České národní listy

Mistr Jan Hus nám píše přes staletí, část I

Výňatky z Husových listů vybral a průvodním slovem doprovodil ThMgr. Milan Matyáš pro Český rozhlas.

Před více než půl tisíciletím psával dopisy a listy Mistr Jan Hus. Rozličným adresátům na rozmanitá místa. Obsahují obojí - radost a potěšení i smutek a hořkost. Zobrazují lidský život, který od těch dávných časů právě v těchto věcech nedoznal vlastně žádných změn. I dnešní člověk prochází rozzářenými výšinami radosti a pak zase potemnělými hlubinami smutku a zklamání.

Listy, z nichž budeme nyní číst vybrané úryvky, zachovaly nám až do našich časů především to, co bylo v Husově osobnosti trvale lidské. Jejich řádky otvírají vhled do samého nitra a na samé dno duše tohoto nejpřednějšího českého reformátora. Prozrazují nesnadnost jeho rozhodování, okamžiky jistot a bolestně vykoupených vítězství a zase úzkosti se světélky obnovovaných nadějí. A to všechno v důvěřivých modlitbách i s oporou o věrné přátele. Jsou to dopisy úpěnlivě zápasící o právo svobody svědomí člověka, stvořeného k Božímu obrazu.

Po více než pěti stech letech posílá Mistr Jan Hus svaté paměti své dopisy nám všem, kdož mají srdce otevřená. A tak se ztišme a pozorně naslouchejme!

Vstupujeme do doby v Husově životě nejdramatičtější. Píší se léta 1408 až 1415...

Krize středověké církve vzbudila ve 14. století české opravné kazatelské hnutí, založené otcem české reformace Janem Milíčem z Kroměříže. Po jeho smrti v roce 1374 Milíčovi stoupenci podnítili zbudování Betlémské kaple v Praze, která se stala střediskem těchto opravných snah. Jan Hus, který byl v roce 1402 jmenován jejím kazatelem, stanul bezděky v čele starého zápasu o svobodu hlásání Božího slova, nově inspirovaného učením Johna Wiclifa. Současně bylo z podnětu vysokého duchovenstva pražského zahájeno tvrdé pronásledování nepohodlných kazatelů. A tehdy začíná Husův dramatický zápas…

Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka nejprve opravnému kazatelskému hnutí přál. Po čase však zakolísal. Chtěl zřejmě vyhovět králi Václavu IV., kterému záleželo na urovnání vztahů s Římem. Husův list asi z června 1408 se snaží další arcibiskupovy kroky proti reformnímu hnutí zadržet.

“Přečasto si říkám, jak jste mi, Otče, přikázal, stav se arcibiskupem, abych, kdykoli bych zpozoroval nějakou vadu ve správě, ihned ji oznámil osobně nebo za Vaší nepřítomnosti písemně. Příkaz ten nutká mne nyní pověděti, jak teď krvesmilní a rozmanitě hřešící duchovní vykračují svobodně, bez trestu a bez pokárání. . ., avšak kněží pokorní, kteří vytrhávají trní hříchu, s láskou plní povinnosti Vaší správy; nenásledují lakomství, nýbrž zadarmo pro Boha konají práci a káží evangelium, teď jako kacíři jsou žalářováni a pro kázání evangelia trpí vyhnanství. Ó, jaká to zbožnost, Otče, překážeti kázání evangelia, jež Kristus učedníkům svým přikázal na prvém místě. . .. . . V duchovenstvu ustydla láska a v lidu rozmnožena jest nepravost pro nedostatek lásky v duchovenstvu, ježto ustává od zbožného kázání evangelia a od pravého následování Krista. . .

Pročež, nejdůstojnější Otče, otevřte duchovní oko: zamilujte si dobré, poznejte zlé. Nechť Vás neulichotí rozmařilci a lakomci, nýbrž ať Vás těší pokorní a milovníci chudoby. Žeňte lenochy do práce, nebraňte těm, kdož věrně pracují o žni Páně. . . Psal bych více, ale brání mi v tom povinnosti kázati evangelium. . .'

