Karel Hynek Mácha
Karel Hynek Mácha
Byl pozdní večer – první máj -
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
kvetoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol.
A slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky
planoucí tam co slzy lásky.
.........
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje,
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jež dalekosáhlým během svým
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlivci, jež rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte:
Vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete v dlouhém, dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
širou tu zemi, zemi jedinou. ...“ Máj. (1836)