České národní listy

Naděje se vzdát neumím

Prof. Miloš Pick

„…Někde jsme narazili na spoluvězně, které chytli v nějaké vesnici, kde byl mezi nimi taky jeden německý komunista z našeho lágru, nějaký Denkert, zámečník z Porúří. Když po Hitlerově sebevraždě nastoupil Dönitz, prý udělil říšským Němcům amnestii, zkrátka Denkerta v té sudetské vesnici amnestovali a zařadili do volksšturmu. Přesvědčoval je, aby nebojovali proti Američanům, a ti Sudeťáci ho pověsili. Po dvanácti letech lágru - byl v lágru hned od prvních dnů Hitlera - došel až do Sudet a tam ho pověsili.

Když nás eskortovali, snažili se vyhýbat městům - snad kromě Sokolova. A Lokte, kde nás místní vězení na hradě skoro útulně dýchlo dávnou civilizací. Spíš nás vedli vesnicemi. Tam musel být hrozný teror. Před nejednou vesničkou visel na stromě pověšenec - s nápisem na prsou "Verräter" (zrádce). Vesnička jako dlaň, bylo tam třeba jen několik desítek domů a obyvatelé vydali gestapu několik dní před koncem války ne "nepřítele", heftlinka, ale jednoho ze svých sousedů. Co jsem prošel od Kraslic až po Domažlicko, kde to končilo, ty, kteří někde ustrašeně za záclonou vykoukli se strachem nebo i se sympatiemi, nebo někdy hodili i krajíček chleba, spočítám na prstech.

Takové byly Sudety v druhé polovině dubna 1945. Nemohu a nechci si přisazovat a tím méně rozdmychávat vášně vedoucí k pomstě. Ale nějaké pohádky, že to bylo poblouznění jenom za Mnichova, nemohu potvrdit. Hitler se doposledka snažil vyvolávat naděje propagandou o tajných zbraních a o alpské pevnosti. Nevím, jak v Alpách, ale tady v Sudetech to vypadalo jako pevnost, která zůstala Hitlerovi věrná do poslední chvíle, doslova až za hrob.

Přesto si myslím, že po půl století dozrál čas k usmíření. Ne však s těmi, kteří jsou tak nenapravitelní, že by to celé chtěli znovu o víc než půl století vrátit zpět. S těmi to možné není. Ne kvůli minulosti - to bychom byli jako oni. Ale kvůli budoucnosti, kterou znovu ohrožují. Chtěl bych doufat, že v tom naleznu pochopení a souhlas i demokratické německé veřejnosti.

Vzpomínám přitom, jak mi Karel Kesek popsal rodinu, která jej ukrývala: matka s jednou dospělou a jednou desetiletou dcerou. Ty dvě dospělé jej ale nabádaly: Před tou desetiletou ani slovo - die ist noch "blöd" (je ještě blbá)! A přece právě z generace tehdy "desetiletých", kteří z velké části nevěděli, co se za Hitlera dělo, se ponejvíce rekrutují dnešní zatvrzelí. Pochopí lépe mladší generace než ta, která "nevěděla"?...