České národní listy

Mariánský sloup

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Nejeden emigrant, který se po převratu 1989 vrátil ze zahraničí, aby pomáhal rozvoji své vlasti, se podivil.  Narazil na   nečekané  tendence  přepisovat a převracet  historii střední Evropy vůbec a zejména  české historie  zvláště. Tendence, které se množí a sílí. Mnozí  vykladači a oprávci dějin zaměřili svou pozornost k odrodilé šlechtě,  k protinárodním prelátům  katolické církve, k  rozbíječským protistátním  menšinám, a to zcela  bez zřetele k  reálnému sociálnímu  a politickému  kontextu. Začaly se pomíjet příčiny i důsledky, nedbá se o  důležité souvislosti historického dění. Z viníků katastrof 20.stol. se začaly dělat oběti, podstatné se přestalo odlišovat od nepodstatného, úzká, nevýznamná témata začala být pokládána za rovnocenná se závažnými. Tyto posuny jsou  ideologicky provázeny  protinárodním  negativismem, zaujatostí, která  vnáší do historického  myšlení zmatek a  nebezpečně rozvrací národní vědomí.

Do okruhu těchto desinterpretačních historických  snah patří  i úsilí  obnovit Mariánský sloup  v Praze na Staroměstském náměstí. V „Národním osvobození“  jsme svého času mohli o tom  číst  zasvěcený  příspěvek, včetně ocenění sochařských kvalit díla, údajné památky, věnované obráncům Prahy před Švédy. Nedávno  se  tažení za obnovu Mariánského sloupu znovu  intenzivně  mobilizovalo. Pravdu, která by ospravedlňovala obnovu Mariánského sloupu, však bohužel zmíněné tažení nemá.  Jak to  s tím sloupem doopravdy bylo, najde si čtenář v nezaujaté literatuře z doby vzniku Československé republiky.  Dozví se toto:

Krátce po převratu 28. října 1918, v revoluční euforii, konal se 3.listopadu na Bílé hoře tábor lidu k uctění nešťastného výročí  pověstné  bělohorské bitvy, která otevřela válku třicetiletou a  která zahájila  období nepředstavitelných útrap. Stalo se to 8. listopadu 1620. A tehdy následovalo masové pronásledování protestantského národa, hrůzostrašná poprava 27 vůdců stavovského odboje  na Staroměstském náměstí,  úděsné zacházení s nimi živými i mrtvými,  nelítostné vypovězení  všech jinověrců, ať již  šlechticů, měšťanů nebo vzdělanců, zabavování jejich majetku, u šlechty  celých panství. Jen nevolníci nesměli pro víru odejít, museli zůstat, aby obdělávali půdu a starali se o majetek  nového panstva. Většinou cizích válečných dobrodruhů a pod nelítostným útlakem vítězné církve.

Nyní, po  slavném převratu 1918, bylo možno na onom táboru lidu  na Bílé hoře  po prvé  nepokrytě vzpomínat na  všechnu  tu tíhu a  bezpráví, kterou přinesla  dlouholetá ztráta samostatnosti a svobody.  A tím více se  zároveň radovat  z prožívané   proměny bezprávné kolonie, kterou jsme byli,  ve společnost již svéprávnou, samostatnou a svobodnou. Na táboře bylo mnoho projevů, horování, emocí, nadšení i spravedlivého hněvu. Když se lid vracel z bělohorské manifestace domů, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími projevy, strhl (povalil) Mariánský sloup, v němž  viděl (právem) symbol nenáviděné „300leté poroby“, nespravedlivé vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a   následné nastolení   bezohledné kolonizace českého království a ohrožení  samé existence  českého národa.

Bělohorští manifestanti věděli, že sloup byl vztyčen r.1650 z vůle habsburského  panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad českou reformací a nad  českým státem. Bylo to dva roky po  uzavření Westfálského míru, konce 30leté války. Wetfálský mír  byl pro Čechy tragicky osudný. Byla to prohra   především evangelíků  habsburské říše.  Takové sloupy  tehdejší   vítězní  držitelé moci  stavěli s neskrývaným uspokojením  nad pokořením evangeliků  po celé katolické Evropě. Když se uvádí, že sloup  byl vztyčen na památku statečných obránců Prahy před Švédy,  je to jen zavádějící informace. Právě  od vítězství švédských (evangelických)  zbraní nad císařskými (katolickými) si slibovali čeští exulanti (i J.A.Komenský)  konec habsburské nadvlády, svobodu víry pro  domácí obyvatelstvo a  pokojný  návrat exulantů z ciziny do vlasti. Kdyby   katolický panovník  byl poražen,  všichni poddaní  by už   nemuseli být katolíky, byla by náboženská tolerance,  pronásledování a persekuce pro  víru by přestaly. Avšak dřív než mohli Švédové Prahu dobýt, válka skončila. Mezinárodně sjednaný  Westfálský mír potvrdil Habsburkům jejich neomezené panování u nás . Dál trval zákaz návratu pro nekatolíky, dál byli tajní nekatolíci odhalováni a pronásledováni, jejich majetky konfiskovány. A jako symbol toho  krutého a nelidského vítězství  byl postaven  na Staroměstském náměstí Mariánský sloup. Stál tu od r. 1650 do r. 1918. Po vzniku Československé republiky padl, rukama a silou osvobozeného lidu.  

Jako podněcovatel k svržení sloupu a tím  k  vykonání „ historické spravedlnosti“, jak to shromáždění lidé tehdy  na Staroměstském náměstí cítili, se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882), zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy.  Samu akci je třeba posuzovat v uvedených historických souvislostech a  nevymýšlet  si, jak se dnes děje,  nepravdivé  zkazky o  vandalství opilého vůdce  a zfanatizovaného davu. Znovupostavení sloupu  dnes by bylo projevem hrubě necitlivé restaurace poměrů z  doby  nadvlády  habsburského mocnářství, vítězství nelidské nesnášenlivosti  a znovu pokořujícím symbolem českého národního ponížení, které trvalo až do roku 1918.

Avšak   - podivme se – r. 2020 by prý měl být sloup  - přes to přese všecko - obnoven !

Co k tomu říci? Není slov. Snad  bychom se mohli  jen zeptat: Kdo nám tu dnes vládne v duchu tak vyhroceného  nepřátelství k české historii?