Kterak Milión chvilek žádá poslední chvíli českého státu a národa?

20.11.2019 Ivo Šebestík  

 Ivo Šebestík píše o tom, proč celý příběh o nápravě demokracie, který nabízí Milion chvilek pro demokracii, připomíná scénku z posledního dílu Vinnetoua.

Proklamacím, které v sobotu odpoledne zaznívaly z pódia na Letenské pláni v Praze, není moc co vytknout, tedy co do smyslu. Kdo by si nepřál svobodu, zdravou demokracii, vládu lidí, kteří mají čisté svědomí a nekradou? Potíž akcí, které s velkorysou finanční podporou neznámých mecenášů organizují aktivisté z Miliónu chvilek, spočívá pouze ve dvou okolnostech.

Tou první je, že aktivity burcující společenské svědomí přicházejí s křížkem po dávno odbytém funuse. Onou druhou pak skutečnost, že Milión chvilek očekává návrat svobody, demokracie, národní nezávislosti a bezúhonnosti reprezentací přesně od těch lidí, kteří tyto hodnoty v uplynulých třiceti letech velkou měrou poškodili. Tedy ti, kteří po tři desetiletí snaživě zasypávali hrob polistopadových nadějí, nyní znovu vykukují, šklebí se a pitvoří za zády mladých aktivistů a volají, že chtějí zpátky do funkcí a ať jim k tomu pomůže dav, když už jsou v demokratických volbách bez šancí na úspěch. Inu, ani demokracie není dokonalá, když mají volební právo i „selské hřbety“ z venkova.

Jak vrátit do křesel lidi, které z nich vyhnala demokracie?

Aktivisté z Miliónu chvilek (přesněji řečeno jejich dobrodinci) nežádají nic jiného než tyto historicky znemožněné jedince prostřednictvím manipulace se zástupy důvěřivých či ze strany ČT dezinformovaných občanů vrátit tam, odkud byli naprosto po zásluze odstaveni právě demokratickými mechanismy a vůlí lidí, kteří přece jenom natolik důvěřiví a špatně informovaní nebyli. Lidé, kteří podporují a financují své mládežníky z Miliónu chvilek, nežádají nic jiného, než aby se do funkcí vrátili ti, kteří budou dále pokračovat ve vysávání státních a národních zdrojů cizím kapitálem a budou ještě více táhnout Českou republiku do podřadného a nesvéprávného postavení uvnitř amerického a německého zájmového prostoru. Zkrátka politici na zavolání z americké ambasády.

Milión chvilek opravdu nežádá svobodu, demokracii a bezúhonné politické vedení. Pracuje pouze a jedině ve prospěch návratu do funkcí těch, kteří v nich po třicet let byli, a jejichž dílem je stát jako levná montovna cizích výrobků, zdroj 300miliardových každoročních dividend odcházejících za české hranice, a především nejostudnější zahraniční politika českých dějin, stoprocentně odvislá od přání (i nevyslovených) z Washingtonu. Není vůbec náhodou, že se toto sdružení začalo formovat až ve chvíli, kdy v čele českého státu stojí dvě politické osobnosti mající širokou podporu veřejnosti a pracující alespoň částečně a maličko ve prospěch českých zájmů. Nedokonale, s chybami, ale alespoň trochu, což se nedá říct o mnohých jejich předchůdcích, kteří se nyní snaží obejít demokratické mechanismy a s podporou lidí, kteří si hrají na revolucionáře a dost možná vůbec netuší, oč jde ve skutečnosti, se chtějí vrátit k moci a dokončit, také s pomocí boží a církevních restitucí, zničení české prosperity, svobody a demokracie.

Pozvat si do domu lupiče k ochraně majetku

Milión chvilek tak volá hesla, která jsou sice věcně správná, jejichž smysl je ale díky načasování, a hlavně díky osobám, které dostaly monopol na vystupování v televizi veřejné služby, fantasticky otočen o sto osmdesát stupňů. Připomíná to jednání majitele domu, který se bojí o svůj majetek, a proto si do domu pozve jako ochránce lupiče, svěří mu klíče od všech místností a hezky mu ukáže, co kde má cenného k ukradení. Případně, bude-li lupič ve formě, se od něj nechá i zamordovat.

Absurdita akcí svolávaných aktivisty z Miliónu chvilek spočívá právě v tomto ústředním bodě. Ve snaze přimět demokraticky zvolené politiky, aby přenechali svá místa lidem, kteří všechny nedostatky současného systému, zmiňované naprosto správně organizátory demonstrací, touží pouze dovést do extrému, k jakému doposud ještě nedospěly. Je nesporně pravda, že lidé s odlišným názorem, než je mínění majitelů „pravdy“, přicházejí o zaměstnání nebo o příležitosti k uplatnění své práce. Jenomže stačí pohled na zpravodajství a publicistiku ČT, na ony zdroje toxických informací, aby bylo nad slunce jasnější, kde probíhá nejmohutněji selekce lidí s necenzurovanými názory.

