Jalta 1945 1
Jalta 1945 1
Bc. Miroslav Pořízek
Konferenci tzv. Velké trojky na Jaltě počátkem února 1945 předcházely anglo – americké konzultace na Maltě, od 30. ledna 1945 se jich účastnil i Churchill. Americký prezident Roosevelt a britský premiér přijíždějí na Krym 3. února 1945. Doprovázelo je na sedm set osob. Po přistání na letišti Saki je čekal přesun zasněženou krajinou ještě dalších 120 kilometrů do Jalty. Americký prezident, ale i další přesunující se účastníci obou delegací byli při tomto přesunu ohromeni a otřeseni hrozivým obrazem zkázy, kterou zde doslova na každém kroku zanechali fašističtí okupanti: celé spálené vesnice bez známek života, z nich čněly často vzhůru k zimní obloze jen komíny, zničená města i městečka, množství vraků vozidel a vojenské techniky po obou stranách silnice. Na vlastní oči se tak mohli přesvědčit, co všechno způsobila válka na území Sovětského svazu a jak velké bude potřeba vynaložit úsilí, než se vše vrátí k normálnímu předválečnému životu. Roosevelt pak po příjezdu do Jalty prohlásil, že je od této chvíle vůči fašistům mnohem více krvežíznivý, než kdykoliv předtím. A to ještě neviděl, co vše za sebou zanechala taktika spálené země, kterou fašisté praktikovali na území Běloruska a Ukrajiny.
Konference začíná v neděli 4. února 1945
Sovětští hostitelé vynaložili velké úsilí k tomu, aby zajistili hladký průběh konference, ale také kvalitní pobyt pro všechny hosty. Musely být rychle opraveny zničené budovy, do vyrabovaných paláců byl dopraven nábytek až z Moskvy, bylo třeba také zajistit i dostatek potravin a obsluhu hostů. Konference se účastnilo celkem na tisíc osob – dvě třetiny z nich tvořili Američané a Angličané. Množství personálu jako byli sluhové, uklízečky, kuchaři, číšníci, se staralo o pohodlí a spokojenost hostů. Ještě důležitější však bylo zajistit plnou bezpečnost účastníků konference. Objevily se totiž informace, že Němci chystají výsadek parašutistů na Krymu a to dokonce přímo pod vedením nechvalně známého Skorzenyho. Již na konci roku 1943, když se Velké trojka poprvé sešla v Teheránu, se německá tajná služba pokoušela o přepadení této konference. Včas tehdy zasáhla sovětská kontrarozvědka, kterou na nebezpečí upozornila ilegální protifašistická organizace Rote Kapelle. Také proto na Jaltě nebylo ponecháno pro zajištění bezpečnosti nic náhodě. Oblast mezi Livadií a Alupkou byla pod ochranou sovětských vojsk. Velmi přísně byly střeženy pak především parky kolem paláců, kde byli ubytováni hosté konference. Přitom tomu ještě nebylo tak dávno, kdy zdejší oblast ovládali fašisté. V Jaltě, Alupce, Koreisu a celé zdejší lázeňské oblasti se zřídily ozdravovny pro důstojníky wehrmachtu. Livadijský palác zase zabrala přímo německá generalita – v jeho sousedství se nacházely slavné vinice Massandra, proslulé výrobou známého sovětského šampaňského. V předvečer začátku konference na Jaltě byla již pro fašistické armády situace více než kritická. Rudá armáda útočila na Královec, Elbing i Gdaňsk. Východní Prusko bylo pro Němce prakticky ztraceno. Část sovětských jednotek se nacházela jen 60 kilometrů od Berlína. Maršál Koněv stál na hranicích českomoravského protektorátu. Maršál Malinovský stál na hranicích Rakouska. Američtí generálové Patton a Hodges byli se svými jednotkami v okolí Cách a na západním břehu Rýna. Němci ještě drželi několik obklíčených přístavů ve Francii, ale země již také byla osvobozena. Kromě toho navíc tisíce spojeneckých letadel každou noc bombardují německá města.
