České národní listy

Návrat správných pólů
Marek Řezanka

Prahnutí po krvi stále neutuchá:
Supi se slétají v houfu nad kořistí.
Pravdu – to lotr ví – ničí krutá sucha,
a koně ve stáji nikdo nepojistí.

Oblaka frustrace – mimořádně tmavá,
houstnou, až zaplní obzor k nepoznání.
Musí se utrácet: Kostra kosou mává,
je celá na trní, jak ženichy shání.

Zem vodu nepila – proudy krve chlastá,
ústa má nateklá – kruhy pod očima.
Dřív byla ztepilá – zbyla z ní jen část a
na tu si navlékla hadr, který ždímá.

Točí se ruleta – nic ji nezastaví:
Kulička dopadá – pole je však chybné.
Ten, kdo bič uplétá, podporuje stavy,
v nichž vládne ohrada, kde se každý shýbne.

Rozum byl potlačen – nenávist se jitří.
K tanci smrt vyzývá s hudbou, která drásá.
Kouř stoupá do mračen v zítřku bez pozítří,
šance je mizivá, že by přišla spása.

Zavyjí kojoti – racek zaskřehotá:
Plavidlo potápí ten, který mu velí.
Zloba se okotí – neforemná hmota.
Praskají okapy – svět je otupělý.

Nehne se od pouta ten, na nějž se valí
bláto a kamení. Obloha se blýská.
Peklo se rozpoutá vždy, když rituály
v procesech pramení – a když lež je blízká.

Jednou to přestane. Či se nerozední?
Procitnou zmámení. Poznání vždy bolí.
Činy pak – gesta ne – promění den všední.
Postačí znamení – svět zpět získá póly…


V těchto dnech mainstream doslova jak Baťa cvičky seká úderné propagandistické pamflety proti komukoli, kdo se vyjadřuje kriticky proti vládě. Pokoušejí se z nás učinit občany druhé či třetí kategorie, ať jsme již autory protivládních statí či čtenáři.
Zcela nepokrytě se nás vládní moc a její služebníci snaží zastrašit – a usilují o naši dehonestaci. Sázejí na konformitu těch, kdo nejsou silnými osobnostmi, že podlehnou nálepkám: Nikdo nechce být označen jako ten špatný.
 Právě proto je třeba vládní moci ukázat, že nám tyto nálepky nevadí – že se jim vysmíváme, a to tak, že si je klidně přivlastníme. Že nemají obsah – a že nám neublíží. Budu hrdý na to, že se označím jako zloduch – no a? Ať jsem hodnocen podle skutků, nikoli podle nálepky.
Toto je svého druhu psychologická válka – a vyhrát ji lze jedině tehdy, když většině bude ukradené, co o ní píší a říkají ti, kteří se nad ni vyvyšují.
 Hromadně se hlasme k „zaprodanectví a ztroskotanství“ s tím, že jsme si vědomi, že to nejsme my, kdo někoho zaprodal – a kdo si počíná zoufale. Ukažme, že nemáme strach jako Andersenovi císařští rádci, že se nehodí ke svému povolání. Dokažme, že jsme inertní k tomu, co si o nás samozvaná elita myslí. My si přece o ní myslíme horší věci – a dokážeme předložit pádné argumenty, proč tak smýšlíme.
Chtějí, abychom se styděli, abychom popírali sami sebe, abychom zmizeli. Nedopřejme jim tu rozkoš. Předveďme jim vzdor, z něhož se nevzpamatují. Touží vidět zdecimované trosky zahnané do kouta. Ukažme jim pravý opak