Milión chvilek má pravdu, že společnosti hrozí totalitní tendence. Jenomže tyto totalitní antidemokratické síly stojí právě za Miliónem chvilek a prostřednictvím manipulace s veřejností, jaká se nestydí použít dokonce i zpívající nevidomou dívku k posílení emocí davu, usilují o dosazení svých lidí na rozhodující místa v zemi, aby byl obnoven a ještě více posílen pro celý národ ostudný lokajský charakter kolaborace s cizím kapitálem a cizími vládami, jaký zahájil Václav Havel a jehož podstatu nedokázali odhalit ani mnozí jinak vynikající lidé pocházející z uměleckého nebo akademického prostředí především Prahy a Brna.

Un homme de paille aneb Paňáca na Hrad

Velký západní kapitál odmítá silné a nezávislé osobnosti ve významných politických funkcích. Zejména odmítá ty, kteří hledají cesty jak alespoň maličko ochránit vlastní národní zájmy, tradiční hodnoty, pluralitu, demokracii, svobodu, rodinu, kulturní hodnoty, vzdělání a zdravý rozum. Hledá a snaží se prosadit naopak osoby, jakým se ve Francii říká „un homme de paille“, tedy loutka, panák, figurka, prostě slaměný strašák do zelí. V některých státech se jim tyto strašáky do zelí už podařilo dostat na opravdu hodně vysoká místa. V České republice se na podobný kariérní postup třese celá řada paňáců. Netřeba je jmenovat. Známe je, protože jsou nesmírně halasní a na rozdíl od vlastenců a demokratů mají k dispozici velký mediální prostor. Stačí ostatně sledovat zpravodajství a publicistiku médií veřejné služby, neboť tyto figurky či jejich prosazovatelé, opěvovatelé a rapsódi v nich bývají denními hosty s absolutním monopolem na „pravdu“, která je samozřejmě k nerozeznání podobná lži.

Křesla českého prezidenta a premiéra jsou ale zatím obsazena, a tak duchovní otcové Miliónu chvilek jsou v českých zemích jaksi nuceni hrát druhou a třetí ligu a dosazovat své lidi jen na podřadnější posty. Na těch ovšem „slamáci“ pracují ze všech sil a škodí své zemi a národu opravdu svědomitě a málem denně. Díky nim mají Češi nepřátele i tam, kde je mít nemuseli, aniž by si takto ovšem vysloužili přátele jinde a respekt na mezinárodním fóru. Prosím, nepleťme si pohrdání s uznáním. Snaživý lokaj sice dostane najíst, ale ke stolu s panstvem neusedá.

A propos, čím více chvály sklízí Česká republika z oficiálních kruhů ze zahraničí, tím v horší situaci se de facto nachází. Cizí pochvala byla vždy nejlepším indikátorem hrozícího českého propadu. Dostalo se nám ze Západu pochvaly ostatně i za přijetí Mnichovského diktátu. Podobnou zkušenost vlastně zažilo také Rusko (Sovětský svaz) za Gorbačova a Jelcina. Potlesk pro oba muže zněl z Washingtonu tak hlasitě, že hladce sám svou vlastní energií přeletěl Atlantik i celou Evropu, aby Moskvě přinesl jen pro Washington dobrou zprávu, že se Rusko nachází již na krok od propasti. S nástupem Putina do funkce, potlesk ustal, leč propast hrozící pohltit Rusko se též velmi vzdálila. Od těch časů jsou Washington, český ministr zahraničí, pražský primátor a starosta na Praze 6 tuze nespokojeni.

Ať se náčelník podívá vedle sebe…

Milión chvilek a jeho aktivity jsou tedy, stručně řečeno, fantastickým omylem. Radí, že lodi, která nabírá vodu, nesmírně prospěje několik dalších úderů ostrou sekyrou majících za výsledek díry ještě o mnoho větší, než byly ty původní. Je to přesně tento „politický program“, jaký by měli aktivisté z Miliónu chvilek na mysli, kdyby se zamysleli. Lidem, kteří na jejich pozvání chodí na Letnou, se ale není co divit. Vidí kolem sebe, kolik věcí je špatně. No a ČT jim říká, kdo za to může. A říká jim to denně, naprosto jasně, sice bez důkazů, ale o to horlivěji. Chyba je pouze v tom, že celý příběh o nápravě demokracie ze strany těch, kteří demokracii nerespektují, připomíná tak trochu jednu scénku z posledního dílu Vinnetoua. Gangster obvinil náčelníka Apačů, že zabil jinému náčelníkovi syna a ukazuje dokonce nůž, kterým se vražda měla stát. Jenomže byl to právě tento bandita, stojící v té chvíli vedle otce zabitého mladíka, kdo mladého indiána skutečně zabil. A v té chvíli Vinnetou říká: „Ať se náčelník podívá vedle sebe. Uvidí vraha svého syna.“

Proto hledejme skutečný zdroj, ze kterého tryskají současné pokusy o korekci demokracie směrem k elitářství požehnaného Washingtonem, Berlínem a západním kapitálem, jaké snad ne poslední prezidentské a parlamentní svobodné a demokratické volby ještě dokázaly odmítnout. Ve chvíli, kdy se samozvaným „elitám“ podaří konečně dosadit na Pražský hrad a do Strakovy akademie kolekci slaměných figurek, budou osudy českého národa a české státnosti na dlouho, možná navždy, zpečetěny. Toto je přesně definovaný skutečný cíl akcí pořádaných Miliónem chvilek, jež by se takto mohly stát „posledními chvílemi českého státu a národa“.

casopisargument.cz