České národní listy

Jindřich Dejmek - Edvard Beneš, sudetští Němci 3

a mezinárodní prosazení transferu minorit

III.

Svými - ve velké většině zcela ahistorickými - kritiky bývá Edvard Beneš činěn odpovědným i za rozpoutávání nacionálních vášní v sotva osvobozeném Československu, které pak měly způsobit živelné "vyhánění" Němců, včetně brutálních násilných činů. Podobná konstatování ovšem ignorují řadu okolností, která staví počátek odsunu německého obyvatelstva z českých zemí do jistého kontextu a tedy i jiného světla.

Závěrečná fáze válečného konfliktu v celé oblasti střední a východní Evropy měla odlišný, totiž podstatně barbarštější charakter, než konec války např. v Evropě západní. Takový odlišný charakter měl ovšem celý předcházející konflikt, zahájený už masovým bombardováním polských měst v září 1939, a pak vyhnáním několika set tisíc Poláků z území, inkorporovaných do Říše. Tento typ tzv. totální války dosáhl svého vrcholu vyhlazovací politikou německého okupačního aparátu na obsazených východních teritoriích Běloruska a Ukrajiny a částečně i na Balkáně, v němž bylo domácí obyvatelstvo - nejen židovské, ale především slovanské - vyvražďováno po deseti-, ba statisících.[30] Také ústup Němců z území postupně osvobozovaných či obsazovaných sovětskou armádou měl charakter tzv. spálené země, a byl ve větší či menší míře nacisty aplikován do konce války, na území tzv. Protektorátu formou realizace tzv. plánu ARLZ.[31]

Postupné obsazování území, obývaných samotnými Němci, mělo ovšem v této souvislosti, a také v souvislosti s výše zmíněnými dohodami mezi předáky Velké koalice, pochopitelně zásadně odlišný charakter od konce války na západě kontinentu. Velká část místních Němců ostatně z těchto teritorií (poprvé ve Východním Prusku, později ve Slezsku a Pomořanech) uprchnula ještě před příchodem "barbaských" Rusů, zbytek pak skutečně čekal hrůzný osud lidí, čekajících v nejlepším případě na odsun v podmínkách ruských (či polských) lágrů.[32]

Podobný vzorec se o málo později, na jaře 1945 opakoval částečně i při definitivním osvobozování Jugoslávie, kde se nástrojem odvety za předcházející krutosti stala samotná jugoslávská národně-osvobozenecká armáda maršála J. B. Tita. Již v této souvislosti, nemluvě o konkrétních podmínkách konce války v tzv. protektorátu (kde Němci stihli ještě v posledních týdnech v průběhu tzv. českého květnového povstání povraždit zhruba 8 tis. lidí [33]) mohl těžko kdokoliv z českých politiků žádat od českého obyvatelstva vůči zdejším Němcům jakýkoliv velkomyslný postup.

První poválečná československá vláda, vzešlá ze známých jednání v Moskvě v březnu 1945, vycházela při sestavování svého programu v těchto otázkách z předcházejícího vícekrát daného příslibu všech klíčových představitelů spojenců, týkajících se transferu většiny Němců. Dala proto jejich odsun do svého (tzv. Košického) programu s tím, že anticipovala také transfer většiny Maďarů, resp. jejich výměnu za maďarské Slováky.[34] V této souvislosti také hovořil – např. ve svém známém projevu na Staroměstském náměstí - prezident Beneš o programu "vylikvidování" Němců a Maďarů, vylikvidování ovšem nikoliv ve smyslu fyzickém, jak je mu jeho protivníky soustavně podsouváno.[35]

Na potřebě vysídlení drtivé většiny Němců se ostatně shodly - přesně v duchu programů domácího národního odboje - všechny české politické strany, přičemž velmi pregnantně vyjádřila pocity nejen politické elity, ale prokazatelně většiny českého veřejného mínění krátce po osvobození poslankyně lidové strany (tedy, mimochodem, jediné nesocialistické strany v ČSR) Helena Koželuhová: "Považujeme [Němce] i nadále se stejnou intensitou za živel nebezpečný, nepřátelský a mravně narušený. Nechceme mít na svém území Němce a slyšíme-li němčinu, máme rudé kruhy před očima. Proto přes veškerou humanitu a právě pro ni, Němci musí ven..."[36]

