České národní listy

Kubiš a Gabčík hrdinové českoslovenští

 R. Heydrich byl, jak o něm mluví i britské dokumentární pořady, krvavou bestií.  „Bylo mu pouhých osmatřicet, když přišel do Prahy, ale patřil už mezi největší válečně zločince, které nacismus vynesl k moci. Inteligentní, ctižádostivý, lstivý a krutý, Heydrich byl v nacistickém policejním státu hned za Himmlerem. Bylo mu svěřeno konečné rozřešení židovského problému a Heydrich toto poslání plnil se sadistickým nadšením prostřednictvím svých Einsatzgrupp,  vyhlazovacích jednotek. Deportace, pochody smrti, masové zabíjení židů a příslušníků různých podrobených národů byly jeho běžnou činností.         .

Heydrichův život nás přijde draho. Řekl jsem to Benešovi, který pečlivě naslouchal mému zvažování všech důsledků, potom prohlásil, že jako vrchní velitel činí rozhodnutí, že tato akce, která bude stát české životy, je přesto pro dobro země nutná. Dal mi rozkaz, abych ji provedl.

Prvním požadavkem úspěchu bylo utajení. Čím méně osob bude zasvěceno, tím lépe, zvláště má-Ii být pokus o atentát považován za spontánní projev národního zoufalství. Doufali  jsme, že k této spontánnosti dojde doopravdy, jakmile Heydrich bude mrtev a národ sevře řady v hromadné reakci vůči nacistickému teroru.

Z těchto důvodů byli jedinými lidmi v Londýně, kteří o plánu věděli, vyjma presidenta a mne, můj zástupce plukovník Strankmüller a jeden z mých druhých důstojníků, štábní kapitán Fryč. President se nestaralo technické a operativní podrobnosti. Když přišel čas, hlásil jsem mu jména dvou vojáků vybraných pro operaci a president se s nimi sešel osobně před jejich odjezdem…

Mojí první povinnostÍ byla vybrat pro operaci vhodné muže, postarat se o jejich výcvik a připravit je pro jejich úkol. Výběr nebyl snadný. Požadavky byly vysoké. Vedle všech vlastností dobrého komanda, jako například fyzické zdatnosti, duševní bystrosti a různých technických vloh, museli mít ještě jednu schopnost. Věděl jsem, že operace je takového druhu, že skoro najisto vyloučí možnost úniku a dopadení znamenala jistou smrt. První otázka, kterou jsem musel položit možným kandidátům, byla: ´Jste připraven zemřít pro svou vlast?´

Soustředil jsem se na skupinu našich vojáků, kteří už byli v parašutistickém výcviku. Můj zástupce a já jsme pak promluvili s těmi, jež měli nejlepší doporučení. Nejlepších deset jsme vybrali a  tázali se jich, zda se chtějí dobrovolně přihlásit pro zvláštní výcvik. Všichni souhlasili. V tamto stádiu to byla vše, co věděli. Těchto deset mužů jsme pak poslali do výcvikového střediska. Byla na ně radost pohledět. Mladí, zdatní, vysoce motivovaní, všichni dosáhli ve vojenské službě velmi dobrých výsledků. Všichni byli svobodní a nikdo z nich nepocházel z Prahy - což znamenalo, že neměli žádné příbuzné a známé, jež by mohli ohrozit jejich bezpečnost.

Výcvik byl těžký a trval šest týdnů. Cvičenci byli drženi v izolaci od ostatního světa, cvičeni v používání malých zbraní všeho druhu, výrobě bomb, v jiu-jitsu, přežívání v přírodě na syntetické potravě, topografii a čtení mapa ve způsobech ukrývání. Dalším předmětem byl velmi náročný tělesný výcvik' zdatnosti. Toto vybičování do krajnosti, honění, popichování a zkoušení mělo velmi vážný účel: včasné objevení skrytých fyzických nebo psychologických slabostí, které by parašutisty mohly později stát život.