Zahajovací úvodní schůze Velké trojky na Jaltě je stanovena na 17 hodinu 4. února 1945. Byla to první únorová neděle posledního roku druhé světové války. Roosevelt neměl rád formální jednání s předepsaným protokolem a přísně stanoveným programem. Byl osobně přesvědčen, že pouze neoficiální, neformální schůzka, bez stenografických záznamů, kdy se volně beseduje u kulatého stolu, kdy jeden může kdykoliv přerušit řeč toho druhého, dovolit si nekonvenční výraz – jen taková schůzka má šanci, že na ní nakonec dojde k nějaké přijatelné dohodě pro všechny zúčastněné strany. Ostatně Roosevelt v listopadu 1944 adresoval Stalinovi následující zprávu: „Očekávám, že si pohovoříme o mnoha věcech. Rozumíme si vzájemně a jak víte, dávám přednost neformálním diskusím, protože nemám rád oficiální jednání.“ Tímto způsobem se potom na konferenci skutečně také jednalo. Stalin, Churchill a Roosevelt, obklopeni svými spolupracovníky volně hovořili. Přičemž pořad jednání se dle potřeby průběžně mění. Ministři zahraničních věcí a političtí a hospodářští poradci zemí tří velkých spojenců zasedají v Jaltě každý den až do pozdní noci – ale tyto jejich porady mají spíše pomocný ráz, připravují pro své vedoucí představitele dokumenty a podklady pro finální jednání. Text těchto dokumentů bude poté ve volné diskusi dle potřeb měněn a přepracováván. Projednávají se otázky, které svobodně předkládají všechny tři zúčastněné strany. Podobným způsobem se jednalo již v Teheránu a všichni tedy mají s tímto způsobem jednání zkušenost a vědí, že může přinést společnou dohodu, přijatelnou pro všechny. Hned na úvod konference navrhl Stalin, aby ji zahájil a řídil prezident Roosevelt. Snad i proto, že stejně tak tomu bylo i na konferenci v Teheránu. Americký prezident tento návrh přijal. V úvodní řeči prohlásil, že si všichni přejí co nejrychlejší skončení války a vybudování trvalého míru. Proto mohou účastníci prakticky okamžitě přikročit k prvním jednáním. Již první neformální rozhovory mají ukázat, že se bude jednat otevřeně a upřímně. Zkušenost již ukázala, že takovým jednáním lze dosáhnout rychle kladných výsledků. Roosevelt dále připomněl, že je skutečně mnoho témat, která je třeba projednat a učinit z nich přijatelné závěry. První rozhovory se mají věnovat aktuální situaci na východní frontě, kde Rudá armáda úspěšně postupuje a přibližuje se k Berlínu. Zástupce náčelníka hlavního štábu Rudé armády generál Antonov podrobně popsal situaci na východní frontě a vyslovil sovětský návrh, aby spojenci urychlili svou ofenzívu a zahájili ji již v polovině února. Roosevelt a Churchill vyslovili přání, aby sovětská ofenziva pokračovala tak úspěšně jako dosud. Debatou o aktuální situaci na frontách debata prvního dne začala a také skončila. Po večeři prvního jednacího dne dochází na slavnostní přípitky. Příznačně jako první připíjí Churchill, a to na „staletý mír“. V dalších přípitcích je opakovaně zmíněno téma práv malých národů, které souvisí s dosud nedořešenými rozpory v otázce hlasovacích práv v Organizaci spojených národů. Toto téma se pak opakovaně objevuje i v dalších jednacích dnech konference.
