Jiří Beneš, V německém zajetí II.
Jiří Beneš
V německém zajetí
II.
… Ale tam, kde mluvil o uprchlících, pravdu neměl. Každý den uteklo několik vězňů a ani polovinu jich více nechytili. Ovšem ten, kdo byl chycen, zaplatil životem. A mnoho, mnoho z nich bylo roztrháno psy za radostného pokřiku esesmanů-Iovců a esesmanek-Iovkyň. Neboť v Birkenau byl i veliký ženský lágr, kde byly esesmanky. Myslím, že nebylo ještě tak zvrhlých lidí, jako byly tyto ženy…
Nejhorší však na této nemoci bylo nepředstavitelně rychlé vysilování. Nemocný ztrácel tři, čtyři kilogramy váhy denně, hubl tak nápadně, že během několika dnů z něho zbyla jenom kostra potažená kůží. Stával se musulmanem.
Slovo musulman byla jedna z nadávek, které si vymyslili esesmani, a udržela se ve všech táborech na označení člověka, jenž pro tělesné vysílení není schopen práce. Nikdy nebýt v táboře, nedovedl bych si představit, jak dalece může člověk zhubnout. Skutečně na kost a kůži. Že žebra ostře vystoupí, nad klíčními kostmi se vytvoří hluboké jámy a žaludek a střeva se propadnou tak, že visící záclona volné kůže je sotva naznačuje, to je samozřejmé. Ale zhubne i obličej, takže prázdnými tvářemi vystupují obrysy zubů, a oči ustoupí tak dozadu, že zanikají v prázdném stínu důlků. Z krku zůstane jen ohryzek. Ramena a ruce ztratí veškeré maso, takže zůstanou jen slabé kosti a kulaté boule kloubů, a kůže na nich visí v prázdných lalocích. Nejhorší jsou nohy. Kyčelní kosti ostře vystoupí, takže dojem kostry je úplný, a pod nimi visí holenní kosti, nic než holenní kosti v kůži a veliké boule kolena. Kotníky pak jsou kyjovitě oteklé. Noha nad kotníkem je třikrát tlustší než stehno u slabin. To je musulman.
Je to snad neuvěřitelné. Avšak každý, kdo byl v táboře, viděl tisíce musulmanů. V Auschwitzu stále, někdy i denně, vybírali musulmany a odváželi nahé do plynových komor. Mnozí byli tak zesláblí, že je házeli na auto společně s mrtvolami a pak společně s mrtvolami je spalovali v ohromných jámách.
Zatím co toto píši ve sběrném táboře ruském v Prenzlau, pod mým oknem na zahradě vaří svou kávu žena na pohled čtyřicetiletá s úplně šedivými vlasy. Ve skutečnosti je to 26 roků stará židovka Alžběta Mojselová z Berehova. Vracela se z Birkenau z práce a musila jít kolem spalovací jámy, kam právě házeli židovští vězni na rozkaz esesmanů živé musulmany. Po nervovém otřesu do rána zešedivěla.
V Nordhausenu skládali vězňové každý den před krematoriem celé stohy mrtvých musulmanů a pak je odváželi do krematoria…
Zde jsem také poprvé viděl jeden z nejsmutnějších zjevů koncentračních táboru: práci žen. Ženy nejrůznějšího stáří, oblečené v roztrhané, nepřešité mužské šaty, přicházely v dlouhých řadách, netečně, bez nejmenšího zájmu o cokoli kolem, braly každá po třech cihlách a odnášely je. Nesly je něco dále než tři kilometry. Chtěla-li si některá odpočinout, hned zde byla esesmanka s revolverem a klackem a štvala na unavenou svého psa.
Ženy v Birkenau u Auschwitzu musily vůbec konat všechny práce, jaké konali muži. Bylo tam velké zemědělské hospodářství. Zapřáhli tři ženy do pluhu, čtvrtá pluh držela v zemi a řídila. Země tam byla těžká. Byla by to hrozná práce pro muže. Pro ženy to znamenalo v krátké době vysílení a smrt.
Zapřáhli šest až osm žen do velkého vozu a ženy musily vozit řepu, brambory, hlínu či uhlí. Táhly za provazy či za dráty a kolem pobíhala vorarbeitrová s bičem. Musily kopat kilometry dlouhé odvodňovací příkopy, stát při tom po celé dny nad kolena v ledové vodě a pak večer místo odpočinku stát mokré v blátě a za sychravého větru hodinu za hodinou apel. V táboře v Birkenau nebylo vody, nemohly se umýt, byly hrozně zavšivené a denně po stech umíraly na skvrnitý tyf, na břišní tyf a na zápal plic.
Tak také zemřela na skvrnitý tyfus moje teta a moje sestřenice, tak zemřela i žena bývalého ministra inž. Nečase a jeho dcera Věra…
»Paní Marie Benešová a její dcera Jarmila Krajčová byly stejně jako obě Nečasové v komandě Buny. To bylo naše trestní komando a kromě toho tam byly dodány všechny Češky. Měly tam hroznou práci a v táboře bez vody byla nesmírná špína. Všechny dostaly skvrnitý tyf.«
»Ležely u nás v nemocnici a my jsme neměly žádných léků, abychom jim mohly aspoň trochu snížit horečky. Všechny se tolik těšily aspoň na dopis z domova. Ale nedostaly nic. Teprve dlouho po jejich smrti přišlo nám několik jejich dopisů. To si dovedeš představit, kolik pro takovou nemocnou dopis z domova znamenal, a ty bestie esesmanky je nechaly celé měsíce ležet a nedaly jim je.«
»První umřela paní Nečasová. Právě 28. října. Ostatní umřely později. Jejich mrtvoly daly esesmanky vyhodit v pokrývkách ven před barák. Bylo tam tolik krys a ty je ohryzaly. Věru Nečasovou jsem ráno poznala podle svetru, který jsem jí sama dala. Bylo jí, chudince, před smrtí tolik zima a proto jsem jí dala svůj svetr. Ty ostatní nebylo už možno poznat.«
V téže době, kdy v Birkenau umíralo tolik žen ve špíně, kdy tábor byl zamořen skvrnitým tyfem a vši v milionech se hemžily v šatech, v lůžkách, v prádle a na tělech žen, v téže době ve vzdálenosti pouhých čtyř kilometrů v našem mužském táboře ubíjeli sta a sta mužů pro sebemenší nečistotu.
