K obraně národa a řeči mateřské 13
K obraně národa a řeči mateřské 13
Nová výzva v době globalizace
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Oč pěknější vztah k Nerudovi měl třeba František Halas. Najdeme u něho „Variaci na téma z Prostých motivů“: „Kdyby tak v parku sedával, jak sedával před lety, tu roztřesen do zad bych se mu vkrad. Mé modré oči pitomé, můj hlase hanbou bezhlasý: Pane Nerudo, máte mne trošku rád?“
A ještě jednou Halas: „ Mým životním štěstím je možnost psát mateřštinou, která je krása a nesmrtelnost sama. Jasný kníže českých básníků, Karel Hynek Mácha zázračně rozvázal vzpurným gestem její zadrhnutý uzel. On a Božena Němcová jsou až dosud mírou jejího rozkřídlení. Erben zasnoubil ji s poezií lidu, Neruda dal nevídanou cudnost a sevřenost, zněžnil ji Sládek, rozkošatil Vrchlický, zmelodizoval její první houslista Sova. Až k hvězdám vynesl Březina, řád a přísnost kázal Šalda, vzpouru a patos tam vnesl Bezruč, jakou jen kantilénou zpívá v Hlaváčkovi, vřavou světa a boje v Neumannovi, národní hrdostí prostoupil ji Dyk, rosnou líbezností zkropil Toman, a tak ještě celý růženec jmen, ať Hora, Seifert, Holan, Nezval, Zahradníček, až po ty nejmladší, celý růženec jmen objímá prsty génia této země, prsty, které nepustí dědictví, které střeží a kterým vládnou.“
Co platná Halasovi jeho výsostná poezie, co platno spojenectví se všemi básníky, které vyjmenoval. Byl přistižen, byl dopaden. Tak jako Ovidius před 2000 leta napsal svou „Ars amatoria“ (O umění milovat), tak i Halas zbásnil r.1932 pár veršů o pohlavním spojení. Šlo o soukromou bibliofilii pro velmi úzký okruh známých. Ale po r. 2001, kdy byla sbírka vydána bez omezujícího určení, dostaly Harpyje svou příležitost. Básník dvojí tváře! Mravní rozpolcenost! Předstíraná čistota citů a vztahů ve známých básních a přitom – tělesný chtíč! I ptám se. Co mění na Halasově díle skutečnost, že měl kromě ducha také tělo? Proč nerespektovat, že verše o tělesnosti byly určeny jen blízkým známým? Proč je jako privatissimum nevzít jen mlčky na vědomí?
Dnešek se pyšní sexuální otevřeností. Ale ve skutečnosti neví, co je sexualita nezkažená, přirozená a čistá. Nezná nevýslovné kouzlo tělesného spojení dvou bytostí na dotvrzeni jejich magické spjatosti a jejich společného osudu dobrého i zlého. Místo toho otvírá každodenní trh s tělesnými vnadami a jiným masem a s hojnými afrodisiaky, dokonce i na internetu. Mnozí touží po svobodě neřesti, nemravnosti, skandálů a afér. Klíčovou dírkou sledovat tajemství sexuálních představ a praktik v soukromí ložnic. Zaklínáme se Freudem, sexualita je pokládána za dominantní sílu div ne celého vesmíru, ale ve skutečnosti jsou mnozí u vytržení z každé obscénnosti, oplzlosti a chlípnosti. To nesvědčí o sexualitě přirozené a zdravé. K úspěchu bavičů na všech jevištích i obrazovkách dnes stačí čerpat z výraziva vulgárních nápisů, jak jsme je v dětství mohli číst na prkenných ohradách a na stěnách nádražních záchodků. Dnes se ovšem vracejí v mnohem nákladnější podobě jako všudypřítomný bulvár a porno. Nízkost triumfuje a Harpyje s potěšením znectí a znečistí všechnu kulturu, etiku, estetiku, krásu a lásku - všechno k obrazu svému. Pornografie a koprolálie jen kvetou. Jak jsme se vzdálili od staletími prověřených základů naší kultury!
V dějinách literatury jsme byli zvyklí sledovat zápas o smysl lidského života, o ideje, osudy národa a jeho básníků. Jejich vášně, úsilí, zklamání a touhy, přenášené z pokolení na pokolení. Jejich vize a sny, které předávají mrtví živým a dosud nenarozeným. Avšak tyto dějiny nejsou pro Harpyje nic než předmět hanobení, tupení a špinění, pohrdavých špiček a úšklebků.
Před časem se šplouchlo špínou na básníka J.S. Machara. Byl prý antisemita. Nic jsem o tom nikdy neslyšela, ale to ovšem není důkaz. Tak spěchám „k pramenům,“ ať si to ověřím. V „Konfesích literáta“ najdeme vzpomínku z dětských let. Školák Machar byl v kostele ministrantem. Jednou při hodině náboženství, v které katecheta velmi působivě vylíčil ukřižování Páně, stal se z něj a z celé třídy „zuřivý antisemita“. Machar vzpomíná, že natloukli svým židovským spolužákům hned, jak se oni po hodině katolického náboženství vrátili do třídy. Katoličtí žáci tak pomstili na židech smrt Pána Ježíše. Byli na to hrdí, tím spíše, že Kristus byl vážný a krásný, kdežto židé okolo zlí, oškliví a rozcuchaní, jak jim katecheta na obrazech ukazoval.
V dospívání prošel Machar „náboženskou revolucí“. Jako dospělý básník v cyklu „Svědomím věků“ horoval pro antický Řím a zatracoval křestanství, tento „jed z Judey“. Ve sborníku „Českým životem“ z r.1920 komunikuje s představiteli židovstva a s veškerou úctou kulturního člověka říká např.: „Stali jste se světoobčany a zůstali při tom národem – buďte pyšni, že i tento problém budoucnosti byl řešen Vámi prvními.“ K sjezdu českých židů mluví “o nezištné a obětavé práci našich židů“, připomíná řadu jmen zasloužilých osobností a nabádá, aby se rychle přeložila k obecné kulturní potřebě některá díla, kterými židé přispěli k osvětě a která dosud nemáme. A tak se ptám: tohle je pro Harpyje antisemitismus?