Cesty arcibiskupa Zbyňka a Mistra Jana Husa se rozešly. Po delším váhání arcibiskup vydává na podnět z Říma rozkaz k uzavření Betlémské kaple. Hus se vzepře a odvolá se do Říma. Odpovědí je klatba z 18. července 1410. Krátce před ní Hus píše list neznámému šlechtici, upozorňující, kam až dospělo znepřátelení obou stran, a to s vědomím, že v tomto zápase se betlémský kazatel ocitá vůči oficiální církevní moci ve stále zvětšujícím se osamocení.

"Spasení a milost od Pána Ježíše Krista. Urozený pane! Věrohodně jsem se dozvěděl z více stran, že mnozí nebojíce se Pána Boha, prohlašují mne před Vaší urozeností za kacíře, jakkoli se nikdo z nich neodvažuje vystoupiti sám , jako odpůrce. ... Zdaž se toho však zaleknu, abych pravdu evangelia opustil? Zajisté nikoli, protože oni sami jsou odporní evangeliu Ježíše Krista, usilujíce je spoutati, aby se nekázalo svobodně, jak přikázal nejlaskavější Pán. . . .Či jest někde v zákoně Kristově přikázáno, aby se evangelium nekázalo nikde než v chrámech farních a v klášteřích? .. .

. . . Zdaž jsem povinen uposlechnouti arcibiskupa, přikazuje-li něco, co se příčí příkazu Božímu? Odstup to ode mne! 'Více zajisté sluší poslouchati Boha než lidí' , řekli apoštolové, když jim bránili velekněží. Zda-li jsem já větší než Kristus a jeho apoštolové, abych pro evangelium netrpěl? Odstup to ode mne! . . . Pán budiž s Vámi. Amen.“

Teprve smrtí arcibiskupa Zbyňka Zajíce na podzim 1411 nastává v bouři načas uklidnění. Neohroženost v tomto nerovném zápase učinila Husa stále vlivnějším vůdcem všeho opravného hnuti v české církvi. Svědčí o tom i dvojí list zaslaný v ten čas dvěma velkým městům - Lounům a Plzni.

"Mistr Jan, nehodný sluha Boží, věrným měšťanům v Lounech, milost a pokoj Pána našeho Ježíše Krista. . . . I zapřísahám Vás; nejdražší, třeba jsem Vám tváří neznám, ale věrný v Bohu k Vaší spáse: milujte se vespoIek, stůjte v jednotě a nedejte se ničím na světě mezi sebou rozdvojiti. . .. Toho dbajíce, nejdražší, mějte na paměti, aby skrze Vás nevznikaly snad roztržky, zrady, závist, hněvy atd. Je-Ii kdo mezi Vámi nesnášenlivý a rozsívač rozbrojů, pokárejte ho bratrsky mezi sebou. Před soudem neveďte sporů, neboť oběma stranám jest to k velké škodě na duši, na těle i statcích. Raději usilujte mstíti křivdy, které se ději Bohu, nežli které se dějí Vám. V tom právě pohříchu bloudí celý svět, že lidé hledí mstíti více křivdu vlastní nežli křivdu proti Bohu. . . . Konečně milujte z celého srdce Boha a důvěřujte v něho, že Vás ozdobí pro zásluhy Ježíše Krista ve své slávě a účastnými učiní svého království. Amen."

"Páni milí a bratři v milosti Boží (v Plzni)! S velikou bolesti slyším, že jste mezi sebou roztržení a nesvorní v pravdě Boží. Že dobře počavše, zlé konáte, Boha hněváte, duši své škodíte, jiným dáváte zlý příklad a maříte svou čest. Pro malý zisk světa tohoto málo vážíte život věčný. . . . Ó, kterak jste pozapomenuli, že to byla Vaše svatá jednota v dobrém, co Vás bránilo od nepřátel a činilo bohatými a vzácnými před Bohem i před lidmi? . . . Ale doufám jeho (Boží) svaté milosti a mám naději, a proto Vám píši, že dobří setrváte a druzí se polepšíte ve všem dobrém. A tak budete synové Boží, měšťané města, v němž nebude temnosti ani zarmoucení a v němž budete viděti Boha Otce i znáti všecky věci a jeden druhého milovati plně jako sám sebe, a budete každý míti, co bude kdo chtíti. K tomu rač Vám všem v městě Plzni, nyní rozvráceném, dopomoci Otec i Syn i Duch svatý smrtí Pána Krista a s pomocí Panny Marie i všech svatých. Amen. "

Husův hlas proniká až za hranice Českého království. Když došla potěšující zpráva o podepsání míru v Toruni 1. února 1411, který ukončil boje mezi Polskem a řádem německých rytířů, Jan Hus posílá list polskému králi Vladislavu Jagelovi.

