Jedna z prvních obětí u nás, Václav Sedláček
Jedna z prvních obětí u nás, Václav Sedláček
(byl zastřelen Němci 28. října 1939)
Neměli bychom zvláště v dnešní době, kdy na mnoha místech Evropy opět sílí různé fašizující síly a někteří čeští politici pravidelně navštěvují sudeťácké srazy a jsou na svoji účast na nich i patřičně hrdi, zapomínat ani na první oběti fašistického teroru v Československu ve druhé polovině třicátých let minulého století. Zatímco oběť Jana Opletala a vysokoškolských studentů se určitým způsobem připomíná, což je jistě velmi správné, mladý dělník Václav Sedláček až příliš často zůstává neprávem upozaďován. Přitom právě on patřil k vůbec prvním obětem fašismu na našem území. Především proto bychom si jeho oběť měli také důstojným způsobem pravidelně připomínat. Právě konec října se k tomu nabízí více než jiná období v roce.
Těžký hornický život v Německu i našem pohraničí
Stejně jako medik Jan Opletal patří také Václav Sedláček mezi první oběti fašistické okupace u nás. Rodina Václava Sedláčka pocházela ze severních Čech, z Ústecka. Jeho otec se již v mládí odstěhoval se svojí ženou do Německa, do Severního Porýní – Vestfálska. Postupně se jim narodili tři synové. Nejstarší byl Josef, prostřední Václav a nejmladší Karel Sedláček. Václav se narodil 22. dubna 1917 v Recklinghausenu, tedy v době, kdy Evropou ještě stále otřásala první světová válka. Po dokončení základního vzdělání se on, stejně jako jeho bratři, vyučil horníkem. Žili totiž v tradičním hornickém kraji a toto řemeslo v něm zákonitě patřilo k nejrozšířenějším. Když se však v roce 1933 dostal v Německu k moci Hitler, životní podmínky pro cizí státní příslušníky, navíc hovořící česky, se začaly rychle zhoršovat. Život v zemi, kde fašisté začali záhy realizovat svoji represivní a mocenskou politiku, se stával i pro české pracující čím dál více nesnesitelný. Navíc otec Sedláček brzy ztratil práci a stejná hrozba se vznášela i nad jeho třemi syny. Rodina se tak rozhodla pod tíhou nepříznivých okolností k rychlému návratu do Československa. Nový domov poté našli v severních Čechách. V Předlicích u Ústí nad Labem. Zde se jim díky strýci Václava Sedláčka podařilo najít byt a následně i zaměstnání. Václav a jeho bratr Karel začali opět pracovat jako horníci. Práce ale byla nesmírně namáhavá, značně nebezpečná a k tomu všemu ještě navíc i málo placená. Opustili tedy hornictví a rozhodli se vyučit u pekaře Watzka v Ústí nad Labem. Brzy přicházejí události v Mnichově a násilný zábor našeho pohraničí. Čeští občané jsou německými vetřelci i v pohraničí žijící početnou a velmi agresivní německou menšinou násilně vyháněni ze svých domovů a hledají nové útočiště. Nejčastěji jej hledají v okleštěném vnitrozemí. Někdo má více štěstí a může tak počítat s pomocí známých a příbuzných. Jiní se ocitají v tíživé nejistotě z budoucnosti.
Pekařským dělníkem v Praze
Na podzim roku 1938 se Václav Sedláček ocitá v Praze. Nemohl tehdy tušit, že mu již zbývá jen pouhý rok z jeho mladého života. Václav měl v Praze štěstí a rychle našel novou práci. Nastoupil v pekařství Ladislava Vrbického na Smíchově. Nějakou dobu také bydlel u svého nového zaměstnavatele a u něj se i stravoval. Zanedlouho si nachází jiný podnájem v Husově ulici. Bratr Karel Sedláček pracoval nedaleko odtud u pekaře Josefa Pažouta. Takřka každý den se spolu setkávají, často navštěvují i strýce Josefa Puchmajera, který jim velmi pomáhá. Jaký člověk vlastně byl Václav Sedláček? Byl menší, silnější postavy, měřil jen 159 centimetrů. Jeho strýc Josef Puchmajer jej charakterizoval jako pracovitého, přátelského a skromného člověka. Čas v okleštěné a brzy i okupované republice pomalu plynul dál svými všedními starostmi. Ani počátek roku 1939 nenasvědčoval zlepšení společenské situace a hospodářských poměrů. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava dávají Němci čím dál silněji najevo, že hlavním úkolem českých lidí je ze všech sil pracovat ve prospěch Německa a jeho zbrojního průmyslu. Zároveň začíná růst odpor k okupantům, organizuje se ilegální odboj. Po přepadení Polska Německem v září 1939 začíná druhá světová válka. Události se řítí ještě rychlejším tempem vpřed a nevěstí nic dobrého.
