České národní listy

Nacistické Německo přejímá řadu myšlenek  pangermanů z 19. století

4. Československo

* Hned po vzniku republiky r. 1918 se Němci pokusili o utvoření uzavřeného německého území v českém pohraničí a jeho připojení k Rakousku.

* Hitler pro svůj politický program, který začal uskutečňovat od roku 1933, převzal požadavek sudetského Němce Tebeldiho 33 z roku 1848 o připojení Čech a Moravy k německé říši a ze stejné doby pocházejícího hesla definitivního „odstranění českého oštěpu z německého boku“ totální likvidací českého národa [stejná rétorika jako v dolchstosslegendě – rána dýkou do zad -- z konce roku 1918 ]. Stejný historický podklad a stejnou argumentaci mají memoranda sudetských Němců K. H. Franka, Hanse Neuwirtha a Ernsta Kundta z roku 1938. 34

* Nepřekonatelný odpor sudetských Němců proti pocitu číselné menšiny nacházíme také ve výkladu Ernsta Kundta a Antona Pfrognera před francouzským ministrem Delbosem z konce roku 1937. I řešení česko-německého poměru odsunem Němců do říše navazuje na Bismarckovu myšlenku z poloviny minulého století.

* Joseph Goebbels v deníku 36 22. srpna 1938: vůdce odsuzuje Maďarsko; co tam je schopné, má německou krev. „Musíme osvěžit také všechny balkánské státy německou krví... Nesmíme tyto národy a především Čechy hýčkat, spíš je jednou vytlačíme. Nechceme tyto národy, chceme jejich zem.“ Cituje Horthyho, který je naplněn „divokou nenávistí vůči Čechům“. Podle Goebbelse říká právem, že „to není národ schopný státní existence“. 37

* Rámec dění v německé společnosti tvořil velkoněmecký nacionalismus, který byl součástí německé kultury. Je příznačné, že francouzská osvícenská tradice i tradice francouzské revoluce se dovolává univerzálního pojmu civilizace, na místo specifického, individualizujícího pojmu kultura, fungujícího v německé provenienci. Ideologickým představitelem tohoto nacionalismu se stal německý idealistický filozof J. G. Fichte, který mu vtiskl tendenci k národní nadřazenosti (ideologie herrenvolku). S koncepcí vyvoleného národa úzce souvisel také rasismus, který dospěl až k ideologům Všeněmeckého svazu. Představitelem všeněmeckého hnutí (pangermanismu) v Rakousku byl G. von Schoenerer, jehož pangermanismus a antisemitismus značně ovlivnil A. Hitlera.

------------

32 Gajan, K.: T. G. Masaryk a česko-německé vztahy v letech 1918-1919, in: T. G. Masaryk a Češi a Němci, Praha 1997, ed. K. Gajan, s. 138-139.

33 Tebeldi, Albrecht.

34 Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 17.

35 Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 17-18.

36 Deníky 1938, Liberec 1992, s. 193., 37 Ib. s. 195.

* Specifikaci filozofie pangermanismu nacházíme také u T. G. Masaryka: „Němci, pangermáni dokazují, [že] jsou nejlepšími vojáky světa, pruský militarismus je vzorný; Němec je od přírody voják – vojenství a válka jsou však Bohem ustanovený řád společenský, jak dokázal Moltke, Němcům proto právem náleží prvenství. Darwinův přírodní zákon o přetrvání způsobilého opravňuje pruský militarism; Nietzsche Němcům dal jediné a hlavní přikázání – vůli k moci, vůli k síle, vůli k vítězství!... Němci svou kulturou mají právo, ba přímo povinnost ovládat svět, Němci jsou... Herrenvolk, jediný absolutní Herrenvolk! Německo... stane se spasitelem Evropy a lidstva... Prusko..., sjednotivši Němce, pokračuje v budování německého impéria středověku;... Berlín je čtvrtým Římem...“38 „Pangermáni vědomě udržují a šíří nepřátelství a nenávist k sousedním národům...“ 39

Při jiné příležitosti Masaryk konstatuje vyhlazovací politiku pangermanismu. Pangermanismus je Masarykovi filozofií politického vývoje německého národa. 40 Proti jeho možným důsledkům v uspořádání světa bojuje všemi prostředky. Za Československé republiky chtěl Masaryk svou politikou příznivě ovlivnit vývoj postoje německé menšiny k čs. státu. Tato politika byla úspěšná do počátku 30. let, kdy německé obyvatelstvo v ČSR dvěma třetinami voličských hlasů podporovalo německé aktivistické spolupracující s čs. politickými stranami.

