hitlerův pověřenec pro jihovýchodní Evropu Herrman Neubacher napsal v knize (1956), že kolem 750 000 Srbů bylo povražděno v NDH. Nejhroznější likvidační tábor fašistického Chorvatska (1941-45) byl Jasenovac, ve kterém bylo zahubeno kolem 500-600 000 vězňů, včetně dětí, většinou Srbů, kolem 20 000 Židů, 40-80 000 Romů, chorvatských antifašistů. Americký novinář N.Lewis psal o krajně surovém způsobu zabíjení v Jasenovci (Tábor smrti v nacistickém Chorvatsku, The New York Times, 14.11.2001). Chorvatský intelektuál, profesor Viktor Novak, popsal ve svém monumentálním díle Magnum crimen (Veliký zločin,1948) na více než 1 000 stránkách, zločiny části katolického kléru v Chorvatsku proti svým srbským bratrům.
Když válka skočila (1945), byl arcibiskup Stepinac pronásledován Titovými komunistickými úřady. Vatikán ho jmenoval kardinálem, k veliké nevoli Titova režimu. Kardinál byl v domácím vězení, když zemřel na leukemii (1960). Jan Pavel II. ho blahořečil (3.října 1958). Proč ano? Stepinac nikoho nezabil, velmi strádal pod komunistickým režimem. Byl trpělivým katolíkem, nikdy ale veřejně neodsoudil genocidu Srbů v Chorvatsku, nikdy se je nepokusil chránit, byl odpovědný za tvrdě vynucený přestup pravoslavných Srbů na katolictví, byl prominentem (VIP) ve fašistickém NDH, „jedl chléb“ ustašovských vrahů.
Německá BND (Federální Zpravodajská Služba), vedená Klausem Kinkelem (1979-82) v době Titovy smrti (1980), všemožně rozvracela Jugoslávii. Pomáhal při navazování styků mezi ustašovskou emigrací a vedoucími chorvatskými komunistickými předáky a některými katolickými duchovními. Později, v 1993, jako německý ministr zahraničí, se zasazoval pro vytvoření ICTY, mezinárodního trestního tribunálu pro válečné zločiny v Jugoslávii. Toto velmi uvítala Madeleine Albrightová, tehdy velvyslankyně USA při radě bezpečnosti OSN. Později byl ICTY zneužit a jeho pochybná autorita (mandát) je dosud zneužíván jako prodloužená ruka zájmů USA proti Srbům.
Zločincem proti míru číslo 1, který podnítil krvavou občansko-etnicko-náboženskou válku v Jugoslávii, byl německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. V Maastrichtu (17.12.1991) přinutil prodejné Evropské společenství, aby předčasně, bez právního podkladu, uznalo za svrchované, nezávislé státy Chorvatsko a Slovinsko. Byl to mohutný podnět pro rozšíření války. Genscher navštívil 29.listopadu 1991 papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu, který předčasně uznal oba státy. Zdalipak si papež uvědomil, jaká lidská tragedie z toho vznikne? Byl tento tvrdý antikomunista rozhodnut zničit poslední, údajně „komunistický“ režim Miloševiće v Evropě, anebo to byla i vůle vyřídit si to také s pravoslavnými schizmatiky? Poláci si velmi přejí vidět svého populárního papeže jako světce. Ale zdalipak se choval jako svatý během jugoslávské Golgoty, kterou Vatikán pomáhal připravit? Zdalipak nevěděl, že Titův režim byl vnucen Jugoslávii, obzvláště pak Srbsku, samotným Churchillem, který zavrhl royalistu, prozápadního srbského generála Mihailoviće, vůdce prvního povstání proti Hitlerovi v Evropě, a převedl komunistovi Titovi (byl Chorvat) veškerou západní pomoc a i výmysly šířící propagandu, čímž umožnil Titovi uchvátit moc?
Major Michael Lees, britský styčný důstojník, vysazen speciálními jednotkami do Osou okupované Jugoslávie, strávil rok mezi bojovníky proti okupantům generála Mihailoviće. V roce 1990, když se dostal k řadě údajů tajných služeb, napsal knihu, ve které popisuje pozadí této zásadní Churchillovy chyby. Byla to kniha „Znásilnění Srbska – Britská role v Titově uchvácení moci 1943-1945“. Ve stejném roce uveřejnil americký novinář David Martin „Síť dezinformací – Churchillova jugoslávská zásadní chyba“, ve které přináší řadu podrobností o západní (hlavně britské) zradě generála.
