K obraně národa a řeči mateřské 10 – Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
K obraně národa a řeči mateřské 10 – Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
I český jazyk někdy ve vzdálené budoucnosti zanikne, asi dřív než jazyk anglický nebo ruský, soudí Pavel Eisner. Velmoci mají moc a vliv každý malý národ za dvě lidské generace zbavit národní identity, odnárodnit jej. Bude-li spět vývoj k Spojeným státům evropským, dalo by se očekávat nastolení společného jazyka evropského, snad za tisíce let. Ale ať již bude vývoj jakýkoli, cokoli se dnes píše, může se stát v budoucnosti náhodou archeologického nálezu. A Eisner by si přál, aby budoucí badatelé nad takovým nálezem řekli: „Jak krásně myšleno, jak krásně cítěno, jak krásně pověděno. Jak krásný a šlechetný jazyk byla ta čeština, a jaká škoda, že nežila déle!“
Tolik Pavel Eisner, v době po druhé světové válce. A co my? Teď je na nás, aby čeština žila co nejdéle.
Knihy v zemi Sprejerů a Harpyjí
Vybírali jsme si básníky
pro lásku, pro život, pro zoufalství.
Slavíky v bezech, když poprchávalo štěstí,
sfingy tajemných úsměvů,
když rozvírala se země,
trubače jar, skloněné nad nicotou.
Ještě víc lásky, života, zoufalství.
Josef Hora
Vzpomínáte si na Bradburyho povídku „451 stupňů Fahrenheita“? Jak tam Požárníci „v obecném zájmu“ zakládají požáry a jak pálí knihy? Jezdí po městě, na udání přepadají domy, vybírají a čistí knihovny plamenometem. Pod trestem smrti je tam zakázáno číst knihy. Lidé mají uvažovat jen v kategorii JAK, nikoli v kategorii PROČ. Proto se tam nesmí číst. Četba působí zhoubně. Knihy stále otvírají nějaká PROČ. Proto se musí zničit. S těmi Požárníky běhá hrůzostrašný Mechanický Ohař. Nepřekonatelný technický vynález. Odhalí každý pokus, kdyby někdo snad chtěl nějakou knihu ukrýt. Každou vyčenichá a zničí. Dokonalý pachový detektor a bezchybný fyzický likvidátor. Sama obratnost, rychlost a síla. Napraví každé lidské selhání. Neomylně. A nelítostně.
U nás se knihy zatím nepálí. Jen se zbavují vážnosti a úcty. Staré tradice jsou opouštěny, staří literární hrdinové jsou degradováni. Nemáme Bradburyho Požárníky a Ohaře. My máme jiné škůdce a ničitele. My máme Sprejery a Harpyje.
Sprejeři, jako třeba Cimermanovci a jim podobní šprýmaři, předvádějí obrazy našich dějin lehkým tónem jako anekdoty a taškařice a pokrývají je vlastními otisky, malůvkami, vlastní optikou výkladu, takže z těch obrazů jsou politováníhodné směsi slabostí, omylů, nedokonalostí, naivity, pošetilostí i špatností. Pod vrstvou žertů, parodií a persifláží nikdo již nepozná, oč kdy komu v minulosti skutečně šlo. Idea, smysl, význam, hodnota, všechno je k smíchu a k nečitelnosti rozmazané. A tudíž zbytečné. Leda pro sprejerskou zábavu mohou ty parodie napříště ještě sloužit, k ničemu jinému již se nehodí. Rozhodně ne pro nějakou vážně míněnou „paměť národa“.
Ale ještě horší než Sprejeři jsou Harpyje. Zlé, záludné, škodolibé. Řecká mytologie vybavila tyto okřídlené příšery zlomyslnou dovedností objekt své zloby pošpinit, potřísnit, pokálet. Takový objekt, znečištěný a pošpiněný pomluvami a posměchem, zbavováním cti a vážnosti, zostuzený a propadlý hanbě, páchne již zdaleka a je odpudivý, nepřijatelný a nepoživatelný. Harpyje přivedl do české historie Podiven a jemu podobní. Z jejich dílny se rozlétly a uhnízdily se ve většině médií. Odtud podnikají své hanobitelské cesty. Znevažují, znesvěcují, zneuctívají.
Je před Harpyjemi nějaká ochrana a pomoc? Vzpomeňte si na povzbudivou píseň Voskovce a Wericha o Davidu a Goliášovi, v níž se zpívá:“Čtěte Bibli, tam to všechno je“. Ano, i ochrana před Harpyjemi tam je. Poslouchejte.
Po potopě světa, když voda opadla a Noe mohl se všemi ostatními zachráněnými opustit Archu a pobývat opět na pevné zemi, dal se do pěstování vinné révy. Stalo se, že když pak ochutnával nové víno, opil se a zůstal ležet ve svém stanu. Bezmocný a bez oděvu, obnažen. Tak ho tam našel syn Chám. Pobavilo ho to a on to se škodolibým posměchem běžel povědět bratřím. Ale oni se nesmáli. Sem a Jafet vzali plášť, vešli do otcova stanu a s odvrácenou tváří, aby neviděli hanbu otce svého, jej přikryli. Udělali to s úctou a láskou. A ještě k tomu můžeme přidat další vlastnosti, pietu, ohleduplnost, šetrnost, porozumění, cit, vkus a takt. A to všechno jsou dodnes účinné zbraně proti Harpyjím.