Během těchto šesti týdnů jsem skupinu mnohokrát navštívil, mluvil s každým jejím členem a každého zvlášť pečlivě pozoroval ve snaze vybrat dva z nich, kteří by se nejlépe hodili k provedení mé zvláštní mise. Konečně jsem vybral dva poddůstojníky: Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Kubiš pocházel z Moravy, Gabčík byl Slovák. Oba byli .svobodní, neměli rodiče a žádný z nich nebyl v Praze. Gabčíkovi bylo 29 let, byl prostředně vysoký, silný a svalnatý, dobrý fotbalista. Osiřel v deseti letech, vyučil se zámečníkem a vstoupil do československé armády v roce 1932, když mu bylo dvacet. Jeho kulatý obličej s modrýma očima a hnědými vlasy byl nenápadný, jeho chování příjemné a skromné. Jen jeho nejbližší přátelé věděli, že v roce 1940, kdy sloužil ve Francii v československé armádě, byl vyznamenán francouzským Croix de Guerre. Během kursu Gabčík ukázal, že je nadaný a obratný a jeho veselá nálada ho neopustila ani v těch nejtěžších situacích. Byl otevřené povahy, srdečný, podnikavý a plný iniciativy. Byl to přirozený velitel, který prošel všemi úskalími výcviku bez stížností a s výbornými výsledky. Jeden z největších hrdinů, s jakým jsem se za dvou světových válek setkal.

Janu Kubišovi bylo osmadvacet, vysoký, štíhlý, tmavých očí a vlasu. Byl poněkud pomalý, ale důkladný a vytrvalý. Jeho učitelé hlásili jen chválu o jeho inteligenci a obrazotvornosti. Byl disciplinovaný, diskrétní a spolehlivý. Svou tichou povahou, reservovaný a vážný, byl v naprostém protikladu k veselému, společenskému Gabčíkovi.

Oba muži se skamarádili během výcviku a já jsem dospěl k názoru, že ti dva by byli ideálním párem pro naší operaci. Jejich různé osobnosti se dokonale doplňovaly. Britský cvičitel, jenž býval policejním důstojníkem v Šanghaji, se mnou o nich mluvil s nadšením. Řekl mi, že jsou skoro dokonalí v jiu-jitsu. Udělali svou zkoušku diskrétnosti na výbornou. Pozoroval jsem je na střelnici, když cvičili střelbu na pohyblivý terč. Viděl jsem sám, že jsou výbornými odborníky v použití pistolí, pušek a lehkých kulometů. Granát házeli s přesností…

Posledního úkolu, totiž vysvětlení, co je účelem jejich mise, jsem se ujal osobně. Mluvil jsem ke každému zvlášť a vysvětlil jim přesně úkol, který od nich budeme požadovat. Řekl jsem, že než se rozhodnou, chci jim vysvětlit, jaké jsou šance úniku, a že v případě, že se jim poštěstí pokus o atentát přežít, budou mít dvě alternativy: pokusit se přežít uvnitř země, nebo se pokusit o útěk do ciziny a vrátit se na svou londýnskou základnu. Obě alternativy mají v důsledku očekávaných německých protiopatření jen velmi malou naději na úspěch. Řekl jsem, že největší pravděpodobnost je, že zahynou na místě činu. Měli právo na to, abych jim řekl plnou pravdu bez příkras, a tak jsem se jim teď snažil realisticky nastínit jejich pravděpodobný osud. Teprve potom jsem se otázal, zda jsou ochotni akci provést.

V jejich odpovědi nebyla přecitlivělost. Gabčík řekl, že se dívá na misi jako na válečnou akci a na risiko smrti jako na přirozené. Kubiš mně poděkoval za to, že jsem ho vybral k důležité akci. Oba muži prohlásili, že by dali přednost smrti před dopadením Gestapem.

Věc byla dohodnuta. Řekl jsem jim, že konečný výcvik bude proveden v úplné isolaci. Kdyby během tohoto výcviku jeden nebo druhý přišli k názoru, že úkol je nad jejich síly, ať se neostýchají mi to otevřeně hlásit. Nepovažoval bych za žádnou hanbu, kdyby si to rozmysleli. Oba mě ujistili, že se to nestane.

V Londýně jsme vypracovali podrobný taktický plán pro celý atentát, který jsme teď mužům vysvětlili. Plán byl tento; Gabčík a Kubiš budou shozeni asi 50 km jihovýchodně od Prahy v kopcovité oblasti kolem Benešova, kde budou mít dobré podmínky pro tajný seskok a dobré spojení na Prahu. Až zničí všechny stopy svého přistání, tak jak se tomu na učili, opustí místo seskoku jak nejrychleji budou moci a pocestují do Prahy. Jako všichni naši ostatní parašutisté budou nenápadní, oblečeni a vybaveni zbožím československé výroby. Budou mít při sobě potřebné osobní dokumenty. Ve svém oddělení v Londýně jsem měl zvláštní sekci, která obstarávala veškerý materiál pro vybavení parašutistů - obleky, spodní prádlo, boty i cigarety, sirky a zubní pastu, jež všechny byly české výroby. Potřebné dokumenty byly zhotoveny v Londýně s velikou pečlivostí, a přestože nacisté prováděli důkladnou kontrolu, byly to natolik dobré falzifikáty, že umožnily parašutistům žít v Protektorátu legálně po nějaký čas.

