Jdi na obsah Jdi na menu
 


Koncentrační tábor Greslitz - Kraslice

8. 4. 2022

Koncentrační tábor Greslitz - Kraslice

Jiří John, německý antifašista

 

Vězenkyně jej sami nazvaly „Cikorka“ a to podle barvy zdí celé továrny, kde stály ubikace koncentračního tábora. Václav Kotěšovec ve své Kraslické kronice vydané v r. 2006 píše, že bývalou textilní fabriku, dnešní Sametex, zabrala firma Hackenfelde a v r. 1941 zde zřídila ubikace pro ženy, které zde pracovaly jako vězenkyně. Zprvu tu vyráběly moskytové sítě pro Rommelův Afrikakorps, později pak prošívané deky pro důstojníky wehrmachtu a naposled palubní měřící přístroje pro letecký průmysl.

Dle Václava Kotěšovce prošlo koncentračním táborem v Kraslicích asi 6 000 vezeňkyň. Byly tu Polky, Francouzsky, Rusky, Češky, Ukrajinky, Jugoslávky, ale i cikánky a Židovky. Bylo zde i několik Němek. Ubikace byly přímo na dvoře továrny, nebyl zde plot z ostnatých drátů, ani elektrické izolátory  na elektrický proud do plotů. Jinak zde byly ale takové poměry, jako ve všech koncentračních táborech, tj. SS mani, dozorkyně SS.

 

Historií KT v Greslitz se zabýval i Václav Němec. Ten u roku 1941, kdy měl být KT zřízen, dává otazník v závorce. I on ale tvrdí, že objekt tábora nebyl samostatný a uzavřený. Ze zprávy pro K.H. Franka se dovídáme, že v táboře jsou tři poddůstojníci SS, osm esesmanů a 18 dozorkyň. SS mani mají deset pušek a jednu pistoli. Okresní četnická stanice v Kraslicích ve zprávě podané na ministerstvo vnitra hlásila, že v Kraslicích byl tábor, odbočka Rawensbrücku, kde bylo vězněno 900 vězenkyň. A znovu z hlášení K.H. Frankovi: 1.11.1944 je v Graslitz 386 žen, 1. prosince 1944 465 žen,  31. ledna 1945 471 žena, 28. února 465 žen, ale 13. dubna 1945 již 877 vězenkyň.

Záhadou zůstává zpráva o počtu zde zemřelých. Soupisová zpráva uvádí 26 zemřelých, v knize zemřelých ale záznam není. A znovu k hlášení K.H. Frankovi. K 7. červenci 1944 není o KT v Greslitz ani zmínka, naopak za srpen 1944 se účtuje firmě Hackenfelde za práci vězenkyň  19.990 RM a v září  pak účet vzrostl na částku 37.852 RM.

O KT v Greslitz píše bývalá vězenkyně Milena Kalčíková: „Hned na kraji při vstupu do závodu byla kancelář ředitele Schuberta. Další místností byla Dienstzimmer SS. Ve vedlejší místnosti byl Hans Riha ze Steyeru. Za železnými vraty měla ordinaci Dorothea Witkowska. Dále byl pokoj pro blokové, izolační místnost pro nemocné a pak Schlafsaal pro nás vězenkyně, kde byly postele vždy dvě nad sebou.“

V greslitzkém KT byly drženy většinou Židovky a cikánky. Podle potřeby byly posílány také Češky, Francouzsky a Polky. A vězenkyně Kalčíková vzpomíná: „Velitel tábora ve Zwodau, Schreiber, nás poslal do Greslitz, abychom tam postavily postele.  Bylo to asi v červnu 1944. Já jsem tehdy pracovala v truhlárně a za doprovodu SS-mana a dozorkyně SS jsme měly postele stavět. Šla jsem po dvoře a najednou jsem potkala Richtera, který dříve byl ve Zwodau. Řekla jsem mu:´Pane komandante, nám se po vás hrozně stýská, ve Zwodau je zle. Tam nás bijí a mlátí. Vezměte nás k sobě do Graslitz.´ A pupkatý Richter byl potěšen, byl dost ješitný. To nebude jen tak, to by vás sem museli poslat z trestu. Ale prosila jsem jej, až budete ve Zwodau žádat o lidi, zmiňte se o nás a moc na nás nadávejte. Schreiber na to naletěl a my s Věrou jsme se dostali do Graslitz. A Julka Komínková ve Zwodau brečela: „Jste mrchy, mne jste tu nechaly“. V březnu 1945 se v Graslitz objevila i Julka.

„Jednou jsme uklízeli chodbu.  V jedné kanceláři bylo rádio a nikdo zde nebyl. Vyladily jsme Prahu, ale najednou se přihnala dozorkyně, Vaserpolačka, a začala nás mlátit. Bylo těžké nás bránit. Musely jsme do bunkru  ve Flosenbürgu, neboť Graslitz bunkr neměly. A tak jsme se dostaly do Flosenbürgu. Odtud jsme nastoupily svůj pochod smrti.“

Julie Komínková vzpomíná: „Do Greslitz jsem se dostala až 3.1.1945. A zde jsem poznala i několik skutečně dobrých lidí. Byl to ředitel závodu Schubert, dále Hans Riha, jehož děda byl ještě Čech, ale i jistý Hildenbrand a Kasper. Ten se dokonce nebál nám podat ruku“.