Aby očernily srbský národ a aby ospravedlnily neférové až kriminální chování Západu, NATO, jeho místních přisluhovačů, byly šířeny o dění v Jugoslávii dezinformace až lži. Znamenaly zfalšované počty mrtvých, hrůzné příběhy o údajných neexistujících srbských vyhlazovacích táborech, o údajných masových znásilňováních prováděných Srby, masové vraždy civilů v Sarajevu: výbuchy v ulici Vase Mikina v 1992, na Markale I v 1994, na Markale II v 1995, které organizovala samotná muslimská vláda v Sarajevu, za tichého souhlasu západních tajných služeb. Tyto výbuchy, podle Západu údajně prováděné Srby, se stávaly výmluvou pro drsná protiopatření, aby se co nejvíce poškodili Srbové, a aby se co nejvíce pomohlo vojensky Muslimům a Chorvatům, k vyrovnání srbské převahy. Byly to (1) drakonické sankce OSN (od 30.června 1992) proti Republice Srbské, RS (v BaH) a proti FRY (zbytek Jugoslávie, tj. Srbsko a Černá Hora), (2) mnoho týdnů trvající paušální, plošné bombardování Republiky Srbské letectvem NATO po Markale II, (3) zločinecké NATO bombardování Srbska, včetně Kosova, po dobu 78 dnů, od 24.března 1999, s mnoha mrtvými, velikým ničením, s obrovskými ekologickými následky, se zvýšením výskytu zhoubných nádorů a leukémie (zřejmě následkem použití munice s ochuzeným uranem, zaplavení přírody různými chemikáliemi ze zničených chemických továren). Toto poslední se přihodilo po frašce v Rambouillet, sponzorované arogantními západními Münchhauseny (Albrightová, Clinton, Blair, Fischer, Solana, atd). Oni zinscenovali aféru v Račaku, mluvili o statisících pohřešovaných Albánců, prý zřejmě mrtvých, ale později byla nalezena těla jen kolem 4 000 Albánců, Srbů a Romů. Vymysleli si humanitární katastrofu, která zachvátila Kosovo, vyvolanou údajně Miloševićem, ale ve skutečnosti vyvolanou hlavně bombami NATO a teroristickou činností KLA (UÇK), albánské osvobozenecké armády Kosova.
Zrodil se i jednostranný mýtus o Srebrenici, jako protiváha hrůzám chorvatsko-muslimských ofenziv „Blesk“ a „Bouře“ (1995), které vyhnaly, s pomocí NATO, z jejich dávných domovů v Krajině, přes 200 000 Srbů a stovky jich povraždily. Mnoho dezinformací bylo vysloveno o Srebrenici, kde počty nalezených těl neodpovídaly počtům Muslimů, údajně Srby popravených. Řada na seznamu údajně zavražděných se později účastnila voleb. Západní propaganda a muslimské úřady zcela opomíjely uvést 3 262 Srbů, zabitých v tomto kraji, které jmenovitě uvedl Ivanišević (Kniha mrtvých-Srebrenica, Bratunac, 2005). Nikdo při tom neřekl, že během třech let bojů zde zahynulo kolem 1 200 srbských a 2 000 muslimských vojáků. Nicméně je nezbytné uznat, že nikdo nebyl zcela bez viny v zdejší občansko-etnicko-náboženské válce. Generál Ratko Mladić, velitel bosensko-srbské armády, řekl autorovi:-„Naše jednotky měly přísně nařízeno, postupovat se zajatci podle mezinárodního práva. Nebyly žádné masové vraždy, masové popravy. Nemohu však vyloučit, že se někteří z mých vojáků nemstili, protože muži z garnizonu v Srebrenici, během svých vražedných útoků na srbské vesnice, povraždili jejich rodiny.“ Pro Západ však žádné protiargumenty neplatily. Poněkud menší publicitu měl protisrbský propagandistický mýtus šířený Chorvaty o krvavých událostech ve Vukovaru (podzim 1991), kde Chorvati i Srbové měly mnoho ztrát.