. . . "Když posel Vašeho veličenstva Oneš z Hůrky přinesl jistou novinu o vítězství a chvályhodném míru, způsobil velikou radost mému srdci, že je nedovede ani péro vypsat ani slovo vyjádřit, jak by slušelo. . . . Protož, panovníče nejjasnější, . . . zachovejte pokoru, držte se Krále pokoje Pána Ježíše Krista; poněvadž povyšuje, a směřujte k míru s nejjasnějším panovníkem králem Zikmundem. A bude-li co žádat podobně zpupně, což však, dá Bůh, neučiní, Vaše veličenstvo se přesto přidržíš mírnosti a pokory, aby nedošlo k novému proléváni krve křesťanské a duše nebyly uvedeny v nebezpečenství. Já pak, neužitečný služebník Kristův, neustanu se vším lidem vzývat milost všemohoucího Pána za takový mír, aby jej ráčil dopřát nejlaskavější Pán. . . . Všemohoucí Bůh ráčiž být s Vaším veličenstvem skrze našeho Spasitele, prostředníka mezi Bohem a lidmi, Pána Ježíše Krista. Amen.“

Přestávka. kterou způsobila v Husově zápasu smrt arcibiskupa Zbyňka Zajíce, nebyla dlouhá. Husovo neoblomné vystoupení proti okázalému kramaření s odpustky na získání prostředků k válce papeže proti dvěma dalším pohněvalo náladového krále Václava IV., jenž dosud Husa chránil. Nad Prahou je vyhlášen interdikt, zakazující konáni bohoslužeb a pohřbů a vysluhování křtů, pokud se bude Hus v Praze zdržovat. Na rozkaz králův i prosby přátel Jan Hus opustil 18. října 1412 Prahu. Těsně před tím poručil svou při spravedlivému soudu toho, jenž mu zbyl jediný - Pánu Bohu v Ježíši Kristu.

Bůh všemohoucí. . . jest zajisté první a poslední útočiště a Pán utiskovaných, jenž pravdu na věky chrání, křivdu trpícím zjednává právo a spravedlnost, blízko jest všem, kdo ho vzývají v pravdě; jenž vysvobozuje vězně, činí vůli těch, kdož se ho bojí, ostříhá všech. kdož ho milují, a v záhubu uvádí všechny nenapravitelné hříšníky. A Ježíš Kristus. . . příklad zůstavil následovníkům

svým na památku, aby při svou poroučeli všemohoucímu, vševědoucímu a vše dobré chtějícímu Pánu... Nuže, opíraje se o nejsvětější a nejpožehnanější tento příklad Spasitelův, odvolávám se od těžkého potlačení, od nespravedlivého rozsudku a nepravého vyobcování. . . k Bohu. Jemu poroučím při svou ve šlépějích Spasitele Ježíše Krista. . . Pročež prosím, aby všichni Kristovi věrní a zvláště knížata, páni, rytíři, panoši a ostatní obyvatelé našeho Českého království věděli a cítili se mnou, tak těžce postiženým nepravou klatbou. . .

Já, Jan z Husince, na slavné pražské universitě mistr filosofie a řádný bakalář svatého bohosloví I potvrzený kněz a kazatel v kapli zvané Betlém, podávám toto odvolání Ježíši Kristu, Soudci nejspravedlivějšímu, kterýž bez nedostatku zná, chrání a soudí, zjevuje a odměňuje spravedlivou při každého člověka.“

I ve svém vyhnanství na. českém venkově Hus chová v srdci něžnou vzpomínku na věrné posluchače v kapli Betlémské. Ta mu vtiskuje do ruky pero, kterým pro ně píše list.

