Naši krajané na Podkarpatské Rusi,
Naši krajané na Podkarpatské Rusi,
volyňští Češi a ministr Zaorálek
Na západě Ukrajiny dává vědět o sobě nový útvar – Podkarpatská Rus. Svůj názor dal v rozhovoru najevo ministerský předseda této republiky Petr Gecko.
Republika Podkarpatská Rus byla obnovena v roce 2008. Obnovena, nikoliv vytvořena, protože od roku 1938, kdy vznikla, neztratila svoji subjektivitu. Je to dnešní Zakarpatská oblast. Na základě výsledků referenda byl na Kyjev vznesen požadavek na uznání Rusínů za národ. Referendum se týkalo speciálního vlastního řízení území Zakarpatska vstoupivšího do jiného územního útvaru. Současně proběhl plebiscit o národní a kulturní autonomii Maďarů. Byl stanoven termín 1. prosince 2008, a pokud by nebyla přijata potřebná opatření a nebylo zahájeno jednání, mělo vstoupit v platnost dříve vydané memorandum a Deklarace o obnovení republiky Podkarpatská Rus. Ukrajinská vláda to ignorovala. Nyní je už možné tento problém rozhodnout i silou, což je samozřejmě až to nejposlednější řešení ze všech možných. Je třeba se vyhnout násilným silovým rozhodnutím, která by si vyžádala možná i stovky lidských životů na obou stranách a jistě by způsobila i velké materiální škody. Existuje vedení i domobrana – 3 tisíce ozbrojených lidí. Domobrana by však měla bránit jen svou zem, když by tato byla napadena ukrajinskými silovými složkami. Jinak je nutné situaci řešit jednáním zainteresovaných stran, a to bez ohledu na to, že ta ukrajinská strana dává stále dosud přednost síle.
Situace se pro Podkarpatskou Rus zatím vyvíjí příznivě. Získala podporu Maďarska, které bedlivě sleduje svou menšinu v rámci nového státního útvaru. Jen aby se jí nic zlého nestalo. Je zajímavé, že osobně i premiér Viktor Orbán probíhající vývoj sleduje se sympatiemi a dokonce jej do určité míry podporuje.
I naši lidí žijí na Podkarpatské Rusi. Jsou i Rusíni, jež na československý stát nezapomněli a dokonce někteří z nich by si přáli jeho obnovení. Mají své spolky, FB nebo weby a tam hlásají svá stanoviska. Nedávno na jednom z nich jsem objevil nabídku trička s mapou Československa, do něhož samozřejmě zahrnuli i svou Podkarpatskou Rus. Vzpomínají nejen na republiku, která pro ně hodně dobrého udělala, ale také i na jejího prvního prezidenta, T. G. Masaryka. Nedávno instalovali dvě pamětní desky na jeho upomínku. Na Podkarpatské Rusi je, kromě dalších, funkční Klub T.G. Masaryka.
Co takhle kdybychom se i my zajímali o vývoj i na Podkarpatské Rusi? O tom naše ministerstvo zahraničí ani nešpitne. A to je velká škoda. Měli bychom. Situace, jaká panuje na MZV dokonale ilustruje vztah pana ministr L. Zaorálka k našim krajanům na Volyňsku. I když projevili značný zájem o návrat do vlasti svých předků, pan ministr jako by neslyšel. Dokonce tvrdil, že takový interes neprojevili. Je to možné, když před setkáním s panem ministrem byli údajně instruováni, aby o repatriaci nemluvili, proto si nedovolili toto téma otevřít, poněvadž si byli vědomi možných následků. A právě tato epizoda je příznačná pro jednání pana ministra, zřejmě však také i našich některých diplomatů na Ukrajině. Jen nedej Bože, aby došlo k repatriaci krajanů do vlasti! Vždyť tím bychom signalizovali, že poměry na Ukrajině nejsou tak růžové, jak je líčíme. Již jen samotná žádost o repatriaci přece může poškodit „dobré jméno“ Ukrajiny. Přece nemůžeme hledět, zřejmě si říká pan ministr, na to, že náhodou nějaký náš krajan zemře jako mobilizovaný voják ukrajinské armády v bojích na jihovýchodě Ukrajiny, že náhodou někdo z našich krajanů dostane za nějaké „neloajální stanovisko“ k nové Ukrajině nakládačku od těch „pravých“, tj. banderovských Ukrajinců. To přece nic není ve srovnání s tím, co v době druhé světové války stovky našich lidí na Volyňsku postihlo. Banderovci je okrádali, zabíjeli a dokonce mučili. A tak podle pana ministra nejsou důvody k nějaké repatriaci. Na štěstí máme prezidenta, který se o volyňské Čechy zajímá a viditelně i účinně podporuje jejich žádosti o repatriaci. Naši krajané se na něj obrátili, když viděli, že cesta přes „naší“ diplomacii a hlavně přes jejího šéfa nikam nevede. Jakou úlohu při tom všem sehrál „náš“ velvyslanec na Ukrajině? Myslíme si, že již dávno bylo dost schwarzenbergských kádrů, které, bohužel, i nynější pan mistr zahraničí hýčká.
Svým jednáním pan ministr L. Zaorálek viditelně dal najevo, že zájmy Ukrajiny upřednostňuje před interesy našich krajanů nad Volyní. A to by neměl. Pokud to dosud neví, pak by mu někdo měl říci, že je ministrem České republiky a nikoliv Ukrajiny. Možná, že to dokonce i ví, dalo by se to předpokládat, ale je mu to šum a fuk. Pak ovšem takového ministra nám byl čert dlužen.
Jsou-li mu ukradeni naši na Volyni, pak jak bychom mohli čekat vůbec nějaký zájem o naše krajany a s námi sympatizujíci Rusíny na Podkarpatské Rusi. V souvislosti s tímto však si můžeme položit otázku, zda pan ministr zahraničí vůbec je schopen jednat v zájmu naší republiky. Domnívám se, že nikoliv a proto by měl co nejdříve ze svého postu odejít. Pokud potřebnou změnu neudělá premiér pak se stane spoluviníkem všech zaorálkovských kauz.
Dr. O. Tuleškov
