Moje volba
Moje volba
Naše země nevzkvétá. Naopak, chřadne. To ale není záležitost pouze současné vlády. Je to proces dlouhodobý. Tato současná vláda jen zatlouká poslední hřebíky do rakve naší suverenity. A že to dělá s gustem a velmi intenzivně, to snad už pochopila většina občanů ČR.
Naše země nevzkvétá. Ztratili jsme většinu svého přírodního bohatství. Ztratili jsme dokonce to základní a nezbytné pro život každého z nás - pitnou vodu. Přestali jsme být potravinově soběstační, i když rozmanitost, kvalita a množství potravin byla v minulosti naše chlouba. Ztratili jsme většinu svého důležitého průmyslu. Vždyť každoročně plyne do zahraničí 300 až 400 miliard korun jako dividendy pro zahraniční vlastníky našich bývalých podniků. To je podstatně víc, než je deficit našeho státního rozpočtu na příští rok. A tak bych mohl pokračovat ještě hezky dlouho. To vše vytvořilo podmínky pro to, abychom byli vydíratelní. A my jsme nejen vydíratelní, ale jsme také vydíráni. Jak v oblasti politické, tak v oblasti ekonomické. To vše může znamenat naše velké nakročení k válce.
Naše země nevzkvétá. Hlavním důvodem je to, že většina našich politiků upřednostňuje jiné zájmy, než je služba občanům této země. Z čeho tak usuzuji? Stačí si položit pár otázek a hledat odpovědi. Například: Proč dosud nemáme ústavní zákon o celostátním referendu, i když je ukotven v naší Ústavě a Listině základních práv a svobod? Proč naše armáda není připravena bránit zájmy a území ČR a místo toho jsou naši vojáci vysíláni do zahraničních misí, kde nemají co pohledávat? Proč, i přes naše neblahé zkušenosti s cizími armádami, jsou zde opakující se snahy o umístění cizích vojsk na našem území? Opět bych mohl do nekonečna pokládat obdobné otázky. Je však nutné také na tyto otázky hledat alespoň základní odpovědi. Ty mohou být dvě: Volíme neschopné politiky, anebo volíme všehoschopné politiky. Asi se shodneme v tom, že obě varianty jsou špatné a nebezpečné pro budoucnost naší vlasti, pro budoucnost nás, občanů.
Konstatování je jedna věc a hledání řešení je věcí druhou. A zde se nám naskýtá jedna z posledních šancí něco změnit. Blíží se volba prezidenta ČR. Devět kandidátů se nám představilo a je jen na nás, zda se opět necháme napálit od neschopných, anebo od těch všehoschopných. Je jen na nás, zda si budeme pokládat otázky a hledat na ně odpovědi, anebo se necháme obalamutit našimi masmédii a líbivými řečmi kandidátů. Vždyť v masírování našich mozků a v „cinknutých průzkumech veřejného mínění“ mají ty různé reklamní agentury, placené bohatými a mnohdy utajenými sponzory, velké zkušenosti.
Proč je ten můj úvod k volbě prezidenta ČR tak zdlouhavý? Již jsem napsal, že máme jednu z posledních šancí změnit něco k lepšímu, nebo alespoň zastavit ten rychlý „sešup“ od současné, již značně omezené suverenity našeho státu, do statusu reálné kolonie zahraniční velmoci. A náš prezident má značné pravomoci. Mimo jiné je vrchním velitelem AČR. Má právo odvolávat a jmenovat premiéra a vládu, právo vetovat zákony ale především má velkou moc být mimo jiné také morální autoritou. Tato „moc morální“ je, podle mého názoru, tou nejpodstatnější. Vždyť v posledních letech pozorujeme pomalý, ale jistý rozvrat naší společnosti. Občané přestávají věřit tomu, že stát je jejich (tak, jak praví naše Ústava: Lid je zdrojem veškeré státní moci), že stát je schopen prosadit jejich práva, poskytnout jim základní životní jistoty. Tuto vlastnost morální autority by měl mít kandidát, jehož budeme volit. Ano, nemusíme s ním souhlasit ve všech otázkách. Máme právo na rozdílný názor na řešené problémy, neboť každý z nás je bude posuzovat na základě svých vlastních zkušeností. Ale to základní by nás mělo sjednocovat. Posilovat. Ochránit nás v nebezpečí. Dát perspektivu dalšímu rozvoji naší země.
Kladu si tyto otázky, když se zamýšlím nad devíti kandidáty. Nebudu se zde rozepisovat o všech. Ale k těm, kteří se objevují na čelných místech průzkumů zveřejňovaných v našich masmédiích, se chci vyjádřit. Asi to bude dost odlišné od výsledků těchto průzkumů, ale toto riziko na sebe rád vezmu.
Jedním z největších kandidátů je Petr Pavel. Zcela záměrně jsem neuvedl jeho vojenskou hodnost. Je to z toho důvodu, že moje představa o vlastnostech a schopnostech důstojníka, natož potom generála je zcela odlišná od toho, co je zveřejňováno o vojenské službě tohoto občana, ale zejména z toho jak posuzuji jeho projevy v kontextu s jeho činy.
O tom, co studoval, jak to komentoval a konfrontace toho všeho s realitou, o tom již bylo zveřejněno dostatečné množství informací a každý si může udělat svůj úsudek. Já jsem si položil otázky z trochu jiné oblasti činnosti P. Pavla. Jednou z nich je, jak respektoval P. Pavel základní dokument NATO v období, kdy byl nejvyšším vojenským představitelem této vojenské organizace, tj. v letech 2015 až 2018? Tím dokumentem je Washingtonská smlouva z roku 1949. V tomto dokumentu je jen jeden jediný článek, který je závazný pro všechny členské státy. Ostatní články mají charakter deklarativní a doporučující. Tento jediný závazný článek zní následovně:
Článek 1
Ladislav Petráš
leden 2023