Kam kráčíme v době globální financializace?
Kam jdeme v době globální financializace?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Příčina všech zmatků ve světě spočívá v tom,
že lidé nerozeznávají nezbytné od zbytného,
že nechtějí rozlišovat cenné od bezcenného,
a že se ženou jako stádo ne tam, kam je třeba
jít, ale kam se jde.
J. A. Komenský
I. Stav světa
V důsledku geopolitických změn v Evropě se v 90. letech staly universálními principy ekonomiky světa mechanismus trhu a konkurence. Transformace ekonomik v bývalých komunistických zemích se stala součástí globalizačních procesů. Boj ideologických systémů a bipolaritu nahradila bezohledná konkurence, úsilí o jediné globální impérium i nová seskupování nejmocnějších, nová dělení a nové bariéry. Dochází k prudkému rozvoji vědeckých poznatků, komunikačních a informačních technologií, mikroelektroniky a bezdrátové telekomunikace. Zahušťuje se celosvětová komunikační multimediální síť informačních superdálnic. Počítače, internet, e-mail, mobilní telefony umožňují takřka neomezenou globální komunikaci každého s každým. Informatizace je jednou z komponent globalizace. Roste význam investic do informačních technologií, nejnovější informace mají strategický význam, rychlost je ukazatelem informační vyspělosti společnosti a funkční gramotnosti jedince.
Hesla jako industrializace, modernizace, vědecko-technická revoluce, jež nás provázela v minulosti, v 90. letech ztratila motivační význam a byla vystřídána heslem globalizace. Nový historický trend, označený termínem globalizace, se vyznačuje rychle postupujícím ekonomickým propojováním nejen blízkých regionů a států, ale i vzdálených oblastí celých kontinentů.
Přívrženci globalizace ji oceňují jako prostředek vyrovnávání a zvyšování sociálně ekonomické úrovně různých zemí světa. Ale nechybějí ani odpůrci, kteří poukazují na globální koncentraci všech dosavadních protiřečení současné euro-americké civilizace. První problémy globálního charakteru zaznamenalo Valné shromáždění OSN roku 1968 v podobě celosvětové krize životního prostředí člověka. Globalizace se stala předmětem věd o budoucnosti, futurologie a rezolutiky. (Z lat. resolvo, -ere, -solvi, -solutum = otevřít, rozvázat; např. vocem atque ora resolvat = otvírá ústa a hlas k věštění.) Protiřečivost globalizace dnes charakterizují mnoho četné problémy rázu přírodně sociálního, sociálně politického a sociokulturního.
Nemůžeme si zastírat, že by na náš život v novém století a tisíciletí nepadly temné stíny. Roztržka mezi člověkem a přírodou se alarmujícím způsobem promítá do života existujících civilizací na celé planetě.
Lidé stojí tváří v tvář důsledkům nerovnoměrného ekonomického růstu, nerovnoměrného globálního zabezpečení potravy, nedostatku vody, hrozivému úbytku deštných pralesů, znečištění oceánů, nepředvídaným následkům demografických změn, geopolitických zvratů a migrací velkých skupin obyvatelstva, přibývajícímu ozbrojenému násilí.1)
Světové problémy jsou stále propletenější a naléhavější.
Tradiční struktury vlád a vládních institucí se potýkají s korumpujícími vlivy mocných monopolů a mafií. Běžné politické praktiky, archaické a disfunkční způsoby řízení a navíc - vlády v morální krizi - nedokáží čelit rostoucí síle „zákonů džungle", bezpráví, v kterém vládnou ti, kteří mají nepředstavitelné bohatství a moc. Mezinárodní práva jsou účelově znesvěcována, církve žehnají i bratrovražedným bojům.
Ve velkých městských aglomeracích se prudce zhoršuje kvalita životního prostředí a narůstají problémy s kriminalitou, drogami a prostitucí.
Humanisté si ve svých vizích budoucnosti lidstva představovali sjednocený svět jako kulturní domov pro všechny. Současná reálná prognóza tzv. globalizace uvažuje zespolečenštěné teritorium jen jako ekonomicko-výrobně-spotřební prostor. Globální svět této prognózy je zbaven humanistického kulturního dědictví lidstva a ohromuje jen šířícím se kvantem nerozumu, nevědomosti a krutosti v globálním měřítku.
Můžeme hovořit o globální krizi lidskosti a o trojici faktorů, které dekulturaci vyvolávají. Jsou to vzájemně spjaté faktory ekologické, ekonomické a etické. V zájmu chamtivé a nenasytné nadspotřeby 20 % nejbohatších obyvatel Země je potlačeno vědomí příslušnosti lidského rodu k přírodě, je potlačeno vědomí vzájemnosti a spolupatřičnosti lidí navzájem, je potlačena životní potřeba jednoty mezi lidmi.
Lidská společenství ztrácejí motivaci k odvaze, čestnosti a svědomí, protože je nelze výhodně zpeněžit, a jsou dokonce překážkou v boji o úspěch, který se měří penězi, bez ohledu na to, jaký je jejich původ.
Propast mezi příjmy bohatých a chudých zemí a jejich obyvatel se stále zvětšuje. V roce 1960 měli nejbohatší lidé příjmy 30x vyšší než nejchudší, r. 1980 již 45x vyšší, r. 1990 60x vyšší, r. 2000 75x. Dnes se hovoří o společnosti nevyčíslitelné nesouměrnosti. Počet emigrantů, které vyhání z domovů hlad a bída, přesáhl již miliardu a stále roste. Svět je stále více ovládán obchodními smlouvami, prioritami světových obchodních organizací, zištnými ekonomickými zájmy mezinárodních korporací, které za svou činnost neodpovídají nikomu a ničemu, s výjimkou vlastního zisku.