“.. . . Skličujeť mne svědomí, že má nepřítomnost způsobí pohoršení, byť se i ovcím dostávalo nutného pokrmu slova Božího. Z druhé strany se mne však zmocňuje strach, že můj návrat způsobí znovu vyhlášení zlomyslně smyšleného interdiktu a odnětí pokrmu, totiž přijímání velebné svátosti a jiných věcí, směřujících ke spáse. Proto se pokorně modleme, aby nás všemohoucí Pán ráčil poučiti, co tedy já ubohý mám učiniti v tomto případě, abych neopustil cesty spravedlnosti. . . "

Z jara 1413 se ještě jednou pokusili přátelé u zemského sněmu o smírné ukončení Husova procesu. Proti Husovi nyní stojí i jeho bývalí druhové a spolupracovníci, především Stanislav ze Znojma a Páleč. Tito doktoři bohosloví požadují Husovo naprosté podrobení. Husa o tom informuje předseda smírčí komise universitní rektor mistr Křišťan z Prachatic. A Jan Hus mu odpovídá - a svou odpovědí strhuje za sebou poslední mosty v nezlomné naději víry, že jedině pravda Boží nade vším vítězí.

"Návrh fakulty theologické s pomocí Krista Pána nepřijmu, ani kdybych stál před ohněm pro mne připraveným. . . .A nemohu-Ii sám osvoboditi pravdu ve všem, aspoň nechci býti nepřítelem pravdy.. Ať běží svět, jak mu Bůh dovolí běžeti. Lépe jest dobře zemříti, nežli zle živu býti. Pro trest smrti nesmíme se dopustiti hříchu. Skončiti tento život v milosti, jest vyjíti ze strastí. . . Kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí. Kdo se bojí smrti, pozbývá radosti života. Nade vším vítězi pravda. Vítězí, kdo padne, neboť mu žádná zlost neuškodí, neovládne-Ii ho jen žádná nepravost. . .. To jsou mé opory a pokrm, jimž zotavuji ducha, aby byl silným proti všem protivníkům pravdy. . .. Myslím, že jsem zhřešil, upustiv po vůli králově od kázáni. Nechci proto již tak hřešiti.“

V novém vyhnanství, do něhož se Hus po krátkém pobytu v Praze a okolí vrátil, nastal na sklonku roku 1414 obrat. Císař Zikmund vymohl Husovi slyšení před nejvyšším tribunálem - církevním koncilem v Kostnici. Císařský glejt má Husovi zaručit plnou bezpečnost na koncilu i svobodný návrat domů. V nedobrém tušení píše Jan Hus list přátelům na rozloučenou před odchodem na koncil počátkem října 1414.

“. . . Věrní a milí přátelé! Víte, že jsem s Vámi věrně pracoval po dlouhý čas, káže Vám slovo Boži bez kacířství a bez bludů, jakož víte, že usilováni mé bylo, jest i bude až do mé smrti o Vaše spaseni. A zamýšlel jsem kázati Vám před svým odjezdem, než bych odjel na koncil do Kostnice /než nebylo to již možno/ a zejména Vám ohlásiti křivá svědectví i svědky, kteří proti mně svědčili. . . A budou Vám oznámeni, proto, abyste, zatratí-Ii mne neb odsoudí na smrt, Vy, to vědouce, se nelekali, že bych byl odsouzen pro nějaké kacířství, jež bych držel. A také proto, abyste stáli v té pravdě bez strachu a bez viklání, kterou dal Vám poznati Pán Bůh skrze věrné kazatele i skrze mě nestatečného. . . . Ale doufám svému milostivému, moudrému a mocnému Spasiteli, že pro své zaslíbení a pro Vaši věrnou modlitbu dá mi moudrost a statečnost Ducha svatého, abych setrval a oni aby nemohli mne uchýliti na křivou stranu, i když mi dá trpěti pokušení, pohanění, vězení neb smrt. . . . Protož, milí bratří i milé sestry, modlete se snažně, ať mi ráčí dáti setrvání a aby mě ráčil ostříhati od poskvrnění. A je-Ii k jeho chvále a k našemu prospěchu má smrt, ať mi ji ráčí dáti podstoupiti bez zlého strachu. . Již mě snad v Praze před smrtí neuzříte. Pakli mě ovšem mocný Bůh ráčí Vám vrátiti, bude naše shledání .tím radostnější. A ovšem, když se shledáme spolu v radosti nebeské. Bůh milosrdný. . . rač Vás ve všem dobrém uzpůsobiti, abyste plnili jeho vůli ve svornosti bez roztržky, a majíce pokoj ve ctnostech, abyste věčného pokoje došli skrze Pána našeho Jezu Krista. . . Jemuž jest chvála a bude na věky se všemi vyvolenými, s nimiž setrvajíce v pravdě, budeme přebývati v radosti. Amen.“