České národní listy

Jednoduchý svět řádu a klidu Petra Pavla

Marek Řezanka 

Petr Pavel se pokouší vystupovat jako bezkonfliktní sjednotitel. Je to ale podobné simulakrum, jakým byl obraz knížete, který je „lidu blíže“.

Deník.cz přinesl dne 18. 1. 2003 debatu kandidátů na prezidenta republiky, Petra Pavla a Andreje Babiše.

 Petr Pavel v ní mimo jiné prohlásil:

„Tato volba nebude jenom o tom, kdo bude následníkem Miloše Zemana, ale i o tom, jaký především politický svět budeme chtít. Jestli takový, ve kterém se ctí hodnoty, pravidla, důstojnost. Nebo ten, v němž vládne chaos, a lidé se osočují, straší domnělými nebo skutečnými hrozbami a stanovují umělé dělící linie mezi městy, vesnicemi, lidmi s nižšími nebo vyššími příjmy, to bude obsahem této volby.“

 Je škoda, že A. Babiš se tohoto rozboru Pavlových vizí nechytil, a nekonfrontoval jeho činy s obsahem právě vyřčených vět. Udělám to tedy za něho. Zajímalo by mě, jak se svět lidí, v němž se ctí pravidla, shoduje se světem, kdy je škodlivé jednání bagatelizováno v případě, že z něj jedna strana má osobní prospěch? Hovořím o situaci, kdy Petr Pavel ví, kde se nachází poničený státní symbol, ale pachatele tohoto přinejmenším výtržnictví kryje – a sjednává s nimi „handl“, který rozhodně nemá nic společného s univerzálně platným přístupem:

„Dohodl jsem vrácení odcizené standarty z Hradu. Není zničená a vrátí se, kam patří. Nedávno jsem se dozvěděl, že prezidentská standarta, která byla v roce 2015 odcizena z Hradu, existuje a nebyla úplně zničená, jak se povídalo. Zejména pro ty, kteří slouží vlasti, má obrovský symbolický význam. Setkal jsem se proto s lidmi, kteří ji z Hradu vzali. A mám dobrou zprávu – dohodli jsme se na kompromisu. Standarta se na Hrad vrátí, ale až do rukou nového prezidenta. Jejich podmínkou vrácení je, že hlavou státu nebude Andrej Babiš.“ 

 I generál by měl vědět, že nejen právo, ale jakékoli normy, jež mají být dodržovány, mohou platit jedině v případě, že se všem měří stejně. Standarta musí být vrácena, ať bude na Hradě nejen Petr nebo Pavel, neboť to je v tomto případě prašť jako uhoď, ale i za situace, že prezidentem republiky bude Andrej. Petr Pavel ovšem předvedl čirý oportunismus, kdy naprosto rezignoval na vše obecně platné – a soustředil se na osobní prospěch. Viník má škodu napravit bez kladení jakýchkoli podmínek. Již to, jak Petr Pavel nedovede zakrývat svou averzi vůči Miloši Zemanovi, kdy podotýká, že vandaly chápe – protože to vlastně dělali kvůli Milošovi Zemanovi, je nešťastné. Na jednu stranu Pavel argumentuje, že mu záleží na státním symbolu a důstojnosti, na straně druhé obhajuje jednání, jež tento symbol vážně poškodilo. Co si tedy má z generálových slov občan odnést?

 Nejspíš to, že pokud někdo podporuje chaos, potom generál Pavel v oblasti spravedlnosti. A to svým nedůsledným přístupem k jednání, jež je nutné odsoudit.  

 Pojďme si nyní demonstrovat jiný příklad Pavlova chování, jež nám pomůže porozumět tomu, s jakým kandidátem máme co do činění. Za mimořádně nechutné a odporné pokládám, když má adept na rozvědčíka v minulém režimu drzost mluvit o odkazu Jana Palacha, a nechat se fotit u jeho pomníku. Prý si máme Palachův čin připomínat, aby se nemusel opakovat. Petrovi Pavlovi nejspíš uniklo, že Palach již několik následovníků v současnosti má. Připomenu například Zdeňka Adamce (19 let) či Romana Mášla (21 let), kteří po sobě zanechali manifesty obviňující stávající systém z asociálnosti a odcizení člověka.