Ani Němcům se ale nepodařilo zlomit a zastrašit všechno obyvatelstvo. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava se daří organizovat vlastenecké akce i veřejná shromáždění, byť omezeně. K těm nejdůležitějším patřila manifestace u příležitosti převozu ostatků K. H. Máchy z Litoměřic do Prahy a manifestace v den výročí upálení Mistra Jana Husa. V silně vlasteneckém duchu se nesou také poutě na významná místa jako je hora Říp, na Radhošť nebo v Domažlicích. Statisíce lidí se zúčastnily těchto shromáždění. Začátkem října 1939 se začaly objevovat letáky vyzývající lidi k oslavě tehdy již zakázaného svátku Československé republiky dne 28. října. Výzvy k uspořádání velké manifestace se rychle nesly k dalším a dalším lidem. První ilegální vedení KSČ poslalo do Moskvy zprávu, kde se oznamovalo, že dne 28. října 1939 zorganizuje masovou stávku a demonstraci proti fašistickým vetřelcům. Do přípravy celé akce se zapojily i jiné ilegální organizace. O chystané akci samozřejmě brzy věděl i úřad říšského protektora, německá policie a protektorátní ministerstvo vnitra. Rychle vznikl plán na zabránění demonstraci. „Letošní 28. říjen nám nebude dnem vzpomínek, nýbrž dnem odhodlání, dnem příprav pro nový 28. říjen, který bude dnem svobody pro všechny národy, dnem svobody pro český národ, svobody, která musí být naplněna sociální spravedlností pro všechny“, těmito slovy vyzývala ilegální KSČ nedlouho před, v té době již zakázaným, říjnovým státním svátkem naší národní samostatnosti k důstojné oslavě.
28. říjen 1939 – masové vystoupení proti okupantům
V předvečer 28. října se u pomníků významných osobností začaly objevovat nejen květiny, ale i trikolóry a na řadě míst hořely svíčky. Očekávání skutečně masového vystoupení lidu se během dne začalo naplňovat. Zástupy lidí z různých stran směřovaly do centra Prahy. Velkou část z nich tvořili studenti a dělníci. Byla slyšet protiněmecká hesla. Zpívaly se národní písně. V řadě podniků a úřadů byla práce předčasně ukončena. Množství lidí dorazilo i z pražských předměstí a z okolí Prahy. Václavské náměstí se plnilo lidmi různého věku i povolání. Mnozí veřejně projevovali svoji nenávist vůči okupantům. Množství demonstrantů se dokonce shromáždilo i před budovou tajné státní policie v Bredovské ulici a provolávali také zde protestní hesla. Jiná velká skupina se zase shromáždila před hotelem Palace, kde byli ubytováni členové pražského gestapa i s rodinami. I zde zazněly protestní hlasy na adresu fašistů, navíc se zde lidé pustili přímo do budovy a začali přítomné Němce fyzicky napadat, což nemohlo zůstat bez odezvy. Lidé se rozutekli, až když fašisté přivolali posily. Odpoledne kolem 16. hodiny se ozvaly v centru Prahy i první výstřely. O událostech v Praze byl brzy informován i samotný Hitler v Berlíně a okamžitě pověřil K.H. Franka, aby ihned a tvrdě zjednal v Praze klid a pořádek. Až ve večerních hodinách se však podařilo gestapu největší shromáždění na různých místech v centru města postupně rozehnat. Během této akce již začala i zatýkání. Plnily se věznice na Karlově náměstí, na Pankráci i v Ruzyni. Počet zatčených převýšil čtyři stovky. Zakázaný státní svátek se rozhodlo po vlastním způsobu uctít i Národní divadlo v Praze. A to uvedením klasické hry Macbeth. Hlavních rolí se precizním způsobem ujaly přední herecké osobnosti v podání Zdeňka Štěpánka a Olgy Scheinpflugové. Když lidé vycházeli z divadla po konci tohoto představení po 21. hodině, demonstrantů v ulicích již bylo poměrně málo. Po 22. hodině byl v centru města obnoven relativní klid.
