Moje pravda, Slobodan Miloševič IV
Moje pravda, Slobodan Miloševič IV
Z projevu před “Mezinárodním trestním
tribunálem“ v Haagu ve dnech 31. srpna a 1. září 2004
Omyl uznání
V mezinárodně právní komunitě uznání povstaleckých sil vyvolalo pobouření a odsouzení. Ale také v jiných kruzích. Šéf civilního sektoru UNPROFOR Cedric Thornberry ve svých memoárech uvedl: „Když velvyslanec Utilheiro oznámil, že rozhodnutí o uznání bylo učiněno, generál Morillon a já jsme byli zděšeni“. Francouzské noviny s velikým nákladem Le Figaro psaly o „ výkonu právního pokrytectví“. Generál MacKenzie ve svých memoárech napsal: „Jakkoli jsme nebyli diplomaty, my všichni v uniformě jsme byli jisti, že boje propuknou všude kolem nás, jakmile bude uznání prohlášeno“. Zvláštní reprezentant OSN Cyrus Vance prohlásil, že uznání Slovinska, Chorvatska a Bosny-Hercegoviny ze strany Evropské unie a Spojených států „vedlo k válce, která se odehrává na území Jugoslávie“. Potvrdil to v září 1992.
Uznání fiktivních států angažovaných v občanské válce tvořilo nepřímou formu agrese proti Socialistické federativní republice Jugoslávie. Uprostřed intenzivní kampaně médií a mystifikace mezinárodního veřejného mínění a flagrantního porušení mezinárodního práva a Charty OSN, povstalecké republiky byly přijaty za členy Spojených národů. Zbytku Jugoslávie, který byl skutečnou matricí Jugoslávie, byly uloženy sankce v květnu 1992 a na zemi uvalena mezinárodní izolace. V červenci 1992 byla pozastavena její účast ve Spojených národech. A to jednoduše proto, že jsme nesouhlasili, aby existující stát byl zrušen škrtnutím pera. Tento právní chaos - morální selhání velmocí po studené válce, jakož i Vatikánu - otevřelo cestu ke zneužití a anarchii. Od severní hranice až po Kosovo, až po krajní jih. A byl utvořen ad hoc tento tribunál s jediným cílem zakrýt akumulované omyly jakési politiky vedené Západem a ospravedlnit spáchané zločiny: desintegraci jednoho státu a vysoce sofistikované barbarství vedené státy NATO během tříměsíčního bombardování Jugoslávie, masivní zločiny spáchané proti obyvatelstvu a destrukce středověkého dědictví srbského lidu v Kosovu, a další.
Instrumentalizací extrémně složitých událostí na území Jugoslávie, svádějíce odpovědnost na Srbsko považované za agresora a na mne osobně, uchýlili se k velmi průhledné taktice, jejímž cílem bylo uzavřít kruh a zabránit každé logické analýze empirickou konstrukcí.
Stupidní teorie, řekl bych dokonce vulgární, o „bad guys“ (zlí hoši) a „rogue states“ (státy-ničemové), nemohly ponechat ve stínu fakta o historické odpovědnosti za tragedii jednoho evropského státu. Společný kriminální projekt existoval. Nebyl koncipován v Bělehradě, kde nikdy neexistoval. Existoval naopak napříč aliancí rozvratných sil v Německu a Vatikánu, potom v ostatních zemích Evropské unie a Spojených států.
Nelegitimní tribunál
Od mého prvního příchodu na toto místo, potom ještě několikrát, jsem popíral legalitu tohoto tak zvaného tribunálu. V průběhu procedury jste mi poskytli další argumenty na podporu mé pozice. Neočekával jsem, že neexistují právní podklady pro zřízení tohoto tribunálu. Připomenu pouze, že zdrojem právní autority může být jen mezinárodní smlouva a nikoli rezoluce, jak konstatoval generální sekretář OSN ve své zprávě Radě bezpečnosti 3. května 1993.
Vy však máte odpovědět na veřejné mínění: Má Rada bezpečnosti OSN právo pozastavit uskutečnění mezinárodních dohod? Odvolávám se na ženevské konvence z r. 1949 s jejich protokoly a konvence z r. 1948 o zákazu a odsouzení genocidy, které svěřují soudní kompetenci soudit válečné zločiny národním soudům. Mezinárodní tribunál může mít autoritu jedině tehdy, jestliže jeho zakládací akt byl sepsán legie artis a má všeobecnou kompetenci. Tento tak zvaný tribunál postrádá oba prvky. Zakládací listina tohoto tribunálu je individuální povahy, jedná se tedy o akt politický.
Jeden základní právní princip rovnosti před zákonem klade otázku, proč nebyly ve světě zřízeny tribunály pro všechny války, které se udály, alespoň ve XX. století. I když nejsou pro to principiální důvody, za předpokladu, že by to bylo legální, se aplikuje na všechny situace. Jinak řečeno, tento tribunál reprezentuje nejtěžší formu diskriminace proti jedné zemi, jakož i vážné porušení zákazu všech forem diskriminace. Od začátku jsem žádal, aby tato instance postupovala podle článku 96 Charty OSN, která požaduje souhlas Valného shromáždění OSN a obrátila se na Mezinárodní soud, který je eminentní právní instancí v institucionálním systému Spojených národů a habilitován k interpretaci Charty OSN a požádat o právní poradní názor, aby zjistila, zda rezoluce Rady bezpečnosti, na jejímž základě vznikl tento tzv. tribunál, jsou v souladu s Chartou OSN nebo ne.