Nedostatek odpovědnosti a hrabivost i neomezené sobectví maskují vládnoucí elity vyhlašováním pseudoušlechtilých pohnutek a cílů, pokryteckou charitou a selektivní ochranou lidských práva svobod. Vedeni svými ekonomicko-politickými zájmy neváhají použít na kterémkoli místě planety ničivých zbraní - pro laika jen těžko představitelné destruktivní účinnosti. A oporou je jim bezzásadové, ale všemocné působení masmédií, zvláště tisku a televize, které dovedou zdůvodnit kdykoli cokoli, a ještě podat přesvědčivě nafilmované scény a výjevy jako „mediální krytí akce" .
Morálnímu marasmu v horních patrech společnosti odpovídá přirozeně i marasmus v suterénu: zločinnost je tu bezostyšná, vulgární a každodennÍ.
Lidstvo strádá nedostatkem globální vize; to, co se předvádí na velkém jevišti světa, je jen potvrzením globální prázdnoty, ztráty jistot, zpochybnění hodnot a vítězství marnosti v současné civilizaci.
K společným problémům lidstva globalizujícího se světa přistupují ještě v každé zemi její specifické problémy. Nepřekonaná rezidua historie vedou národy k nehumánnímu závodění o prvenství, k intoleranci, k enormním nákladům na zbrojení, oživují imperiální hegemonismus, revanšismus, vyvolávají strach u sousedů.
Je obtížné orientovat se v složitých projevech a důsledcích globalizačních procesů. Co je pro jedny svobodné rozhodnutí a cesta k získání prospěchu, je pro druhé (a jejich počet stále roste) naopak nepřízní osudu a ztrátou šancí. Závažný pokus o usměrnění bezbřehé globalizace podnikla v červnu 1992 v brazilském Riu de Janeiru konference OSN. Valné shromáždění tehdy naléhavě doporučilo prosadit v historicky krátké době koncepci trvale udržitelného života. Potřeby současné generace by se měly uspokojovat takovým způsobem a takovou měrou, která by neohrozila uspokojování potřeb budoucích generací. Lidský život by se měl zkvalitňovat v rámci únosného ekosystému.Bylo by velmi nebezpečné, kdyby byl další vývoj ponechán jen živelnému ekonomickému vývoji, a kdyby nové civilizační projekty a nové hodnotové orientace měla determinovat jen - dnes tak preferovaná - ekonomie. Optimální perspektivu lidstva lze odvodit jen od odpovědných analýz globalizačních procesů dominantní světové civilizace a od radikální změny kursu dosavadního směřování vývoje.
Klasická sociologie analyzovala řadu faktorů, které se podílejí na fungování společnosti, její stabilitě, dynamice i vývoji. Různé směry a školy se orientovaly přednostně na některé faktory geograficko-biologické, politicko-ideologické, sociálně psychické nebo kulturní povahy. Mezi uvedenými směry existoval i směr ekonomický, představovaný především K.Marxem a B.Engelsem. Oficiální věda jej odmítla jako jednostranný a materialistický. Sama společenská realita však v následujícím období paradoxně prioritu ekonomického faktoru potvrdila. Narůstající bohatství a vlastnický individualismus po 2. světové válce postupně uvolnily až posléze zrušily provázanost do té doby alespoň relativně samostatných sfér společenského života. Ekonomie se stala ve všech sférách, nevyjímaje ani školství, zdravotnictví, umění, sport atd. určující a dominantní. Nadřazenost ekonomie v poslední třetině 20. stol. vedla i k tomu, že se ekonomickým zájmům podřídily i právní zákony. Kapitánům mezinárodních toků kapitálu a zboží, bankéřům, lichvářům a spekulantům se podařilo odbourat regulační opatření z dob presidenta Roosevelta a nastolit neoliberální doktrínu ničím neomezované maximalizace zisku.
Rázem stoupla důležitost finančních trhů, finančních motivací, finančních institucí, finanční elity ve fungování hospodářství na národní i mezinárodní úrovni. Tak řečená globalizace se stala financializací.2)
Co na tom, že enormní finanční kapitál je z větší části fiktivní. Počátkem 90. let byl podíl spekulativních investic ve světové ekonomice opačný než počátkem 70. let: 85% prostředků směřovalo do oblasti spekulativní, jen 15% do reálné ekonomiky. Počátkem 21. století připadal na 1 dolar reálných investic 39 dolarů spekulativních. Vlády světa se předhánějí v úsilí získat investice, investoři pokládají společnost za náhodný svazek aktiva smluvních závazků, které jsou tu proto, aby se realizoval zisk a maximalizoval přínos pro akcionáře. Pod finanční nadvládou jsou lidé degradováni na „produkty" profesní přípravy z hlediska marketingové konkurenceschopnosti z jedné strany, na „lidské zdroje" určené k „vytěžení" v rolích pracovních sil, konzumentů, klientů, spotřebitelů a platičů ze strany druhé. Neexistuje respekt k důstojnosti autentického člověka, svobodného a nezávislého na systému daní a plateb, reklam a půjček, úvěrů a splátek. Ostatně „globální třída" pokládá ze přirozené, že i „splasklé bubliny" finančních podvodů zaplatí neprivilegovaní svými úsporami, svou prací, svým odříkáním.
Zhoubné bujení lichvy a finančních spekulací patří k největším hrozbám rozkladu současné civilizace.