Není pochyb, že počáteční fáze vysidlování a internace německého obyvatelstva koncem jara a počátkem léta 1945 doprovázely i násilné akce, které si posléze vyžádaly jistě značné ztráty. Je třeba ale připomenout, že právě prezident Beneš i další čeští politikové nabádali obyvatelstvo, aby se "odsun" děl co možná nejkorektnější formou. Jak to sám Beneš v jednom ze svých projevů resumoval, "náš postup ve věci jich odsunu ... musí být lidsky slušný, správný, morálně odůvodněný, přesně plánovaný..."[37]

Reálné fyzické ztráty německého obyvatelstva při tomto procesu, jakkoliv samozřejmě politováníhodné, pak skutečně zdaleka nedosáhly např. fyzických ztrát při obdobných akcích z území polských, a zdaleka také nedostihly cifer, která od padesátých let roztrubovala do Evropy (a od roku 1990 i u nás) vysídlenecká propaganda ve Spolkové republice.[38] Řádný organizovaný transfer, definitivně zahájený od podzimu 1945, pak již probíhal podle ve své době možných standardů, a nestal se také ani v západní Evropě, resp. jejích vládních místech předmětem vážné kritiky.[39] Ostatně, jak jasně demonstroval osud nerealizovaného transferu a výměny obyvatelstva s Maďarskem, proti vůli velmocí by byla žádná československá reprezentace vysídlení Němců nemohla realizovat.[40]

***

Současné útoky proti Benešovi a tzv. Benešovým dekretům, vedené v některých sousedních státech a ozvěnou i některými domácími publicisty, směřují – ať si to jejich autoři uvědomují, či nikoliv – fakticky dalekosáhle proti poválečnému uspořádání celé střední Evropy, nikoliv pouze českého pohraničí. Válečné a poválečné transfery obyvatelstva, s nimiž je problematika tzv. Benešových dekretů úzce spjata, zasáhly ve větší či menší míře téměř všechny státy ve střední a východní Evropy a jakákoliv změna proti stavu vytvořenému v letech 1945-46 by se samozřejmě neomezila jen na Českou republiku.

Vysídlenecké organizace v Německu ostatně směřují své nároky proti řadě dalších států, nejen Polsku, ale i baltickým a některým balkánským státům.[41] Problém tzv. Benešových dekretů a jejich dalšího osudu není tedy pouze záležitostí česko-německých (či slovensko-maďarských) vztahů, ale také – svými důsledky – problémem fakticky celé střední a východní Evropy. Díky závěrečnému protokolu z Postupimi, ale i dalším souvislostem se samozřejmě dotýká také někdejších vítězných velmocí protinacistické koalice. Jestliže si tyto souvislosti neuvědomují (či spíše nechtějí uvědomit) některá tzv. publicisté, jistě si je uvědomí zodpovědná politická reprezentace našeho státu a také – celé Evropy.

[1] Srov. P. Placák, Edvard Beneš před mezinárodní tribunál ?, Lidové noviny, 1. února 2002.

[2] Stačí ostatně prolistovat brožury z per některých protektorátních novinářů, např. K. Lažnovského, Vl. Krychtálka a dalších.

[3] Velká moderní politická biografie E. Beneše dosud chybí; z přehledných prací budiž uvedeny alespoň F. HAVLÍČEK, Eduard Beneš. Člověk, sociolog, politik. Praha 1991; Edvard Beneš, československý a evropský politik. Praha 1994; A. ORT, Edvard Beneš. Diplomat a politik. Praha 1994; naposledy Z. ZEMAN, Edvard Beneš. Politický životopis. Praha 1999.

[4] Francouzský originál: Le probléme autrichien et la question tchégue. Études sur les luttes politiques des nationalités slaves en Autriche. Paris 1908. Podrobný rozbor viz v knize P. M. MAJEWSKÉHO, Edvard Beneš i kwestia niemiecka w Czechach. Warszawa 2001, zvl. s. 43-47.

[5] Srov. jeho vlastní reflexi v: E. BENEŠ, Světová válka a naše revoluce. Praha 1927, s. 17-22.

