Mnichov v kontextu (sudeto)německých dějin 2

 PhDr. Eva Hahnová

Jak vysvětlit skutečnost, že Sudetoněmecká strana (SdP), která byla založena 1933 tehdy neznámým učitelem tělocviku z Aše Konradem Henleinem, o dva roky později dokázala získat ve svobodných volbách dvě třetiny, a v komunálních volbách na jaře 1938 dokonce až 90 procent hlasů německé menšiny? Obvyklé odkazy na "narůstání nacionalistických tendencí v německém prostředí", které byly údajně "živeny sociálními problémy, ale v podstatě se v nich odrážel nástup nacismus k moci v sousedním Německu", jak se učí čeští školáci,11 totiž tak neobvyklé výsledky svobodných voleb nevysvětlují. Ve výmarské republice potřebovala NSDAP dlouhá léta postupného růstu popularity a nikdy nezískala ani polovinu volebních hlasů. Navíc čeká na vysvětlení také skutečnost, že se SdP hlásila do léta 1938 k demokratickým praktikám československého politického systému, ale po „Mnichovu" naráz splynula s NSDAP, aniž bychom nacházeli stopy jakéhokoli odporu mezi jejími přívrženci. Politici jak známo často mění své postoje, ale jiné příklady tak radikálního obratu celé jedné politické strany z historie známy nejsou.

Klíč k vysvětlení těchto záhad nabízí dodnes málo známá skutečnost, na kterou poukázal sudetoněmecký politik Rudolf Jung (1882-1945) již v roce 1923: "Kolébka německého nacionálněsocialistického hnutí stála v sudetských zemích bývalého Rakouska".12 Jung měl na mysli české země, a nemýlil se. Jeho zjištění zatím ale nebývá náležitě zohledňováno v souvislosti s mnichovskými událostmi, byť se jedná o základní kámen k jejich pochopení.

Sudetoněmecká strana v kontextu tzv. německé otázky

Z německé perspektivy se historie SdP jeví srozumitelněji než z perspektivy české. To neznamená, že by němečtí historici objasnili a vysvětlili mnichovské události lépe než historici čeští; v německé historiografii dominují stále ještě pokusy o stylizaci sudetoněmeckého hnutí jako reakce na údajné české křivdy.13 Pojem "německá perspektiva" totiž neoznačuje národnost autora té či oné studie, nýbrž úhel pohledu a kontextu předmětu bádání. Historie SdP z let 1933-1938 měla dramatické následky pro české dějiny, a proto si Češi všímají především těchto let. Z německé perspektivy jsou léta 1933-1938 pouze jednou krátkou kapitolou v dějinách dlouhodobějšího sudetoněmeckého politického hnutí, a právě tento pohled na "Mnichov" nabízí vysvětlení mnohých, v české literatuře zatím otevřených otázek.

Z české perspektivy byly z pochopitelných důvodů cíle a požadavky sudetoněmeckého hnutí vnímány často jako součást menšinových konfliktů, i když jeho nositelé se sami nikdy jako národnostní menšina nechápali. Sudetoněmecká literatura vždy odmítala a dodnes odmítá, aby byli sudetští Němci označováni jako "německá menšina". Pojem sudetští Němci vychází z představy, že jde o specifickou národnostní skupinu (Volksgruppe) či kmen (Stamm) německého národa, podobně jako bývají v běžné německé rétorice označování Bavoři či Švábové. Označení sudetští Němci se poprvé objevuje v němčině jako slovní novotvar v roce 1903, a to nikoli jako vymezení německého obyvatelstva ve vztahu k českým sousedům. Tehdy šlo o pokus popsat rozdíly mezi tzv. národnostním charakterem různých skupin německého obyvatelstva habsburské monarchie, a to mezi tzv. sudetskými a tzv. alpskými Němci.14 K zastáncům této myšlenky se nikdy nehlásili všichni příslušníci německé menšiny v českých zemích, protože pouze někteří z nich se považovali, tak jako přívrženci sudetoněmeckého hnutí, za příslušníky německého národa, a nikoli za spoluobčany národa českého v jedné společně sdílené vlasti českých zemÍ. Tato informace je pro vysvětlení mnichovských událostí důležitá, protože ukazuje, že k "Mnichovu 1938" nedošlo ani následkem krátkodobých politických konfliktů, že ale ani nelze nalézt jeho příčiny v dějinách českých zemí či v česko-německých vztazích. Jde totiž o problém vysvětlitelný pouze v kontextu dějin německých.

Protože se příslušníci sudetoněmeckého hnutí hlásili k Německu, a nikoli k českým zemím jako své vlasti, nemá hnutí za připojení česko-moravského pohraničí k Německu svůj počátek ani v roce 1918, ani v roce 1933, ani jej nelze odbýt odkazem na národnostní konflikty v českých zemích. Henleinova Sudetoněmecká strana se totiž hlásila ke specifickým tradicím z dějin tzv. německé otázky v 19. století, tj. z procesu hledání moderní německé národní identity a hranic moderního německého národního státu. Její vztah k Československu nebyl reakcí na to či ono rozhodnutí českých politiků, nýbrž součástí onoho dlouhodobého kulturněhistorického vývoje v německy mluvícím světě, jehož nositelé usilovali o teritoriální zvětšení Německé říše z roku 1871 ve prospěch tzv. všeněmeckých či velkoněmeckých cílů.

Abychom pochopili historicky jedinečné problémy německého obyvatelstva v českých zemích koncem 19. a počátkem 20. století, musíme si připomenout jeden ze základních problémů německé otázky, a to nevyjasněnost národní identity. Šlo o otázku, dotýkající se především těch evropských regionů, ve kterých žilo německy mluvící obyvatelstvo spolu s příslušníky jiných národů a které nepatřily k Německé říši, založené roku 1871.

Obdobně jako v četných ostatních pohraničních oblastech tohoto státu, nemělo německé obyvatelstvo ani v českých zemí vyhraněnou národní identitu. Zde však nešlo o relativně jednoduché bilaterální problémy jako na hranicích s Francií, Belgií či Dánskem. Část německého obyvatelstva českých zemí se identifikovala s českými zeměmi a Prahou jako jejich hlavním městem, jiní se cítili jako Rakušané a viděli své centrum ve Vídni, jiní zase pohlíželi na Berlín a považovali nově vzniklou Německou říši za svůj stát. Pojem sudetští Němci vznikl jako pokus o vytvoření jedné společné kolektivní identity, ale protože sudetoněmecké hnutí nikdy nereprezentovalo všechny příslušníky německé menšiny v českých zemích, je nutné v historicky adekvátním pojmosloví rozlišovat mezi pojmy "německá menšina v českých zemích" a "sudetští Němci", tj. mezi pozdějším kolektivním označením všech československých státních občanů německé národnosti na straně jedné a jednou ze skupin této menšiny, totiž specificky vymezenou skupinou přívrženců sudetoněmeckého hnutí na straně druhé. Připojení celých českých zemí či přinejmenším českého pohraničí k Německé říši požadovali od počátku 20. století pouze přívrženci sudetoněmeckého hnutí, a jejich počet se v průběhu času měnil.