Podle plánu byla Praha jejich hlavní základnou.  Obdržení dostatek protektorátních peněz, aby mohli žít samostatně během údobí průzkumu, aniž museli komukoliv vyzradit svou totožnost a úkol.     .

Tento poslední bod plánu byl velmi důležitý. V Praze byli členové druhých zvláštních misí a byli tam členové podzemní organizace. Nařídili jsme však Gabčíkovi a Kubišovi, aby pracovali samostatně. Měli rozkaz vyvarovat se všeho styku s odbojovou organizací. Měli jsme zprávy, že většina skupin ve zbytcích podzemního hnutí je důkladně prolezlá provokatéry Gestapa. Z toho důvodu dostali Gabčík a Kubiš rozkaz, aby s nikým nenavázali spojeni.

Heydrich úřadoval na Hradčanech a jeho kancelář byla stejně přísně střežena jako zámek ve vesnici Břežanech u Prahy, kde bydlel. Zdálo se, že nejvhodnějším místem pro náš účel bude silnice mezi Břežany a Prahou, po které Hendrich denně dojížděl ze svého bytu na Hradčany…

To nás vedlo k důležitému závěru: zaprvé že Gabčík a Kubiš budou muset zvolit na silnici místo, kde Heydrichovo aut bude muset zpomalit nebo docela zastavit, tedy něco jako ostrou zatáčku nebo železniční přejezd. Proto jsme v Londýně studovali silnici mezi Prahou a Břežany do nejmenších detailů. Zadruhé Gabčík a Kubiš se asi nebudou moci přiblížit k Heydrichovi natolik, aby mohli provést přesný zásah pistolí. Rozhodli jsme proto, že použijí doma zhotovené bomby a kulomet.

Oba muži věděli, že neúspěšný atentát by byl plýtvání energie i životů. Věděli také, že konečné podrobnosti atentát budou muset rozhodnout sami na místě. Bude třeba nějaký čas věnovat pozorování Heydrichových dojížděk a prostudovat jeho rozvrh hodin a zvyky.Čas operace nemohl být určen v Londýně. Rozhodnutí o něm bylo svěřeno Gabčíkovi. Po splnění své mise, ať už úspěšné či ne, měli parašutisté rozkaz snažit se všemi možnými způsoby dostat na Slovensko, které byl pod lehčí německou kontrolou než Čechy a Morava a které byl také Gabčíkovým rodištěm, takže je dobře znal.

Řekl jsem mužům, aby si jak možno nejdříve po přistání koupili kola, neboť tím získají větší volnost pohybu za průzkumové lhůty.a snad i také zvýší svou možnost úniku. S ohledem na Heydrichovy SS hlídky, počítali jsme s minimální možností úniku, ale nemohl jsem se zbavit myšlenky, že kdyby se mužům podařilo uniknout z Prahy, dříve než německý aparát bude plně uveden do pohybu, že by snad ještě nějakou šanci měli.

Chování Kubiše a Gabčíka za těch posledních nesnadných dnů - nejkritičtější doba je mezi vydáním rozkazů a odjezdem – bylo příkladné. Byli si vědomi důležitosti svého poslání a věděli, že se mohou jeden na druhého zcela spolehnout. Jako všichni dobří vojáci udělají vše, co je v jejich silách, aby zachránili své životy, ale neměli žádných ilusí. Věděli, že se vší pravděpodobností zemřou s Heydrichem a že jestli je po splnění jejich mise čeká nějaká sláva, nebudou naživu, aby se z ní mohli těšit. Přijímali toto vědomí s heroickým klidem a odhodláním. Připomínali mi římské hrdiny, o kterých jsem čítal v latinských klasicích.

V posledním stádiu před odjezdem se Gabčík a Kubiš učili topografii Prahy na ohromném plánu a já jim dělal instruktora. Soustředili se. a lehce chápali. Studovali jsme úsek silnice, po které Heydrich obyčejně jezdil, a já jsem si pamatoval z vlastní zkušenosti jeden její zvlášť nepříjemný zákrut na předměstí Prahy, kde jeho limusina bude určitě muset zpomalit.

Odjezd Gabčíka a Kubiše byl stanoven na začátek dubna, ale musel být pro špatné počasí několikrát odložen. Konečně bylo definitivní datum stanoveno na pozdní duben.

