Jsem Čech rodu slovanského
František Palacký - Jsem Čech rodu slovanského
I.
65. výročí nevšedně krutého dne, výročí zavření českých vysokých škol nejprve na tři roky a následně do konce druhé světové války je dostatečně dlouhou dobou, abychom se zamyslili nad tím, čím 17. listopad 1939 byl v našich národních a zároveň obecných evropských dějinách 20. století, kde hledat jeho zdroje, kde hledat praménky a prameny onoho barbarsky krutého aktu zavření vrcholné instituce, lépe dílny poznáni, člověčenství, humanity a nutné tolerance. Vždyť tento poklad evropské a dnes již obecné civilizace jako projev úcty a vděčnosti požívá privilegium nejvyšší svobody - privilegium nedotknutelnosti AIma Matris. A naše vysoké školy se svému poslání od dob svého velkého fundátora, krále českého Karla IV. nikdy - pokud požívaly skutečné svobody - nezpronevěřily. Věrny odkazu velkého učitele národů J. A. Komenského staly se v meziválečném obdob! centrem vysokoškolského vzděláni početné mladé generace akademiků ze zemi střední, jihovýchodní a východní Evropy, kde se jí této možnosti nedostávalo. Rozsah péče a míra hloubky vážnosti a úcty k vysokým školám je neklamným dokladem demokracie a svobody společnosti. Každý zásah, omezující jejich působeni a posláni, se negativně odráží ve všech oblastech společenského života.
Zkoumáme-li dějiny vysokých škol, docházíme k pozoruhodnému závěru, že vysoké školství nepočetných (malých) národů je přímo barometrem celkové úrovně jejich života, zvláště kulturního, společenského a politického, jsou úžeji spjaty s jejich bytím. To platí v plném slova smyslu o našem národě a jeho vysokých školách.
II.
Dějiny vysokých škol jsou významnou kapitolou dějin česko-německých vztahů vůbec. Připadá jim velká úloha zvláště od dob formováni novodobých národů, zvláště středoevropských, jejichž vážnou křižovatkou bylo revoluční hnuti za Jara národů - revoluční proces 1848-1849. Je to obdob! završení první etapy našeho národního obrozeni, kdy došlo k formulováni českého národního programu. Stálo se tak v době, v niž zároveň obdobný proces provázel německé národní hnuti za sjednoceni Německa, Německa velkého a silného.
Základem českého národního programu bylo jak právo přirozené, tak současně historické. Na jeho tvorbě měl rozhodující podíl František Palacký. Ve svém dopise z 11. dubna 1848 frankfurtskému Vorparlamentu píše:…Právo národův je skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen pro dobré souseda svého sebe sám zapříti nebo obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících ani služebních národův. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národův v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmi žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statků svých, naopak každý musí míti jistou naději. že v oustředni moci nalezne ochranu a záštitu před možnými přechvaty sousedův přes čáru rovnosti... Jsem přesvědčen, že ani ještě nyní v řiší Rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, tato sacra ancora (rozuměj svatá kotva - F. H.) ve hrozícím utonutí lodi prohlásilo se zjevně i upřímně a provedeno bylo spolu ve všem důrazně; „Metternich neklesl jen proto, že byl největší nepřítel svobody, ale také proto, že byl nejlitější, nejouhlavnější nepřítel veškeré národnosti slovanské v Rakousech…A aby zdůraznil rozhodnost nejen svou, svého národa, s hrdosti a rozhodnosti zdůrazňuje: „Jsem (sic!) Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem (sic!) se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všechna století kdy k němu byl počítán. Celé spojeni země české nejprve se svatou říší Německou a potom s německým Spolkem bylo odjakživa pouhé regale (tj. záležitost panovníků, vztahy mezi panovníky F. H.), o kterém český národ, čeští stavové sotva kdy chtěli věděti, aniž toho sobě všímali. Věc tuto skutečnou vědí všichni němečtí znalci dějin tak dobře jako já…" O nezávislosti a suverenitě země české a svézákonnosti vlády nelze proto pochybovat.