[6] PERMAN, Dagmar: The Shaping of the Czechoslovak State. Diplomatic History of the boundaries of Czechoslovakia, 1914-1920. Leiden 1962.

[7] Srov. např. G. LIAS, Beneš of Czechoslovakia. London 1941, s. 140 n.

[8] Srov. alespoň zkratku v: J. DEJMEK, Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století. Praha, CEP 2002, zvl. s. 173-178.

[9] Německá reakce do značné míry vycházela z podezření, že politickou smlouvu doplňuje tajná vojenská konvence; k ní ale Beneš odmítl dát souhlas.

[10] Srov. poslední resumé v knize V. KURALA, Konflikt místo společenství. Praha 1994.

[11] V pregnantní podobě podobnou konstrukci předvedl i v České televizi naposledy mluvčí Sudetoněmeckého Landsmannschaftu B. Posselt, srov. monitor MZV z 24. března t.r.

[12] Zpráva vyslance R. Macleaye z 16.května 1929, DBFP ser. 1A, vol. 6, č. 146.

[13] Poprvé se o takovou ingerenci pokusil německý ministr zahraničních věcí G. Stresemann při jednání konference v Locarnu v říjnu 1925, srov. G. STRESEMANN, Vermächntins. II. Berlin 1931, s. 232-234.

[14] Srov. E. BENEŠ, Mnichovské dny. Paměti. Praha 1968, s. 7-10 ad.

[15] Je třeba v té souvislosti připomenout, že právě Benešem vedené Ministerstvo zahraničních věcí náleželo k předním podpůrcům německé demokratické emigrace, která nalezla v ČSSR azyl po Hitlerově "Machtübernahme".

[16] Podíl řadových sudetských Němců na odporu proti československému státu přitom zdaleka nebyl v roce 1938 tak pasivní, jak chtějí laikům namluvit jejich obhájci; Henleinova SdP měla v létě toho roku, kdy se již veřejně hlásila k nacionálnímu socialismu, zhruba 1, 2 miliónů členů (ze zhruba 3 miliónové populace !).

[17] Srov. např. Benešův výklad svých představ o německé otázce v jeho vzkazu do vlasti z 18. Listopadu 1940, v: L. OTÁHALOVÁ, M. ČERVINKOVÁ (eds.), Dokumenty z historie československé politiky. 1939-1943. Praha 1966, sv. I., č. 115. Nejlepší rozbor těchto názorů viz v: P. M. MAJEWSKÉHO, Edvard Beneš i kwestia niemiecka w Czechach, kap. XIII.

[18] Postoj první garnitury domácího odboje k Němcům nejuceleněji zpracoval V. KURAL, Vlastenci proti okupaci. Praha 1997.

[19] K těmto diskusím viz např. A. GOLDMAN, Germans and Nazis. The Controversy over Vansittartism in Great Britain. Journal of Contemporary History, 14, 1979.

[20] K tomu např. D. C. WATT, Britain looks to Germany, London 1965, s. 31-33.

[21] Srov. Edenův projev z 8. června 1942, cit. D. C. WATT, Britain Looks to Germany, s. 32.

[22] Srov. texty příslušných dopisů v: E. BENEŠ. Šest let exilu a druhé světové války. Praha 1946, s. 465-468.

[23] Srov. záznam vlády v: Public Record Office, London-Kew (dále jen PRO), FO 371, f. 30835. Extract from War Cabinet Conclusions 86/42 z 9. července 42.

[24] K tomu z poslední literatury viz např. A. J. PRAŹMOWSKA, Britain and Poland 1939-1943. The betrayed Ally. Cambridge 1995 (výklad ovšem končí v létě 1943); nejdůkladněji J. TEBINKA, Polityka brytyjska wpbec problemu granicy polsko-radzieckiej 1939-1945. Warszawa 1998, zvl. kap. IV.

[25] Typickým příkladem podobného názoru je i jinak povrchní studie M. CHURÁNĚ, Realita a mýtus Postupimi. Praha 2000.