 Jan Palach (20 let) se jistě neupálil proto, aby zde kariérista a tehdejší režimní kádr mohl usednout na Pražském hradě. Je ale vidět, že generál Pavel žádnou výraznější reflexí své minulosti neprošel. V roce 1987, tedy ve věku vyšším (26 let), než byl Palachův v době jeho skonu, Pavel vyprávěl, jak velký vliv na jeho pozdější názory mělo léto roku 1968: „Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu, právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoliv jiného, a také trvalejší. Posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze utvrdil.“

U Jana Palacha by se patrně dočkal nejen posměchu, ale i pohrdání. Je dobré vědět, že se takovými „dezoláty“ nedal zviklat, jako ho jim podobní nemohou znejistět ani nyní.  

 Opravdu si někdo myslí, že by Jan Palach pro tato slova tehdy šestadvacetiletého Pavla nalezl pochopení? Domnívám se, že právě z takových prospěchářů mu bylo zle – a proti nim a jejich samolibosti se snažil tehdejší společnost vyburcovat z letargie. Kdyby měl Petr Pavel aspoň trochu slušnosti v těle, nikdy se nebude snažit stylizovat se do role obhájce lidských práv a disidenta. Tím byl například Jaroslav Bašta – ale v žádném případě generál Pavel.

 Pokud Petra Pavla tolik Palachův osud dojímá, pokusil se zjistit něco více o nedávné sebevraždě seniora před Úřadem vlády? Je přece evidentní, že již volbou místa pro svůj čin chtěl dotyčný něco vzkázat. Co o něm z médií víme?  

 Na závěr bych se rád pozastavil u Pavlovy pasáže ohledně „domnělých hrozeb“. Prý se nemáme ničeho bát – a nemáme se strašit. Když tedy varujeme před kolapsem našeho průmyslu či před zbídačením značné části populace, údajně bezdůvodně strašíme. Neměl by Petr Pavel raději naslouchat argumentům, co přesně může onen kolaps způsobit – a jaké kroky by měly být učiněny, aby nenastal?

 Rovněž se prý nemáme obávat, že by bezpečnost naší země byla vinou Fialova kabinetu jakkoli ohrožena.

Již v roce 2017 se v České republice mluvilo o provolání prezidentů a předsedů vlád NATO přijatém jako Varšavská deklarace v létě 2016 – a o nutnosti měnit Ústavu: „Návrh změny článku 43 Ústavy České republiky (ČR) je předkládán v reakci na zásadní změny bezpečnostního prostředí spočívající v bezprecedentním množství bezpečnostních hrozeb včetně terorismu, který zasáhl řadu spojeneckých zemí, akcích Ruska, zvláště na Ukrajině, které porušují mezinárodní právo, a nestabilitě na Středním východě a v severní Africe, jak o tom hovoří například Varšavská deklarace o transatlantické bezpečnosti přijatá prezidenty a premiéry členských států Severoatlantické aliance na varšavském summitu v červenci 2016.“ Tak uváděli svůj tehdejší návrh někteří poslanci včetně Jany Černochové, dnešní ministryně obrany za ODS. Chceme snad, aby vláda dostala bianco šek na vysílání vojsk do zahraničí – a na přijímání cizích ozbrojených sil na naše území?

 Nechtějme svět, kde každý vše musí povinně vnímat pozitivně – a nesmí si dovolit vyslovit žádnou obavu a žádnou kritiku. Přejme si svět založený na dialogu a výměně názorů. Zdá se však, že takový svět není slučitelný s generálem na postu prezidenta.