K obraně národa a řeči mateřské 9 Nová výzva v době globalizace, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
K obraně národa a řeči mateřské 9
Nová výzva v době globalizace
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Bude proto na místě uvést ještě jinou knihu o českém jazyce, která „Chrám i tvrz“ o rok předcházela. Je to kniha „Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého“. Vyšla v roce, kdy válka právě skončila. R.1945. Má 409 stran. Autorem knihy je Albert Pražák (11.6.1880 Chroustovice – 19.9. 1956 Praha). Literární historik, universitní profesor, předseda Národní rady v době Pražského květnového povstání r. 1945.
V knize Alberta Pražáka jde více než o chrám bohatství jazyka českého o tvrz na jeho obranu. Budu citovat a parafrázovat z Pražákovy předmluvy:
„Vše, co žije a je schopno života, vzdoruje a brání se úpadku a zániku, jednotlivec, druh i národ... .Oporou o minulost a o dějinnou národní zkušenost v zlých dobách připadala v blížícím se a posléze nastalém nebezpečí srážky evropských národů v 1. válce světové jedinou spásou a nadějí, jak ze soumraku doby neporušeně vyjít. A tento pocit zůstal v národech i po válce. Zůstal pocit, že není dobojováno a že národy opět povstanou proti sobě a že opora minulostní zkušeností bude znovu příkazem nutného sebezachování.“ A stalo se tak, přišla 2. válka světová a s ní i hrozba zničení malého národa.
„Zkoumáte-li směsici národních tradic, zjistíte, že jejich základním smyslem je obrana národa. V evropských národech je to vlastně prvek až novodobý, doprovod vývoje a výboje moderního nacionalismu....
„Jestliže tedy je národní a jazyková obrannost u našich sousedů příznak nové doby, u nás je to stav trvalý. Od úsvitu našich dějin, žitých uprostřed Evropy v stálé tísni působené našimi výbojnými sousedy.“
Obrany národa a jazyka, těchto dvou nejdrahocennějších hodnot, které našim předkům více méně splývaly, sleduje pak Albert Pražák v přehledných kapitolách:
Od Velké Moravy do doby Husovy. Od doby Husovy do Bílé Hory. Od Bílé hory po Balbína Od Balbína do počátků obrození. Obrozenská doba po Dobrovského. Od Dobrovského po Palackého. Od Palackého po Havlíčka. Od roku 1948 do roku 1914. Od r. 1914 do roku 1918.Od r. 1918 do r. 1938.Od r.1939 do r. 1945. Autor podává přepečlivý přehled o nesmírném bohatství národní kulturní paměti, o lásce k rodné zemi a rodné řeči z úst mnoha zastánců, mluvčích, představitelů těžce zkoušeného češství, o vzdoru k nepřátelům, kteří by chtěli naši vlast a řeč znevážit, potupit, zahubit.
Albert Pražák ukončil svůj historický přehled obdobím 2. světové války. Sám se účastnil pražského povstání v květnu 1945 i radostného osvobození 9. května. Obohatil nás svou knihou a my jsme nad ní bezděky věřili, že se národní obrany u nás již přežily, že patří k minulosti, že už je nebudeme potřebovat, že v nich nebudeme pokračovat. Byl to hluboký omyl. Obrana našeho národa a jazyka je opět velice aktuální. Což neplatí svým způsobem dnes zase verš Svatopluka Čecha? „Moc, sláva, bohatství – co ze všeho nám zbylo? Naše řeč.“
Měli jsme mnoho myslitelů, spisovatelů a básníků. Ti všichni mateřštinu vroucně milovali a svým talentem a svou pílí zdokonalovali a obohacovali. Přispěli nesmírně k její mnotvárnosti i odolnosti a tím i k přetrvání našeho češství. Jejich zásluh a jmen bychom neměli zapomenout a mateřštinu bychom neměli dovolit zanedbávat.
Připomeňme si za ně Karla Čapka: „ Řeč je sama duše a kultura národa. Její zvučnost a melodie dává svědectví o poetických radostech kmene. Její skladba a čistota projevuje tajemné zákony myšlení. Její přesnost a logičnost udává míru rozumových darů národa. Tam, kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu. Každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě. Myšlenky jsou naše, ale řeč patří národu. Každá korupce jazyka porušuje národní vědomí. Zdokonaluje-li se národ, musí se zdokonalovat i jazyk, neboť je živý a vyvíjí se s námi se všemi, stále nesen výškou duševního napětí národa.“
Pavel Eisner kritizoval s dávkou humoru „šmoka“ a vymyslel „bujarčíka.“ Ale ti dva si zasloužili kritiku jen pro svou nedokonalost v literárním slohu. Byli špatní literáti. Dnes se potýkáme se škůdci a hubiteli jazyka v celé jeho podstatě a funkci. Odsuzují jej k rychlému zániku. Jsou mnohem nebezpečnější. Uveďme jen malý mediální příklad.