To už jste slyšeli, že vítězné tažení husitů nebyl počátek evropské reformace, zdroj demokratických tradic naší kultury a trvalý vklad do evropských dějin, nýbrž projev „úděsného, hrůzostrašného a zákeřného barbarství“? A že Žižka nebyl hrdina, ale „vrah“? A že pobělohorské baroko bylo dobou kulturního rozkvětu našeho národa a všechny ty řeči o pobělohorském neštěstí, jehož následky trvaly 300 let, stejně jako povídání o zásluhách buditelů a obrozenců „patří na smetiště dějin“?
Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla jedu, posměchu, znevážení díla našich „obrodičů“. Zdá se, že dosavadní principy společenského, morálního a kulturního soužití lidí jsou překážkou na cestě do odlidštěné technokratické globalizace a financializace budoucího světa. . Proto je zapotřebí oddělit národ od jeho historie, od jeho tradic, oslabit vliv jeho vlastní kultury. Dřív, než bude úplně zapomenuta, sluší se ji zlehčovat, pomlouvat a špinit.
Tak hned naše národní hymna. Kdeže s úctou a láskou! Ironicky a uštěpačně mluví Harpyje o ní jako o „vlasteneckém šlágru“, o „hitu“ z nevalné hry J. K. Tyla. (Byla to jeho prvotina z r.1834, „Fidlovačka“, s hudbou F. Škroupa). Hymna je prý sentimentální a „cukrkandlová,“ a je spodivem, že přečkala všechny režimy, jimiž jsme prošli. Kdopak by dnes na Tyla vzpomínal v dobrém? ptají se hanobitelé. Ale my vzpomínáme. A nejen pro tu hymnu. Vzpomínáme na obětavého redaktora předbřeznového časopisu „Květy“, časopisu, který si říkal „Národní zábavník pro Čechy, Moravany a Slováky.“ Měl kupu horlivých čtenářů i významných přispěvatelů. Začínal tu např. K. .H. Mácha a K. J. Erben. A spolupracoval i s Ústavem řeči a literatury československé v Prešpurku v Uhrách. (Ten existoval od r.1801, a vzdělával v jazyce a v dílech Dobrovského, Kollára, Jungmanna a Šafaříka.)
Vzpomínáme i na vynikajícího divadelníka, dramatika i herce, organizátora divadelních i rozmanitých společenských setkání , prvních českých bálů např.
Vzpomeneme i literáta. Je pravda, že některé jeho povídky, črty a arabesky vyjadřují nepokrytě cíle výchovy k vlasteneckému přesvědčení. Píše o vlastencích a vlastenkách. Vlastenectví je ústřední téma, idea a vždy a všude prvořadý cit v těchto literárních výtvorech. Připomíná mi to píseň, kterou zpívaly naše babičky v 19. stol. podle hesla „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“:
„V Čechách, tam já jsem zrozená, vlast má ta krásná země, milá mi je a vážená, milé její mi plémě. A můj milý mi souzený, v Čechách musí být zrozený. Protož i můj oblíbenec Čech musí být a vlastenec!“
Ironií osudu je z Tylovy prózy nejznámější novela „Poslední Čech“. Na ní r.1845 demonstroval tehdy 21letý Karel Havlíček zásady literární kritiky. Havlíček ocenil krásný jazyk autora, ale vytkl mu některé romantizující novelistické manýry (dosud hojné v zahraničních telenovelách). Zvláště však odmítl sentimentální deklamace a plačtivou přecitlivělost. „Byl by již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali než o té lásce mluvili.“
Bylo by nespravedlivé vztáhnout tuto kritiku na Tylovo dílo celé. Napočítala jsem na 500 titulů, výtvory úctyhodné rozsahem i ohlasem. Však také se oba autoři nakonec smířili a realista Havlíček uznal zásluhy romantika Tyla, které měl pro lidové a národní umění a pro uskutečnění ideálů revoluce roku 1848. To jen Harpyje se štítivě odvrátily od povinné školní četby a s posměchem připomínají , že Klicpera a Tyl jsou odstrašující témata u zkoušek z české literatury. Pokud jde o Tyla, s pohrdavým odstupem naznačí jeho osobní degradaci bídou, společenským neúspěchem, živořením, vedoucím až k předčasné smrti. Nenajdete u nich ani stopy po seriózní snaze zařadit autora do dějin našeho obrození, do kulturně historického kontextu vývoje našeho národa. Ani připomínku, že po násilném potlačení revoluce r.1848, v době bachovského absolutismu, když byl i Havlíček krutě umlčen, Tyl tu zůstal jako poslední bojovník. Přes všechny perzekuce se pokoušel s kočujícím divadlem udržet po českém venkově alespoň jiskřičku národního života. Zemřel, stejně jako Havlíček, r.1856.