Mladý život vyhasnul
28. říjen roku 1939 měl kromě většího počtu zadržených a zraněných i jednu oběť, dvaadvacetiletého dělníka Václava Sedláčka. I on se rozhodl toho dne vyjít do ulic a připomenout si Němci zakázaný státní svátek. Také se na to svátečně oblékl. Když začali Němci odpoledne před křižovatkou ulic Žitné a Ve Smečkách rozhánět dav demonstrantů, byl pekařský dělník Václav Sedláček smrtelně zasažen jedním z výstřelů, na stejném místě byl zraněn i Jan Opletal, ten však zemřel o několik dní později. Střelná rána mířící do srdeční krajiny byla těžkým zraněním neslučitelným se životem. Mladý a zdravý organismus sice ještě několik minut odolával, ale smrt byla nevyhnutelná. Bezvládné tělo bylo policisty naloženo do auta a odvezeno do Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Tělo mrtvého Václava Sedláčka zůstalo nejprve na policejní stanici v areálu nemocnice a později předáno k provedení pitvy. Ta potvrdila střelnou ránu přímo do srdce. Pohřeb se konal 4. listopadu 1939 na hřbitově v Braníku. Pohřbu se účastnili nejen rodiče Václava a blízcí příbuzní, ale také množství Pražanů. Přítomno bylo také gestapo i několik českých policistů v uniformě. Rakev ze hřbitovní kaple nesli čtyři členové Sokola oblečeni v civilních šatech. Ve II. oddělení hřbitova byla rakev spuštěna do hrobu č. 47. Nad hrobem nikdo nesměl hovořit a přítomen nebyl ani kněz. Šlo nepochybně o tiché, ale důstojné rozloučení s mladým zesnulým. Během pohřbu ani po něm nedošlo k žádnému incidentu, i když se ho mnozí obávali. Po skončení 2. světové války byl na branickém hřbitově zřízen hromadný hrob s pomníkem obětem fašistické okupace. Z okolí sem byli přivezeni padlí. Na Václava Sedláčka se z nejasných důvodů zapomnělo. O jeho hrob se během války nikdo nestaral a v roce 1945 byl zrušen a hrobové místo prodáno.
Bratr Václava Sedláčka Karel po jeho smrti začal velmi otevřeně vystupovat proti Němcům. Netajil se svým rozhodnutím Václava pomstít. Jeho blízcí jej varovali před tímto, nejen pro něj osobně, ale i pro celou rodinu, nebezpečným jednáním. Nakonec jej udala Němka. Manželka pekaře Josefa Pažouta, u něhož pracoval. Brzy došlo k zatčení a několikatýdennímu věznění na Pankráci. Po propuštění se zdržoval u rodičů. Podruhé byl zatčen v Heidelbergu, kam se neznámým způsobem přesunul, ale tehdy se mu ještě podařilo utéct. Při třetím zatčení již fašisté neponechali nic náhodě a rovnou jej poslali do Osvětimi, kde těsně před koncem války umírá. Rodina Sedláčkových tedy byla velmi těžce zasažena, jak na začátku, tak i na samotném konci války. Obětí se staly dva mladé životy. Václav Sedláček má dnes na místě, kde byl zabit pamětní desku. Množství lidí o ní vůbec neví, mnozí další kolem ní chodí úplně bez povšimnutí…
Bc. Miroslav Pořízek