Díváte se na televizi? A který kanál si vybíráte? Nova gold? Prima family? Prima love? Prima zoom? Prima play? Prima cool? Retromusic? Action?
Zaslechla jsem nedávno v TV rozhovor s bývalou rozhlasovou pracovnicí, která se po létech vrátila ze zahraničí domů. Mluvila krásně česky. Ale pochvalu za čistotu jazyka odmítla. Neměla prý příležitost vstřebat ty nové anglicismy, které tak vystihují přizpůsobivost a pružnost českého jazyka. Užasla jsem. Tak ona lituje, že nenahrazuje české výrazy cizími, že ve svém slovníku nemá top a body, autlet a autfit, sponzoring a modeling, šou, talkšou a megašou, party a megaparty, že nechodí na mítingy a brífingy, že nedá řeč s bodygardem a aupairkou, a nehlídá, zda je in a sexy, nečte editorial a story a nemejluje, nemanažuje a neříká, co je trendy a zda je easy nebo dawn.
A happy! A nevykřikuje wow! Opravdu, chybí jí už mnoho slov, říká je zastarale (totiž správně česky) a ne módní snobskou anglicizovanou hatmatilkou současnosti. A ona se za to teď stydí a omlouvá se! Není dost západní a světová! A v TV není nikoho, kdo by ji vyvedl z omylu!
Vraťme se ještě do „Chrámu“ Pavla Eisnera. Poslední kapitolky nesou název „Sub specie aeternitatis.“ Autor se od analýzy tehdejší současnosti a na základě studia minulosti obrací k vzdálené budoucnosti. Budu citovat.
„Jazyk nikdy není hotový. Čeština se bude vyvíjet i po nás, bude se dál a dál rozžívat i nad hroby našich prapravnuků.
Naše dnešní čeština, nástroj podivuhodný, je výsledkem hledání, tápání, vynalézání, zavrhování, zkoušení, bloudění, výbojů, vítězství, proher, lačné dychtivosti, zvichřené zvídavosti, faustovské nenasytnosti, jež byla v praotcích. Čeština dnů budoucích neporoste pod jiným nebem ducha. Její tvůrcové nemusí nikterak umět latinsky, dvěma slovíčkům však musí rozumět až na dno: A m o r f a t i. A poučí se u Šaldy, proč a jak je jazyk nástroj sakrální a proč jím musí zůstat.
Václav Ertl napsal: „...tisíciletá kultura našeho spisovného jazyka, tisíc let práce na těchto varhanách, které jen čekají, stále připraveny, na své mistry...“ Jak slyšíte, nemluví o flétně nebo o houslích, nýbrž o nástroji, na němž lze jako na žádném jiném mísit a střídat polohy, hlasy, barvy, timbry. „O nástroji, který se dovede rozševelit jako lípa pod červnovými hvězdami a který se dovede rozpoutat v bouř srážející duši k zemi, metající ji jako míč do oblak. O nástroji, s kterým lze experimentovat jako s žádným jiným.“
Velké národy mohou zanedbávat péči o vztah mezi jazykem a vzdělaností, jazykem a kulturou, soudí Eisner. Nehrozí jim bezprostřední nebezpečí zániku. Ne tak malý národ. S Palackým Eisner vyznává, že není vzdělání mysli bez vzdělání řeči. Přitom předpokládá, že se bude pokračovat v přirozeném poevropšťování řeči ( samozřejmě nepředvídá invazi angloamerického jazykového imperialismu), že se zrodí mnoho nových českých slov, rozrostou se mluvy odborné. Bude se hojně překládat. Jazyková kultura mimoliterární si vyžádá zvýšenou pozornost. Je přesvědčen, že každý malý jazyk národní bude žít, dokud jeho jedinečná soustava projevová bude sloužit jedinečné soustavě niterné. Jazyk bude žít, dokud budeme mít rodnou řečí co vyjadřovat.
