Jdi na obsah Jdi na menu
 


Místní Němci si vyřizovali účty s Čechy, vítali vojáky s kyticemi

20. 7. 2020

Místní Němci si vyřizovali účty s Čechy, vítali vojáky s kyticemi

 

Tehdy jsem bydlela s rodiči a bratrem v obci Blížejov, okres Horšovský Týn. Tatínek byl zedník a postavil tam domek o dvou obytných místnostech a s krámkem se smíšeným zbožím. Jednou mu spadla na hlavu cihla, což mělo trvalé následky, V důsledku toho byl stále bez práce, a tak krámek zkrachoval.

Maminka měla vážnou srdeční vadu. Mně bylo 18 roků a příležitostně jsem pomáhala v zemědělství. Bratrovi bylo 15 let a učil se v Domažlicích. Převážně nás  živila naše koza. Za její hnůj jsme si směli na "panském" zasázet řádek brambor. Také nám dovolili vyžínat některé meze a za trávu jsme pak museli dělat tři dny na polích. Prostě jsme měli v první republice velikou bídu.

Jednu říjnovou neděli v roce 1938 ráno přišla zpráva, že ve dvě hodiny odpoledne přijedou naši obec zabírat Němci. Otec se z toho nervově zhroutil. Chudák maminka doslova běžela hodinu cesty do Lštění, kde měla sestru, vyprosit dva vozy s koňmi a kočím. Já s bratrem zatím balila skromný majetek, který jsme pak rychle nakládali na vůz. Stačili jsme naložit jeden odvezli ho na trať, kde hlídal bratr, a rychle jsme se vraceli pro druhý. Jenže ten už jsme nestačili naložit. Přesně ve dvě hodiny začali vjíždět do vsi po zuby ozbrojení němečtí vojáci.

Postavili dělo na železniční přejezd, zavřeli závory, a tím byla nová hranice uzavřena. Lidé plakali, lomili rukama, místní Němci si vyřizovali účty s Čechy, vítali vojáky s kyticemi apod. Byl to hrozný mumraj.

My jsme zatím naložili druhý vůz, mečící kozu uvázali za něj, a prosili velícího důstojníka o přechod na druhou stranu, kde smutně stál u závor můj bratr. Ale důstojník odmítl, že prý musíme mít povolení z Horšovského Týna.

V první republice nejezdily nikde žádné autobusy. Tak jsem si sedla na vypůjčené kolo a šlapala do kopce víc než 4 km do Týna. Tam jsem pomoci tlumočníka prosila německého velitele o povoleni k přechodu. Po dlouhém vysvětlování jsem povolení dostala.

Ale blížejovský důstojník odmítl pustit koně. Jen prý osoby. Místní starosta byl Němec. Když viděl naše zoufalství, u důstojníka se přimluvil, takže nás nakonec propustil.

A tak jsme za tmy, vyčerpaní, dojeli k tetě do Lštění. Tam nám zemědělci nechali naložené vozy ve stodolách a my jsme nocovali dílem u tety a dílem u sousedů. A maminka pak každý den chodila dvě hodiny přes les do Domažlic hledat byl. Trvalo to celý týden, než se to povedlo. Byl to byt maličký, bez vody, se společným záchodem i chodbou. Kozu jsme museli dát řeznikovi; seno, brambory, slepice i jiné věci zůstaly v zabraném území. Maminčina srdeční choroba se těmi útrapami natolik zhoršila, že nám brzy umřela.

M.K., tehdy Blížejov

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář