České národní listy

Mnichov a československé pohraničí v roce 1938

Josef Barloš

Často se stává, že popis a rozbor pohnutých a dramatických dnů roku 1938 v Evropě a zejména v Československu je zakončen aktem podpisu mnichovské dohody a kapitulací čs. vlády 29.-30. září 1938. Bylo to určitě vyvrcholení události té doby, je však třeba mít na paměti, že znamenalo - poněkud symbolicky vyjádřeno spíše dvojtečku, za kterou pro Československo následovaly jednak bezprostřední důsledky, jednak dlouhodobější vývoj spějící k 14. a 15. březnu 1939. Ve své konečné fázi vedly k rozpoutání druhé světová války. Z historie a konkrétně československých a českých dějin pak nelze oddělit osudy těch pohraničních oblastí naší republiky, které byly odtrženy a přičleněny k Německu, k Polsku a Maďarsku. Největší kořist v českých zemích získalo fašistické Německo.

Dohoda z Mnichova, podepsaná vedoucími představiteli Německa, Itálie, Francie a Anglie bez souhlasu Československa, obsahovala několik bodů formulovaných tak, že otevíraly dveře pro mnoho dalších velmi závažných jednání, změn, požadavků i ústupků, které však nakonec ve všech případech vyzněly ve prospěch agresora -hitlerovského Německa. Prokázala to všechna jednání a rozhodnutí tzv. mezinárodního výboru signatářů dohody složeného z ministrů zahraničí zúčastněných zemích - později í z oficiálních představitelů ČSR. Zasedání výboru započalo v podvečer 30. září v Berlíně. Svou práci ukončil - tehdy již spíše formálně - v druhé polovině listopadu 1938. Německo zde zastupoval státní tajemník v zahraničním úřadě Erich von Weizsäcker, československou skupinu vedl zpočátku vyslanec v Berlině V. Mastný, později E. Machatý. Tento výbor zřídil postupně tři podvýbory, jeden pro otázky vojenské, druhý pro oblast hospodářství a financí a konečně třetí (s označením C) pro řešení problémů hraničních a delimitačních; poslední byl nejdůležitější.

* * *

... Nacístické Německo zabralo v Československu celkem 28 680 km2 (bez Těšínska, ale včetně slovenské Petržalky). Na zabraném území bylo při sčítání v prosinci 1930 evidováno celkem 3 653 292 obyvatel ( z toho bylo 15 566 na Slovensku) ... Tímto způsobem dojdeme k závěru, že na území okupovaném v roce 1938 Německem (odvozeno od sčítání v roce 1930) byl pravděpodobný počet Čechů maximálně 727 000, včetně Těšínska pak přinejmenším 822 000. ...

* * *

Nacistický režim, který ovládl po Mnichovu roku 1938 i okupované čs. pohraničí, se vyznačoval výraznou nacionální nesnášenlivostí a rasovou nenávistí, což se týkalo zejména Čechů a Židů, ale také ostrými zákroky proti odpůrcům, tj. i demokratům a antifašistům z řad sudetských Němců. Vyjádřil to K. Henlein již 7. října mezi soukmenovci v Krnově, když prohlásil: "Odpůrce pozavíráme, až zčernají". To zřejmě nevylučovalo, naopak spíše předpokládalo výhody a výsady pro vlastní přívržence a příslušníky tzv. německé národní pospolitosti, a těch byla v odtrženém pohraničí zcela nesporně většina. Počáteční období bylo v tomto směru poznamenáno mnoha velkorysými plány, sliby a nadějemi í pro mnoho jinak pronacisticky neorientovaných sudetských Němců. I když většina z nich nebyla nakonec splněna, některé kroky v nacionální í sociální oblastí, jako bylo rychlé odstraňování nezaměstnanosti, zvyšováni platů a široce propagovaná akce materiální i finanční výpomoci sociálně slabým rodinám, zjevně sehrály svojí významnou rolí při akceptování nového režimu v řadách sudetských Němců. Bylo to ovšem na úkor jiného národa, občanů jiného smýšlení a na škodu míru ve světě.

Na tomto místě se chceme věnovat jenom jedné stránce tohoto procesu, a to osudům nacistickému režimu nepohodlných čí nepřátelských skupin a osob, z nichž vedle německých antifašistů a nevelkému počtu Židů představovali většinou Češi. Byli to jednak ti, kteří bylí danými okolnostmi nebo přímo přinuceni z pohraničí odejít, jednak ti, kteří zde zůstali. Je třeba si uvědomit, že mezi oběma proudy existovala velmi silná vazba. Vystěhovalci totiž ve své zdrcující většině představovali tu exponovanou složku, která by byla za nového nacistického režimu v pohraničí vystavena perzekuci. Všechna fakta svědčí o tom, že zdrcující většina těch, kteří odešli, tak učinila ze zcela oprávněné obavy z nacistického okupačního a nepřátelského režimu, ze strachu před pronásledováním, resp. přímým terorem. Zároveň by ovšem bylo zkreslováním skutečnosti, kdybychom neuvedli, že jenom část z těchto vystěhovalců byla přímo a fyzicky vyhnána, nebo úředně vysídlena; v ostatních případech šlo o odchod tak či onak vynucený okolnostmi, zejména ztrátou zaměstnání a ohrožením existence, zdraví i života v důsledku psychózy vyvolávané henleinovci. Nelze také nevidět, že situaci bezprostředně po Mnichovu výrazně ovlivňovaly i mezinárodni ohledy, což do značné míry zakrývalo celkové a dlouhodobé tendence a plány, které se pak uplatnily za okupace v celém československém prostoru a v podmínkách druhé světové války, o případném vítězství Hitlera v této válce ani nemluvě. Bez těchto širších pohledů nelze pochopit ani bezprostřední situací v pomnichovském pohraničí.

Je nevýhodné, že u vystěhovalců z okupovaného pohraničí českých zemí existují také odlišné údaje, výpočty a odhady; i zde se objevuje nepřesnost v určování relevantní doby a území, z kterého či do kterého migrace směřovala...

Zmínil jsem se již o tom, že je naprosto nemožné vysvětlovat ohromné rozdíly mezi

počty Čechů v pohraničí (a do jisté míry i Němců) mezi roky 1930 a 1939 jenom migračním úbytkem, to pří celkově téměř přehlédnutelném přirozeném přírůstku. Vyjdeme proto raději z údajů, které na základě různých podkladů odhadla čs. vládní místa a následně zveřejnil tisk a jiné informační zdroje.

Celkový rámec pro úvahy o emigračních přesunech je dán změnami v celkovém počtu obyvatel. Ten se v Německem okupovaném pohraničí (bez Těšínska) snížil od roku 1930 do roku 1939 o 243 000 osob na 3 408 000, což by při poměrně malém přirozeném přírůstku 69.000 osob znamenalo absolutní úbytek v důsledku migrace ve výši 312 000 osob. Existují í poněkud odlišné údaje, ale ty základní trendy nemění...

Další souhrnná zpráva o imigrantech označovaných jako utečenci a uprchlíci pochází již z období po zřízení Protektorátu Čechy a Morava a uvádí zde celkový počet takto přistěhovaných ve výši 220.000, z čehož 162.000 připadalo na Čechy, 23.000 na cizí státní příslušníky a 1315 na Slováky; zbývající počty nejsou specifikovány. Je zřejmé, že tentokrát šlo již o přesídlence ze všech území ČSR okupovaných Německem, Polskem a Maďarskem; ...“