Ve stejné době a krátce před ní vznikly a mocně působily vlivné spisy antidemokratické politické kultury jako Moellerova Třetí říše (první vydání 1923) Spannův Pravý stát (Wahrer Staat) 1921, Edgara Junga Herrschaft der Minderwertigen 1927, Spenglerova Neubau des Deutschen Reiches 1924, Krannhalsův Organisches Weltbild 1925, Schmittovy Schriften gegen Parlamentarismus (1. vyd. 1928). Edgar Jung hodnotil období 1919-1927 jako dobu namáhavého vytvoření duchovních předpokladů pro národně socialistický příliv mas. V období 1929 až 1933 již dosáhla antidemokratická duchovní aktivita svého vrcholu. 41

Rozsáhle se analýzou německé revoluce a politické ideologie sudetských Němců zabýval Emanuel Rádl.42 Mezi pojmy a jevy, které soustavně zkoumá, poukazuje na titánský individualismus, který má svůj původ v Německu a jedinec v něm nemá na světě žádné úkoly. Tento individualismus pohrdá vším, co je rozumné, praktické, humánní. Z víry v jednotlivce se toto titánství změnilo ve víru v titánský kmen germánský, který pohlcuje všechny občany. Zatímco liberál starého rázu odsuzoval státní zákony, které omezují volnost jednotlivců, odsuzují němečtí titánové mezinárodní zákony jako lidské násilí na přírodní nespoutanosti germánského kmene. Nenachází poslání národů, vývoj vidí v tom, že „mocnější národy se udržely, slabší zašly“ (podtrženo E. B.). A to i tehdy, když slabší národy stály na vyšším stupni kultury. Dějiny nejsou ani spravedlivé ani nespravedlivé, jsou oblastí svobodného činu a povinností k tomuto činu. Němečtí politikové proti liberalismu prohlašovali německý národ za absolutno a Hitlera za absolutní autoritu. Hitler chtěl zničit odpovědnost jednotlivých občanů za život ve státě, jednotlivci se měli rozplynout v životě národního organismu.

Antidemokratické politické kultuře nelze rozumět bez pojmů antidemokratického myšlení. Nacismus nevytvořil vlastní ideologii, ale převzal německou antidemokratickou politickou kulturu. Málo početní němečtí intelektuálové, kritičtí k nacismu, mluvili o návratu do barbarství. Smysl existence nebyl ve štěstí a svobodě jednotlivce, ale ve ztotožnění s národem (chápaným etnicky), rasou, třídou, státem. Ještě než se v německém prostředí proti poddanému prosadil svobodný, individuální občan, už byl zatlačován zpět. 43 To byl i základní problém interpretace postavení německé menšiny v občanské a demokratické ČSR. Cesta iracionalismu v německé filozofii vedla k Hitlerovi. Neobstojí vysvětlování odklonu od demokratických hodnot poukazováním na důsledky světové hospodářské krize. Mezinárodní výzkumy totiž ukázaly, že v zemích s demokratickou politickou kulturou se srovnatelně stejnými nebo horšími ukazateli hospodářské krize, nedošlo k odklonu obyvatelstva od demokratických politických stran a k příklonu k antidemokratickým stranám (zejména Velká Británie). Procento voličských hlasů odevzdaných Henleinově straně německým obyvatelstvem v ČSR byl o třetinu vyšší než počet voličů Hitlerovy strany v Německu! Vzhledem k tomu, že hodnotové orientace, které jsou součástí politické kultury, mají dlouhodobý charakter a nesnadno se mění, jak dokazují i dokumenty sudetoněmeckého landsmanšaftu, bylo by shora zavedené soužití sudetských Němců a českého obyvatelstva dalším experimentem, který nemá šance ani teoretické ani praktické. Bude lépe nechat tuto záležitost přirozenému vývoji v Evropské unii.

Prezident Masaryk usiloval o změnu převažující politické kultury německého obyvatelstva, tedy o to, co se podařilo spojencům až po druhé světové válce v důsledku masového vzdělávání Němců v demokratické politické kultuře.

Při posuzování odsunu německého obyvatelstva z ČSR je třeba brát v úvahu názory obyvatelstva po druhé světové válce, jež tehdy zjišťoval Gallupův ústav. 44 Je z nich zřejmé, že obyvatelstvo nejen evropských států postižených válkou, ale také Kanady a USA sdílelo obavy, že Němci rozpoutají třetí světovou válku. Také z tohoto hlediska je třeba posuzovat politiku (včetně odsunu), která byla uplatňována vůči Německu.

-------------

38 Masaryk, T. G., Cesta demokracie III, Praha 1994, s. 190.

39 Nová Evropa, o. c., s. 40-42.

40 Masaryk, T. G., Nová Evropa, II. vyd., Praha 1920., s. 9.

41 Sontheimer Kurt, Antidemokratisches Denken der Weimarer Republik, 2. vyd. Mnichov 1983, s. 34.

42 Rádl, Emanuel, O německé revoluci, Praha 1933, Zur Ideologie der Sudetendeutschen, Wien-Leipzig 1935.

Eva Broklová - Osud českého národa v německých záměrech

(Od roku 1848 do druhé světové války)