[26] Pregnantně to ostatně vyjádřil Jaksch sám již v létě 1940 v rozhovoru s britským diplomatem F. Robertsem, který si zapsal: "…he was quite prepared to start a new Basis of association with the Czechs, but he did not want to see a repetition of the old story." PRO, FO 371, f. 24289. Záznam z 15. července 1940.

[27] Srov. jeho znění v: L. OTÁHALOVÁ, M. ČERVINKOVÁ (eds.), Dokumenty z historie československépolitiky, sv. II, č. 512, s. 714.

[28] Srov. k tomu dokumenty, otištěné J. Němečkem a spol. (ed.), Edvard Beneš v USA v roce 1943. Sborník archivních prací 1999, č. 2, mj. Benešovu telegrafickou zprávu londýnskému MZV z 13. V. 43. Naprosto shodná prohlášení ostatně Beneš učinil po svém návratu i úředním místům britským, srov. PRO, FO 371, f. 34352.

[29] AMZV, Telegramy odeslané 1943, Ripka do Washingtonu 6. června 1943.

[30] Dobré srovnání poskytuje monografie C. MADAJCZYKA, Faszyzm i okupacje 1938-1945. Sv. I. Warszawa 1983, zvl. kap. III a VI.

[31] K tomu podrobně O. SLÁDEK, Spálená země. Praha 1980.

[32] Dobrou ilustraci toho, co se dělo v letech 1944-46 na těchto územích podává německo-polský sborník: H. ORLOWSKI, A. SAKSON, Utracona ojczyzna. Przymusowe wysielenia, deportacje i przesiedlenia jako wspólne došwiadczenia. Poznań 1996.

[33] Takové číslo alespoň udává např. P. ŠKORPIL, in: Cesta do katastrofy. Československo-.německé vztahy 1938-1947, s. 122.

[34] Srov. Program prvé domácí vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Sbírka dokumentů. Praha 1945, s. 18-19.

[35] Viz Projev prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše v Praze 16. května 1945. Praha, b.d.v., s. 25. Beneš, jak se dá vysledovat z jiných jeho písemností, užíval pojmu "vylikvidovat" ve smyslu odčinit, negovat, atd., nikoliv v konotaci, která s tímto pojem spojována dnes. Srov. např. jeho projev z 8. VIII. 1942, kde hovořil od "konečném vylikvidování" všeho. co bylo spojeno s mnichovskou dohodou, atd. (E. BENEŠ, Šest let exilu a druhé světové války, s. 160-161.)

[36] H. KOŽELUHOVÁ, První kroky. Praha 1945, s. 29-30. Rozmnožovat podobné výroky, v tehdejší atmosféře skutečně zcela obvyklé, by bylo samozřejmě snadné, ale také - alespoň v tomto textu - zbytečné.

[37] Cit. Benešův projev v Mělníku 15. října 1945, dle: E. BENEŠ, Odsun Němců. Výbor z Pamětí a projevů..., Ed. V. Olivová, Praha 1995, s. 58.

[38] Srov. detailní rozbor udávaných údajů v: J. KUČERA, Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva. Problémy jejich přesného vyčíslení. Praha 1992. Autor dospěl k závěru, že při odsunu zahynulo maximálně 40 tis. lidí; tzv. sudetoněmecká literatura udává ale číslo vesměs šestkrát až sedmkrát vyšší, obvykle okolo 270 tis. mrtvých. Mimochodem, takový údaj samozřejmě opakují i tzv. nezávislí publicisté v českém tisku, což jistě svědčí o jejich objektivnosti.

[39] K tomu nejlépe T. STANĚK, Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha 1990.

[40] Srov. J. DEJMEK, Československo, jeho sousedé a velmoci, zvl. s. 211-214, tam uvedena i další literatura k tomuto u nás poměrně málo známému tématu.

[41] V této souvislosti je třeba připomenout, že nároky vysídlenců z někdejšího Východního Pruska jsou adresovány nejen Polsku, ale také druhému z "držitelů" tohoto území, tedy Ruské federaci. Důsledky případných diplomatických a právních konfliktů, jež by mohly z podobných případů plynout, nechť každý posoudí sám.                                           Jindřich Dejmek

Seminář Benešovy dekrety: právní, historický, nebo politický problém?,0.04.2002, Národní dům na Vinohradech, publikováno: 11.04.2002