Den před odjezdem byli oba parašutisti přijati presidentem Benešem. Zdůraznil historickou důležitost jejich akce. Věděl, že operace znamená jejich smrt, a já jsem viděl, že president je pohnut - tak jako já - heroickou prostotou, s jakou přijímají svůj osud. Když jim říkal sbohem, měl slzy v očích.

Před odjezdem na letiště jsem pozval oba na večeři. Jejich morálka byla vysoká. Jedli jsme v malé italské restauraci za' rohem od naší kanceláře na Bayswater Road. Pochutnávali si na jídle, vyprávěli vtipy a ani jedním slovem se nezmínili o své misi nebo o tom, že mezi vybavením, jež právě dostali, byly dvě kapsle rychle působícího jedu, jichž měli použít v případě nesnesitelného mučení.        .

Na letišti RAF čekal letoun - bombardér typu Halífax se zkušeným českým pilotem, poručíkem Leošem Andrlem. Dali jsme si sbohem krátce a po vojácku. Potřásl jsem Kubišovi rukou a pozoroval ho, jak mizí v letounu. Pak jsem se obrátil ke Gabčíkovi, který mě předtím požádal, zda by mi mohl říci v soukromí pár slov. Udivilo mě, co by to mohlo být, po všech těch dlouhých rozborech. Letmo mě i napadla myšlenka, zda snad celou věc nerozmyslel, ale hned jsem ji zavrhl. Gabčík řekl: "Pane plukovníku, stydím se vám to říci - mám v restauraci dluh 10 liber. Mohl byste to za mě vyrovnat?"     .

Mohl jsem jen kývnout. Gabčík napřáhl ruku: "Můžete se na nás spolehnout, pane plukovníku. Splníme své poslání podle rozkazu."  

Po návratu mi kapitán Andrle hlásil, že výborná nálada parašutistů trvala i za letu a že seskok byl proveden v určené oblasti. První fáze operace byla tedy úspěšně skončena, jediné co  jsme teď mohli dělat, bylo čekat.

Podle mých výpočtů muselo uběhnout nejméně 10 dní, než Kubiš s Gabčíkem budou schopni vykonat všechny přípravy. Uběhly dva, pak tři týdny. Když uběhl měsíc a nic se nepřihodilo, začal jsem mít starost. Stalo se něco? Konečně odpoledne 27. května 1942 pražské rádio přineslo zprávu, na niž jsem čekal. Oficiální oznámení, že Reichsprotektor Heydrich byl vážně zraněn při kriminálním pokusu o atentát, který se udál toho dne v 10.30 ráno... Pachatelé hodili do jeho auta bombu, která explodovala. Svědci viděli dva muže opouštět místo činu na kolech. Po mužích se pátrá.

Stalo se tedy. Gabčík a Kubiš provedli svou operaci. Zřejmě konali podle plánu a nebyli ani zabiti, ani zatčeni na místě činu. Zmínka o kolech mě potěšila. Možná že se našim hochům přece jenom podaří uniknout z Prahy, dříve než Gestapo uzavře město.

Událost se ihned stala mezinárodní sensací. Československo se. přes noc dostalo na přední stránky novin a stalo se předmět pozornosti celého světa. Hodně se spekulovalo, kdo to udělal, a bylo několik "zasvěcených" versí, z nichž většina připisovala pokus o atentát české podzemní organizaci a jejímu úsilí osvobodit se od despotického tyrana. Světová veřejnost považovala akci za důkaz, že Češi pokračují v boji za svou nezávislost, že se nesmířili s okupací a kolaborací s nacisty. To jsme chtěli.

Heydrich byl raněn, ne mrtev. Vynikající nacističtí specialisté přispěchali k jeho lůžku v nemocnici na Bulovce. Nacistický policejní aparát se rychle dal do pohybu a isoloval Prahu od ostatní země. Toho odpoledne nacisté vyhlásili stanné právo a policejní hodina byla stanovena na 9. hodin. Všechna divadla, kina a restaurace byly zavřeny, všechna veřejná doprava zastavena. Vlaky nesměly opustit pražská nádraží, silnice vedoucí z města byly zablokovány a SS a SA jednotky pochodovaly ulicemi a prováděly domácí prohlídky po celou noc. Vyhlásili odměnu milion marek, jež bude vyplacena každému, kdo by pomohl policii dopadnout muže, kteří provedli útok na Heydricha. Na druhé straně bylo oznámeno, že každý občan,jenž pomůže útočníkům nebo ví, kde se zdržují, a neinformuje policii, bude zastřelen a s ním celá jeho rodina. Trest smrti byl také vyhlášen pro ilegální vlastnictví zbraní, pro přechovávání neregistrovaných hostů v domácnosti a dokonce i za "schvalování" atentátu. Frank, sadistický státní sekretář, a Kurt Daluege, berlínský policejní generál, poslaný Hitlerem, aby převzal úřad protektora, vedli vyšetřování.      