Skutečnost, že si tento tribunál sám přisvojil právo rozhodovat, ať byl ustaven právoplatně nebo ne a skutečnost, že rozhodoval jakoby tomu tak bylo, neznamená, že takové rozhodnutí bude správné, ani že měl právo takto rozhodnout. Ve skutečnosti, tento tzv. tribunál o nic více, než kterýkoli jiný tribunál, není oprávněn posuzovat svou vlastní legalitu. To je, proč rozhodnutí, která v této věci učinil, jsou bez právní hodnoty. Tribunály jsou ve skutečnosti oprávněny rozhodovat o své kompetenci - zda jsou kompetentní rozhodovat v určité záležitosti nebo ne - ale otázka kompetence tribunálu a otázka jeho legality jsou dvě otázky zcela odlišné. Otázka legality má prioritu před otázkou kompetence, protože když tribunál není legální, otázka jeho kompetence je bezpředmětná.
Na rozdíl od otázky vlastní kompetence, žádný tribunál, ani žádná instance není habilitována vyslovit se o své vlastní legalitě, neboť podle práva, tradice neumožňuje být soudcem ve své vlastní věci (judex in causa sua).
Ostatně ani tento ilegální tribunál není s to zabránit osobám, které před něj předstupují, odpovědět na otázku: je tento orgán legální nebo ne? Zvláště existuje, jak jsem již uvedl, právní přístup pro ujasnění této otázky, protože odmítnout použití této cesty znamená odmítnout spravedlnost zainteresované osobě. Obávám se nicméně, že odpovědní této instituce jsou si vědomi, že mínění Mezinárodního soudu bude shodné s tím, které vyslovil bývalý předseda tohoto soudu Mohamed Bedjaoui ve své knize „Nový světový pořádek a kontrola legality rozhodnutí Rady bezpečnosti“, kde nalézáme, mezi rozhodnutími, která shledáváme jako sporná, i dvě rezoluce se vztahem k tomuto tribunálu. Následkem toho, tento tribunál není ani organismem mezinárodním a ještě méně nezávislým, jak ho chcete prezentovat. Tváří v tvář veřejnému mínění byla uplatněna ideologická fikce „mezinárodního společenství“, které se drží v pozadí tribunálu, což představuje vážný podvod. Idea utvoření tohoto tribunálu pochází od Kinkela, který následoval po Genscherovi, který byl hlavním válečným zločincem v průběhu dezintegrace Jugoslávie. Ideu převzala Madeleine Albrightová, zatímco předběžné a následující náklady operace byly zajištěny péčí Fondation Soros. Soros financuje rovněž Koalici pro mezinárodní spravedlnost, nevládní organizaci určenou k „pomoci“ tomuto tribunálu.
Členové této organizace a členové některých dalších nevládních organismů, z nichž někteří se nalézají dnes v tomto tribunálu, se angažovali od r. 1992 v Bosně a Hercegovině při hledání tak zvaných důkazů o zločinech Srbů. Madeleine Albrightová to všechno předvedla v americkém kongresu s pomocí různých loby a médií s cílem vytvořit prezentaci určenou k ovlivnění světové veřejnosti. V americkém kongresu získala označení „matka tribunálu“. Jako test autentičnosti důkazů dodaných nevládními organizacemi je možno citovat skandál vyvolaný falešnými dokumenty předloženými odpovědnými činiteli těchto organizací, na kterých se zakládala obvinění vznesená proti mně à propos tak zvaných zločinů v Kosovu. Novinář z New York Times, který redigoval článek na základě těchto falešných údajů byl nucen podat demisi. Pro důvody profesionální a mravní. Disponuji zde tímto číslem New York Times, ale nemám čas vám je odevzdat. Autor statutů vašeho tribunálu Michael Scharf napsal o něm velmi spravedlivé zhodnocení. V jednom inteview pro Washington Post z 3. října 1999 prohlásil, cituji: „Tribunál je užitečný politický nástroj, který slouží k diplomatické izolaci vedoucích činitelů, kteří překročili pravidla a k upevnění politické vůle ve světě, k uložení sankcí a použití síly“.
Jinak řečeno, tento tribunál je instrumentem války a nikoli spravedlnosti. Toto bylo potvrzeno v renomovaných kanadských novinách Global Mail z 21. dubna 1999 Marcusem McGee, který potvrdil, že „tato instance je součástí válečné strategie NATO“.
V důsledku toho se jedná o privátní justici známou pouze svým autorům, utvořenou péčí válečné koalice, to jest spravedlnost pokročilého středověku.
Eminentní mezinárodní juristé připodobnili tento tribunál k nástroji propagandy NATO. V tom případě nelze hovořit o nějaké nezávislé spravedlnosti. Je nutno dodat, že od r. 1996 existuje permanentní spojení mezi generálním sekretářem NATO a vaším generálním prokurátorem a že 9. 5. 1996 bylo podepsáno memorandum o modalitách této spolupráce mezi generálním prokurátorem a vrchním velitelem NATO v Evropě.
Takto NATO a nikoli OSN zajišťuje roli četníka tohoto tribunálu. To je, proč tento tribunál nemůže být nikterak považován za mezinárodní instituci, ale za orgán NATO. Váš vlastní článek 32 poskytuje v tomto smyslu další argument navíc. Váš status skutečně přepokládá, že výlohy tribunálu jsou kryty obvyklým rozpočtem OSN. Avšak v praxi peníze přicházejí z krajně nejasných zdrojů, takových jako např. Fondation Soros a nadací různých islámských zemí. Největší část příjmů pochází ze samé NATO, Shea: „NATO je hlavním kapitálovým účastníkem Tribunálu“. To prohlásil 17. května 1999 v Bruselu. A není marné připomenout, že Soros financuje tak zvanou „Armádu osvobození Kosova“, kterou je ve skutečnosti teroristická organizace UCK, stejně jako její hlavní orgán – Koha ditore.
