České národní listy

Masarykův odkaz

Prof. PhDr.Stanislava Kučerová,CSc.

K  T.G.Masarykovi,  presidentu Osvoboditeli, zakladateli našeho novodobého státu, Československé republiky, se vracíme s úctou a láskou. Stal se symbolem našich zápasů za vlast a národ. Hledáme v něm oporu, zbraň a sílu proti nepřízni dějin, proti historickým nástrahám a nezdarům.

 Je pozoruhodné, že se Masaryk stal  i terčem kritiky z řad intelektuálů, kteří   by ho rádi  vinili  z vlastního selhání, z vlastní bezmoci a neúspěchu. On a jeho dílo jsou  podle nich příčinou  našich nesnází i historických tragédií. S takovým odsuzujícím postojem jsme se setkali  zejména v době tzv. druhé republiky.

Je zajímavé, že  podobné   kritiky  potkáváme  i po listopadu 1989. K nim se patrně chce přiřadit i spisovatel  Vlastimil Podracký. Místo aby rozebíral bohatý ideový odkaz a duchovní bohatství našeho prvního prezidenta. Vzpomeňme jen, kolik uznání a obdivu pro něj  měl třeba F.X. Šalda ve své recenzi Masarykova nevelkého spisu  „Česká otázka“.  Současný autor odkládá jeho ideje jako již „prošlé“, neaktuální a nezajímavé a Masaryka přijímá jen jako morální vzor. Je to neoprávněná a nepřijatelná redukce nepřeberného bohatství idejí  tvůrce našeho novodobého uvědomělého národního společenství. Navazuje tak  svým způsobem na Václava Černého, který také Masarykův význam redukoval jen na morální příklad jeho osobnosti.  Toto znevážení mnohostranného odkazu  a ideového dědictví  se opírá  o jeden  akademický spor. 

Traduje se, a je to již dlouhodobý apriorní předsudek, že uznávaný historik Josef  Pekař vyvrátil Masarykovu filosofii dějin. Následkem toho se zpochybňují naše národní  hodnoty a ideály, naše historická vítězství a prohry.  A tak je Masaryk  trvale diskvalifikován. Přitom nikdo nevysvětlil, v čem spor obou myslitelů  spočíval,  čeho se týkal a jaký byl jeho skutečný výsledek. Mlčky se předpokládá, že nic z toho, co z historie  uváděl Masaryk, neplatí, a že opak toho, čemu Masaryk učil,  je pravda. Ten spor se odehrával v 2. desítiletí 20. století.

S napětím jsem se pustila do četby výboru z Pekařových prací. Překvapilo mě a potěšilo, jak uznale a ve shodě s Masarykem  se Pekař vyjádřil o husitství,  o Žižkovi, o Bílé hoře, o vzniku ČSR.  Věděla jsem, že Pekař byl  dobrý katolík. Ale zřejmě byl i dobrý vlastenec. Měl  ve svých textech místy i horlivější a vřelejší formulace, než jak se vyjadřoval  Masaryk.

V zásadních otázkách byla mezi oběma shoda. V čem tedy byl  ten rozhodující rozdíl?

Pekař byl profesí historik, studoval a předkládal  historická fakta. Analyzoval je, ukazoval jejich příčiny a souvislosti.  Žádnou heuristickou metodou  ovšem nelze objevit jejich smysl. Jenže Masaryk byl filozof.  A  filozof se může zajímat o ideje, a ne jen o to, jak vznikají a zanikají, čím jsou pro kterou dobu příznačné a proč  do jiné doby nepatří. Pekař vidí dějiny  jako sled diskontinuitních slohů, gotiky, baroka a dalších. Masaryk sleduje  ideovou  kontinuitu, návaznost, příbuznost, spřízněnost, obdobu idejí. Po staletí  a dodnes  jsou  některé  ideje přítomné tak či onak, život člověka zniterňují, obohacují, prohlubují, povznášejí. Masaryk hledal podnětné ideje a jejich významovou příbuznost, nikoli přímou  časovou návaznost a  filiaci.  Z toho důvodu mu obrozenci  navazují na reformaci.A to právě Josef Pekař odmítal.  Kde a jak obrozenci na reformaci navázali? Po tak dlouhé době? Ačkoliv ani faktickou filiaci nelze vyloučit, např. rodina  buditele Františka Palackého byla evangelická, rozhodující pro návaznost idejí je jejich smysl. Výběr hodnot, norem, ideálů, jak jej provádí filozof, probíhá  na základě  smyslu.  Děje se tak na základě  ideové totožnosti nebo  příbuznosti, nikoli na základě  jejich  faktické historické návaznosti a  časové kontinuity.

Od těch více méně akademických sporů uplynulo více než 100 let.  Vidíme, že jejich význam je velmi pomíjivý. Masarykovo  pojetí našich dějin jimi nebylo nijak otřeseno. A  na adresu zmíněných kritiků zdůrazněme, že odkaz prvního prezidenta Československé republiky se netýká jen  filozofie našich dějin. Týká se  samé identity našeho národa  i  další existence našeho  státu ve střední Evropě. Týká se  našich bilancí a výhledů  v polistopadovém období, v době  od r. 1989. Ukazuje se, že „nejspolelivějším základem našich perspektivních výhledů a strategií udržitelného rozvoje i sebezáchovy v nejistém 21. století je tvůrčí rozvíjení osvědčených hodnot masarykovského kritického realismu, demokratismu a humanismu. Kult mamonu a moci nás nespasí“(B.Blížkovský). K historickému odkazu patří i nedovolovat  zpochybňování našeho československého 1. a 2. odboje ani  úsilí a zásluhy věrného Masarykova nástupce, Edvarda Beneše. K historickému odkazu patří i usilovat o společenský konsensus a nepřipouštět zaslepenou fragmentarizaci společnosti. Živé hodnoty Masarykova Československa jsou základem obnovy kontinuity dobrého a spolehlivou orientací v přítomné době civilizačních problémů a světových  krizí. S čistým svědomím můžeme opakovat  závěr projevu  Edvarda  Beneše na rozloučenou s T.G. Masarykem: „Prezidente  Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme“

(21. září 1937).