Memento desátého června Marek Řezanka
Memento desátého června
Marek Řezanka
Desátý červen nese pachuť smrti.
Horákův statek sbalen do matrací
přihlížel střelbě, která život drtí.
Štemberka, farář, rovněž vykrvácí.
Benzínem páchly kostel a i fara.
Zazněla střelba – krutá, neúprosná.
Vzpomínka děsu není nikdy stará.
Namísto domu k nebi pne se sosna.
Andílci – děti – osmaosmdesát.
Alej je prázdná – do kamene tesat
jména všech padlých nejspíš chtělo by.
Lidice – to je symbol zkázy, krve.
Je třeba říkat po tisící prvé,
že je čas přestat kráčet přes hroby…
Namluveno: www.muamarek.cz/files/mp3/memento-desateho-cervna.mp3.
Plamínek pro lidické děti
Marek Řezanka
Na děti myslím, jež odešly v chvatu,
na ztrátu, na žal, na nelidskou zvůli.
Na alej křídel, kde se svatí zuli,
na bolest matek, na nesmírnou ztrátu.
Zapálím svíčku – plamen neskomírá.
Nacismus, to je požár v plné síle.
Útlak a zrůdnost, kdy je všechno shnilé
a hlavou dolů – jak u netopýra.
Vzpomenu tiše na křivdy, jež křičí.
Na propagandu, již je vidět v chtíči.
Na to, jak málo stačí ke zkáze.
Vzpomenu tiše na lidické děti,
a na ty, jejichž fotky neobletí
svět, v němž je běžné rakve přecházet…
Namluveno: www.muamarek.cz/files/mp3/plaminek-pro-lidicke-deti.mp3.
K Lidicím mlčí…
Marek Řezanka
Desátý červen, dvaačtyřicátý:
Popravčí četě Harald Wiesmann velí.
Jacobi, Rostock, Geschke – známe katy.
Marwedel, Leimer rozkážou, ať střelí,
a také Thomsen – ať je ten tým celý.
Na dvě stě lidí na zahradě padne.
Vraždili děti – zábrany? Ne, žádné.
Kdo nám dnes o tom něco více sdělí?
Cenzura opět pevnou rukou vládne.
K Lidicím mlčí lidé vyhořelí.
„Ká Há“ Frank – netvor se zločiny spjatý,
sleduje s klidem, jak rodiny dělí.
Šestnáctý červen značí další ztráty.
Dvacet šest lidí čeká na ortely.
V Kobylisích pak poradí si s těly.
Vraždění bylo totiž zrůdně snadné,
pamětník mizí, povědomí chřadne,
ve školách cosi zmínit opomněli.
Z médií zazní dvě tři zmínky chladné.
K Lidicím mlčí lidé vyhořelí.
Ravensbrück, tábor, připraven byl na ty
ženy, jimž děti stvůry sebrat směly.
V Kulmhofu plakal nejspíš mnohý svatý,
lidické děti do plynu šly z cely.
Dnes by se mrtví v hrobech obraceli.
Vrahům se klaní krysy – stoka smrádne,
kde chybí znalost, bují mýty vadné.
Zbytečně, doufám, lidé nezemřeli.
Vzpomeňme hrůzu – nikdy nezapadne.
K Lidicím mlčí lidé vyhořelí.
Snad nás vše smazat ani nenapadne.
To, co se stalo, bylo mimořádné.
Eliminovat paměť by nám chtěli.
Skrýt, zapomenout. Nastane noc za dne?
K Lidicím mlčí lidé vyhořelí…
Namluveno: www.muamarek.cz/files/mp3/k-lidicim-mlci.mp3.
Dne 10. června si připomínáme vyhlazení Lidic. Výročí, jež by mělo být mementem.
Obec, která pulsovala každodenním životem, byla ráz naráz zničena a její obyvatelé byli brutálně povražděni. Mnozí byli zastřeleni ihned, další převezeni do koncentračního tábora.
Nejhorší jsou potom dětské oběti.
Lidice jsou symbolem krutosti, zvůle, zvrácenosti a celkové nelidskosti a tyranie.
Aby byla děsivost celého masakru podtržena, připomeňme si, že k pohřbení zavražděných obyvatel byli z Terezína povolaní zmučení Židé, kteří vykopali hrob a uložili do něj zavražděné. Patrně si nedokážeme představit, co tito lidé cítili a jaké to pro ně bylo.
Měli bychom dělat vše pro to, aby podobné krutosti nebyli na světě možné – a to nikde. A postavit se komukoli, kdo obdobný teror podporuje či ho dokonce sám páchá.
Bohužel, Evropa i USA se od roku 2014 tvářily, že na Donbase se nic neděje. Že tam neprobíhá nesmyslná občanská válka, kterou je třeba co nejdříve ukončit a donutit ukrajinský režim složit zbraně.
Nebyl zde žádný tlak na dodržování Minských dohod. A civilní oběti, včetně těch dětských, narůstaly spolu s bezmocí a vztekem tamního obyvatelstva.
Západ bohužel prokázal, že dokáže být k projevům nacismu a fašismu slepý. Nikde neměly fašistické kruhy během druhé světové války takové zastání jako v USA (což je například skvěle popsáno v románech Uptona Sinclaira). Nezapomínejme rovněž, že to byl právě Západ, kdo stál neochvějně v občanské válce ve španělsku po boku generála Franca.
Den desátého června ovšem není jenom výročím lidického masakru. V roce 1944 zmasakrovaly německé jednotky Waffen SS v Oradour-sur-.Glane ve Francii 642 civilistů včetně žen a dětí a vesnici vypálili.
V roce 1999 pak byla k tomuto datu ukončena tzv. Operace Spojenecká síla, která vedla k neomluvitelným masakrům srbského civilního obyvatelstva – a proti které se nikdo nepostavil ani ekonomickými sankcemi, natož vojensky.
Nebagatelizujeme zločiny, které, jsou-li netrestány, vedou k nekončící spirále nenávisti a násilí. Nechovejme se pokrytecky, kdy na hrobech jedněch obětí pláčeme až teatrálně – a jiným ani nezapálíme svíčku, jako by se nic nestalo.
Usilujme o jednotná pravidla pro všechny. O svět multipolární, v němž nemůže jeden aktér dominovat, ale kde se všichni významní hráči drží vzájemně pod krkem. Takový svět je totiž z logiky věci bezpečnější. Zvyšuje naději, že nebudeme svědky nových Lidic a nových „humanitárně motivovaných vojenských operací“.