Zatýkání a popravy začaly bez prodlení. Lidé byli popravováni bez soudních procesů, často i bez vyšetřování. Zvláštní oddíly Gestapa a SS přišly do Prahy jako výpomoc v honbě na podezřelé a při provádění poprav. A naši parašutisté byli stále ještě na svobodě.

Heydrich zemřel 4. června 1942. Měl dva pohřby, jeden v Praze a druhý v Berlíně, kde byl přítomen Hitler a všichni nacističtí pohlaváři. Protektorátní vláda vedená Háchou tam byla také, příslušně pokorná, a Hitler jim při té příležitosti vydal ultimátum: Když nechtějí, aby jejich národ byl vymazán z mapy, musí se postarat o to, aby Heydrichovi vrazi byli co nejrychleji dopadeni.

Za několik dní nacisté ukázali celému světu, co Hitler myslí výrazem "vymazat". Poděsit český lid tím, že nacisté úplně vyhladí vesnici, již namátkou vyberou, byl barbarský nápad. Výběr padl na Lidice, vesničku pozůstávající z 95 domů a ležící nedaleko důlního města Kladna.

V noci z 9. na 10. června  jednotky Gestapa a Wehrmachtu obklíčily Lidice. Všichni obyvatelé byli vyburcováni z postelí, muži (173) nahnáni na náves, plačící ženy a děti odvezeny v nákladních autech. Muži - což znamenalo všichni obyvatelé mužského pohlaví starší 15 let - byli zastřeleni. Němečtí vojáci zapálili domy, vyhodili ohořelé zdi do povětří, přejeli rozbořené základy tanky a srovnali je se zemÍ. Nic nemělo zůstat na místě, kde vesnice kdysi stála, i její jméno mělo zmizet.    I

Ženy byly dopraveny do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Děti, kterých bylo 104, byly "rasově" vyšetřeny v jiném koncentračním táboře. Jen devět jich bylo prohlášeno za "vhodné pro germanizaci", Ty dostaly německá jména a dokumenty aby poslány do Říše, kde měly být vychovány v německých rodinách.

Po válce se navrátily do Československa. Zbývajících 95 dětí byly prohlášeny za rasově nevhodné, byly umístěny v koncentračním táboře v Chelmu, se zlověstnou poznámkou "zvláštní péče! nevyžaduje"…

Operace byla provedena s takovou německou důkladností, že i osoby, které nebyly té noci doma ve vesnici, byly postupně vyhledány a popraveny,

Jednotky  Gestapa a SS vyhladily…malinkou osadu zvanou Ležáky.“ 

( František. Moravec, „Špión, jemuž nevěřili“, nakladatelství Rozmluvy, Mír, Praha, 1990, str. 285-301)

***

V závěru kapitoly „Pražský kat“ hodnotí F. Moravec, plukovník generálního štábu a vedoucí našeho zpravodajského oddělení při československé vládě v Londýně v době druhé světové války, výsledky uvedené operace. Československo se stalo předmětem pozorností celého světa. Autor zdůrazňuje, že nebylo pochyb o tom, že odstranění Heydricha poškodilo německé válečné úsilí. Nenašel se nikdo, kdo by ho mohl nahradit.

Kurt Daluege přiznal v průběhu soudního procesu, který se konal v Praze v r. 1946, že bylo popraveno 1331 osob. Dále bylo z Terezína vyvedeno a zavražděno 3000 Židů. Pravděpodobně asi 5000 Čechů zaplatilo svým životem za smrt jednoho nacistického vraha. Na druhé straně je zřejmé, říká autor, že kdyby Heydrich nezemřel, neudělal by jistě méně škod. „Vyhlazení českého národa“ a  včlenění jeho germanizovatelné části do německé říše, včetně systematického vyvražďování výkvětu národa, bylo poslání, s nímž do protektorátu přišel.

Josef Gabčík a Jan Kubiš své poslání splnili. Zaplatili svým životem. Jsou to praví českoslovenští hrdinové, kteří nám všem jsou příkladem v plnění povinností vůči českému lidu a republice.

České národní listy