Postavení Německa po válce a stanovení reparací
Druhý den jednání konference v pondělí 5. února přichází na pořad závažná otázka, jaké bude postavení Německa po válce. V Německu existovala skupina několika generálů a politiků, ti připravovali v roce 1944 státní převrat a v červenci toho roku spáchali na Hitlera neúspěšný atentát. Tato skupina v utajení jednala s americkou tajnou službou o podmínkách, za kterých byli ochotni svrhnout fašistickou vládu. Chtěli, aby Američané a Angličané následně uzavřeli s novou vládou v Berlíně mír a povolili této nové vládě a německé armádě pokračovat ve válce na východní frontě, aby „mohli zachránit Evropu před komunismem.“ Americký prezident ovšem návrh poslů této německé opozice proti Hitlerovi odmítl a informoval o něm Stalina i britského premiéra. Spojenci již v Teheránu potvrdili svou vůli, že Německo po válce dočasně přestane existovat jako svrchovaný stát, bude celé okupováno třemi spojeneckými armádami a společně spravováno do té doby, než v zemi vzniknou demokratické síly schopné vymýtit fašismus a militarismus a především poskytovat záruku toho, že Německo nedopustí opakování situace po 1. světové válce. Na druhé schůzi Krymské konference bylo jednáno o vymezení hranic okupačních pásem v Německu po válce. Bylo také jednáno o možnosti rozdělení Německa na několik zemí, o nově stanovených hranicích poválečného Německa. Neshoda panovala zpočátku v tom, zda mají mít nějaké okupační pásmo v Německu i Francouzi, když jejich bojové zásluhy nebyly tak výrazné, jako tří hlavních spojenců. Tom, aby Francouzi měli okupační pásmu trval především Churchill rozehrávající zde zatím spíše méně nápadně již své další poválečné mocenské šachy směřující především vůči SSSR. Zajímavá byla i slova amerického prezidenta o tom, že pochybuje, zda zůstanou americká vojska v Evropě déle než dva roky po válce a že je osobně přesvědčen, že by ve své zemi nikdy nezískal souhlas k dlouhodobému nebo dokonce trvalému udržování americké armády v západní Evropě. Dále se jednalo o německých poválečných reparacích za válkou způsobené škody. Sovětská strana navrhla, aby na rozdíl od 1. světové války, kdy Německo muselo platit reparace v hotovosti, což ale nakonec stejně neplnilo, tentokrát má platit ve statcích. To se má provést dvojím způsobem – jednak se zabaví některé závody, stroje, lodě a německé podíly v cizích podnicích a jednak bude Německo po určitou dobu dodávat každoročně určité množství zboží. Německu tak mělo zůstat přibližně 20% průmyslu oproti době před válkou. Konfiskace se mají provádět po dobu dvou let po válce a dodávky zboží po dobu deseti let. Německé hospodářství potom mělo zůstat pod stálou kontrolou spojeneckých úřadů. Sovětská vláda navrhla, aby byl brán při stanovení výše reparací zřetel na podílu každé země na porážce Německa a výší škod způsobených Němci v té které zemi. Sovětská strana dále navrhla, aby výše podílu pro SSSR činila minimálně 10 miliard dolarů, což i tak nahradí jen malou část způsobených škod. S tím ale nesouhlasil Churchill a zdůraznil, že Velká Británie na tom ve srovnání s USA a SSSR bude hospodářsky po válce údajně nejhůře. Americký prezident připomněl, že po 1. světové válce USA půjčily Německu celkem 10 miliard dolarů, ze kterých zpět nedostaly prakticky vůbec nic. USA jsou slovy Roosevelta pro to, aby životní úroveň obyvatelstva po válce v Německu nemohla být vyšší než v SSSR a souhlasí s tím, aby SSSR získal od Německa všechny reparace, které jen bude možno reálně získat a že je nutné rychle likvidovat válečnou zkázu způsobenou sovětské zemi. Sovětská strana dále uvedla, že doufá v to, aby USA a Velká Británie nepomáhaly opět po válce Německu půjčkami, jako tomu bylo po 1. světové válce … Americká i britská strana jednoznačně odmítly, že by se tato praxe mohla opět opakovat … V letech před 2. světovou válkou Němci dávali ročně na zbrojení asi 6 miliard dolarů.
