Kde jsou naši hrdinové?
Kde jsou naši hrdinové?
Tak zněla otázka, jíž si položil autor jednoho článku. Zdálo se mu, že máme málo hrdinů. Jsem si jistý, že opak je pravdou. Mnozí z vás čtou články o životě našich hraničářů, obyčejných českých lidí, z nichž mnozí prožívali v době předmnichovské i poté pro nás již těžko představitelné příběhy. Jejich spoluobčané německé národnosti, samozřejmě ne všichni, během několika let činnosti henleinovské „Sudetendeutsche Partei“, přešli na nacistickou víru a svým českým sousedům předvedli, co je německá nadřazenost a kam patří méněcenný Čech. Léta utrpení a nakonec vyhnání s nimi prožívali i němečtí antifašisté. O tom všem konkrétně se můžete dozvědět z článků, jež pravidelně na našich stránkách vyvěšujeme. Nebudeme se proto o tom dále šířit.
Zamyslete se však již nad tím, že muži z českých rodin v té nekritičtější době byli mobilizováni. Zůstaly doma jen matky s dětmi, starší lidé. Nebyla taková česká i antifašistická německá matka, které zajišťovaly pro své děti a starší příbuzné vše potřebné, včetně bezpečnosti, pokud to bylo v jejích silách možné, hrdinkami? Někdy utíkaly z domova s dětmi, s uzlíky, německé nadávky je provázely, nezřídka i kameny, slyšely i střelbu. Často dokonce ani nevěděly, kde večer hlavu složí. Kolik utrpení musely tyto ženy prožít? Ano, tyto matky hrdinkami byly!
O hrdinství našich četníků, policistů, finančníků, celníků a samozřejmě i vojáků, z nichž mnozí sloužili v jednotkách Stráže obrany státu, nepochybuji. Byli to skuteční hrdinové, kteří při plnění svých povinností platili krví a životy. Muka však prožívali i muži, civilisté, zvláště ti, kteří pracovali léta ve vlasteneckých funkcích Denní “soužití“ s československými občany německé národnosti bylo těžké. Bylo spojeno s mnohými riziky, které museli postupovat. Dokonce museli i bránit své děti před útoky znacizovaných německých mladíků. Myslím si, že jen „žít“ v prostředí denního teroru, neutíkat před násilnostmi německých „sousedů“, bránit tak naši českou zemi, bylo hrdinstvím.
Ano, máme hodně hrdinů, o nichž bychom měli více mluvit. Mohou být pro nás i dnes příkladem. Proto, prosíme, čtěte o nich, přeposílejte články o hrdinství našich hraničářů. Šiřte tyto informace všemi možnými způsoby. Jen tak můžeme čelit nepravdám, lžím o poklidném soužití Čechů s Němci, o němž nám bájí sami landsmani a přátelé „sudetoněmecké věci“. To jsou ti, kteří pomáhají již dlouhodobě přepisovat naše dějiny. I za historickou pravdu, pokud nechceme, aby byla nahrazována sudeťáckou lží, musíme bojovat.
Čest a sláva našim hrdinům!
Dr. O. Tuleškov
