K obraně národa a řeči mateřské 6
K obraně národa a řeči mateřské 6
Nová výzva v době globalizace
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
3. období: první republika, 1918 – 1939.
Čítanky prvorepublikové jsou kouzelné. Jsou to převážně antologie literárních textů pro školní děti. Vypuštěny z dřívějších čítanek jsou především naučné články z vícepředmětového věcného učení. Dosavadní poklad národní literatury z předchozího období se obohacuje o nové spisovatele a básníky. Přibývá také autorů slovenských, protože podle vládnoucího přesvědčení národ Čechů a Slováků si vydobyl společnou republiku. A jejich jazyk, jazyk československý, se vyskytuje ve dvou podobách: v české verzi a ve slovenské verzi. Prvorepublikovou čítanku otvírá oficiální portrét prvního, později i druhého prezidenta a československá hymna. Koncem republiky se tu objevují i hymny zpřátelených národů, jihoslovanská a rumunská.
„Dědečkova kronika“ navazuje na učení F. Palackého a jeho stoupenců . Na pokračování podává dětem přístupnou formou události českých dějin, provázené často obrázky M. Alše. Poslední v řadě bojovníků za svobodu jsou tu připomínáni vůdcové nedávného národně osvobozeneckého odboje, za svobodu a samostatnost a českoslovenští legionáři. Mezi texty se objevují též úryvky z děl vynikajících autorů z různých koutů světa a zvláště ze slovanských literatur.
Reformní pokusy a snahy 20. a 30. let minulého století vytvořily promyšlené základy moderního pojetí výchovy vůbec a výchovy čtenáře zvláště. Zabezpečily spolehlivý výcvik čtení a jazykových komunikativních dovedností, jakož i výchovu čtenáře s úctou a láskou k literárnímu umění.
K dispozici byla i mimočítanková četba, dětské časopisy, Seznamy knih pro děti a mládež, Sbírka souvislé četby školní apod.
Ve své knihovně mám „Poupata“ z roku 1934. Ilustrovala je Marie Kvěchová svým osobitým malířským slohem. Je to nezapomenutelný slabikář. Hezoučké baculaté děti v něm zvou do světa písmen. Se zájmem, s něhou a láskou. A jejich tvářičky jsou od poupat růží k nerozeznání.
Po „Poupatech“, slabikáři, přišly na řadu čítanky. Jmenují se symbolicky „Ráno“. Název s půvabem jitřního rozbřesku, s paprsky vycházejícího slunce a nadějné budoucnosti. Kouzelné knížky, s kterými jsme každý den ráno chodili do školy. Díla takových sestavovatelů a spisovatelů dětské literatury, jako byli především Josef Kožíšek a Josef Tůma. Ale třeba i Pavel Sula a mnozí jiní.
V mém souboru chybí „Ráno“ pro 4. postupný ročník obecných škol z r.1937. V roce 1938, kdy po Mnichovské dohodě zabraly nacistické bojové jednotky naše pohraničí, odevzdala jsem ji do celoškolní sbírky učebnic. Sbírka byla organizována pro potřeby dětí, které přišly ze svých domovů v pohraničí do vnitrozemí s holýma rukama. I bez školních pomůcek a bez učebnic. My, vnitrozemští žáci, jsme věnovali každý jednu učebnici nově příchozím. Podle vlastního výběru. Bylo těžké rozloučit se s kteroukoli z čítanek. Každá představovala kus našeho světa, světa našich čtenářských prožitků a představ. Nenahraditelný kus.
Spisovatel Jan Procházka vyjádřil po létech úctu a obdiv k práci učitelů a ke kouzlu školních čítanek: „Všichni si do svých životů neseme z dálky dětství pečeť a dech školy, kde jsme se národně, mravně, esteticky a vůbec všestranně uvědomovali. Tam jsme poznávali malebnost, vroucnost, tesklivost i radost mateřského jazyka, jeho nekonečnou bohatost a prostřednictvím tohoto jazyka všechen svět poznání. Škola je kus naší historie, je živým srdcem, se kterým jsme všichni spojeni.“ (Zářijový úvodník Učitelských novin z roku 1964.)