A ještě Julie Komínková: „V Greslitz bylo hodně cikánek a byly mezi nimi i velmi inteligentní ženy, vzpomínám na jednu mladou, která tolik plakala, že na provedli sterilizaci. Bylo to šikovné děvče, bývalá úřednice, znala dokonce těsnopis.“

Eva Serinková, vězenkyně č. 2228 vypráví: „Byla jsem v Oswiečimi, potom v Birkenau a v Ravensbrücku. Ve Zwodau jsem byla asi tři týdny a pak jsem byla poslaná do Cikorky v Graslitz. Tam jsme vyráběly z hliníku jakési součástky na letadla. Tam jsem byla operována na slepé střevo. Operaci prováděl jakýsi český lékař. Slepá střeva patřila k českým onemocněním vězenkyň. Z Graslitz jsme se ku konci dubna vydaly na pochod smrti. Pochod šel před Dvory u Karlových Varů směrem k Chodové Plané. Došly jsme do lesů na Kladské v Císařském lese. Tam z nás začaly  dozorkyně trhat naše šaty a samy se do nich převlékly. Dvě ženy, Češky, odešly pak přes Stříbro do Prahy a dále na Moravu. Já jsem se vypravila do Třebušic u Benešova, ale nikdo z mé rodiny tam již nebyl. Otec zemřel v Letech u Milovic, matka zahynula v plynové komoře, v Oswiečimi mi zemřela osmiletá dcerka Josefa. Můj druh Robert Janeček byl popraven v Drážďanech. Starší bratr byl popraven v Praze na Pankráci, mladší bratr jako šestnáctiletý skončil někde v Oswiečimi a má sestra zemřela na skvrnitý tyfus.“

15. dubna 1945 došlo k evakuaci graslitzké Cikorky. Všechny vězenkyně, tj. Češky, Němky, Francouzsky a cikánky musely nastoupit k transportu Bylo zde i mnoho židovek z různých evropských zemí „Kam nás vedou, jsme nevěděly. Na žebřiňák jsme naložily několik vek chleba a pytel obilí. Prošly jsme městem a daly se směrem na Nejdek. Od kraslického nádraží se ozvaly silné detonace.  To hloukáči zaútočily na dva vlakové transporty. V jednom byly transportovány vězni z buchenwaldského koncentračního tábora, v druhém byl transport maďarského vojska. Vojáci vyskákali z vagonů a ukryli se v houštích, ale z transportu vězňů zůstalo na kolejišti 22 mrtvých Polek a 1 Polák. Bylo mnoho zraněných. Zasaženo bylo také několik maďarských vojáků.

Velitelem transportu z Buchenwaldu byl oberscharfführer Burgmaier a oberschrfführer  Blume. Oba byli váleční invalidé, jednomu chyběla ruka v zápěstí a druhý měl jen jedno oko. Oba se vyznamenali tím, že mezi hladové vězně hodili pár vařených brambor a pak začali do nich střílet z pistolí. Smrtelně zranili českého vězně Jirku Porgese. Po tomto náletu část vězňů uprchla a probíjela se domů na vlastní pěst. Já jsem s otcem utekl do Kraslic, ale tamní Němci nám dávali na srozuměnou, že nás udají policií a proto jsme se vrátili do transportu. Procházeli jsme místy, jež mi utkvěla v paměti, Heirichsgrün, Buchau, Liditz, Chies.

Transport kraslických žen pokračoval k Nejdku. Přenocoval na louce. K ránu uteklo šest Francouzek zpět do Kraslic. Ještě před odchodem z Kraslic se domluvily s francouzskými zajatci, aby utekly, že se o ně postarají. Když se vrátily do Kraslic, byly jimi nadšeně přivítány. Polní četníci ale prohledávali lesy. A tak se vydaly do Schönbachu, dnešních Lublů, vstříc armádě USA. Již cestou potkaly několik amerických džípů. A tak byly osvobozeny.

 

Jaký byl cíl pochodů smrti?  Cílem pochodů byla především likvidace životů vězňů. 14. dubna 1945 vydal Heinrich Himmler rozkaz k evakuaci Dachau a Buchenwaldu, jakož i Oranienburgu. Na pochody smrti se ale vydaly i koncentrační tábory, kde byla umístěna tak zvaná pracovní komanda, a to z celého území Německa, které dosud nebylo obsazeno spojeneckými armádami. Cílem pochodů byla především likvidace vězňů. V rozkaze, který Himmler vydal, bylo nařízeno, že do rukou spojenců se nesmí dostat ani jeden vězeň.

 

Kolik lidí nacistické Německo věznilo v koncentračních táborech, ale i v nacistických věznicích v celé Evropě, to dnes již nikdo neví ani nespočítá.Byla to jistě řada milionů lidí, kteří se protivili nacistické zvůli, z nichž mnozí položili své životy a konce války se nedožili.

Proto jsem napsal tuto studii, abych připomněl, jak zrůdný byl nacismus a jaké zločiny byly páchány pod německou orlicí a runovým křížem v kruhu.

 

Pro tuto studii jsem čerpal z následujících prací:

1/ Václav Němec: K. Lager Podlesí Zwodau, vydal Dům kultury KVHE a OV SPB Sokolov v r. 1965;

2/ Václav Němec a Michal Frankovi: Francouzsky ve Svatavě – vydala MO ČSPB Sokolov v r. 1975;

3/ Václav Němec: Ženský koncentrační tábor Svatava, vydal OV ČSPB Sokolov v r. 1985;

4. Jiří John: Příspěvky k dějinám odboje v r. 1939-1945 na okrese Sokolov, 1969, rukopis;

5/ Jiří John: Zajatecké tábory na Sokolovsku, rukopis, 1958;

6/ Romana Beranová – Vladimír Bružeňák: Ve spárech orlice, Sokolovsko v letech 1938 – 1945, vydalo Krajské muzeum Sokolov v r. 2010