České národní listy

Jalta 1945, 3

Bc. Miroslav Pořízek

Konference v Jaltě trvala týden a skončila řadou kompromisních dohod. Nejtěžší jednání probíhaly kolem polské otázky, která se ukázala jako velmi tvrdý oříšek pro všechny zúčastněné strany. Zatímco jednotu spojenců za války se dařilo držet bojem proti společnému nepříteli, po válce se rychle objevily první spory. Ty se brzy začaly ještě více prohlubovat.

Polská otázka přinesla složitá a dlouhá jednání

V úterý 6. února se na konferenci začala řešit polská otázka. Podle očekávání zde došlo k odlišným pohledům, sporům a nejednotnosti. Podobné neshody ale nastaly také i ve věci jiných východoevropských zemí, které osvobodila Rudá armáda a jejich budoucnost zůstávala nyní nejistá. Před válkou to byly převážně země většinou s krajně pravicovými, fašistickými nebo monarchistickými režimy. Tyto režimy také zavlekly dané země do války po boku Hitlera nebo s fašisty kolaborovaly. Lid těchto zemí přirozeně žádá změnu předválečných poměrů. Šlo zde vlastně prakticky o všechny státy východní a střední Evropy s výjimkou Československa. O Československu se ostatně na Jaltě vůbec nejednalo.

V Československu totiž před 2. světovou válkou nepanoval fašistický, militaristický ani monarchistický režim, ale systém parlamentní demokracie. Navíc narozdíl od ostatních zemí v oblasti zde již od 20. let působila legální, silná a masová komunistická strana. Hlavně Churchill měl až dojemnou starost o to, aby ve východoevropských zemích nedošlo k nástupu „bolševických režimů“ pod vedením komunistů a levicových vlád spolupracujících s Moskvou. Velmi důležitou zemí bylo právě Polsko co do velikosti i počtu obyvatel. Právě poválečné uspořádání této země bylo pro představitele velmocí tak důležité. Týkalo se to nejen budoucí vlády v zemi, ale i stanovení poválečných hranic. Sovětský svaz vzhledem ke svým tragickým válečným zkušenostem zcela logicky usiloval o to, aby na svých východních hranicích neměl žádné sobě nepřátelské režimy. Právě v tomto ohledu hrálo Polsko velkou roli, neboť posloužilo Hitlerovi jako nástupní prostor pro zahájení války proti SSSR v roce 1941. Polská vláda sídlící za války v Londýně se bránila spolupráci s Moskvou. Tato vláda však rozhodně nemohla být vzhledem ke svému složení považována za hlavního reprezentanta polského lidu, neboť nedisponovala rozhodující podporou obyvatel země. Londýnská vláda dělal vše pro to, aby sovětům situaci spíše jen ztěžovala již v průběhu osvobozování země. Jedním z hlavních příkladů bylo vyvolání povstání ve Varšavě, které nebylo řádně zajištěno ani organizačně ani vojensky a bylo tak již předem odsouzeno k tragickému a krvavému konci. Hlavním účelem tohoto povstání bylo zmocnit se města ještě před příchodem Rudé armády. Varšavskému povstání velel generál Bor – Komorowski a zúčastnilo se jej množství obyvatel města, kteří věřili v úspěšný průběh. Rudá armáda těsně před vypuknutím povstání měla za sebou dlouhý a nesmírně náročný pochod a přesun z Běloruska až k řece Visle trvající dva měsíce a nutně tedy potřebovala odpočinek a doplnění sil. Naopak fašisté k Varšavě soustředili značné vojenské síly, aby povstání za každou cenu potlačili. To se jim také podařilo. Dobýt Varšavu by pro sovětské velení znamenalo jen za cenu okamžité změny všech strategických plánů a přesunů značných sil soustředěných v Rumunsku. Sovětská vláda ale tento neplánovaný zásah do strategických plánů dle očekávání odmítla. Povstání ve Varšavě tak zůstalo izolované, přesto trvalo celé dva měsíce a skončila takřka úplným zničením města a deportací mnoha jeho obyvatel. Neúspěch povstání samozřejmě ještě více zhoršil polsko – sovětské vztahy i vztahy mezi Poláky a spojenci vůbec. Problémem zůstávalo i stanovení poválečných sovětsko – polských hranic. Po první světové válce byla mezi oběma zeměmi stanovena tzv. Curzonova linie – vedla přibližně tak, že od sebe oddělovala území, kde převážně žilo polské obyvatelstvo od území s převážně ukrajinským a běloruským obyvatelstvem. Sovětská strana požadovala, aby tato hranice zůstala v platnosti i po druhé světové válce, s možnými menšími úpravami.

Nebylo divu, že při jednáních o Polsku prezident Roosevelt příznačně a diplomaticky poznamenal, že polská otázka už několik století působí lidstvu bolení hlavy. Na to odvětil Churchill, že právě proto je nutno nyní udělat všechno, aby napříště už bolení hlavy nepůsobila. S tímto velmi souhlasil i Stalin. Další jednání o Polsku pak bylo odložena na další den, na středu 7. února. Na jednání se tak dostala spíše neplánovaně otázka Iránu. Irán byl důležitou zemí zejména v letech 1942 – 1943, protože tvořil klíčovou komunikační tepnu spojující sovětskou frontu  s americkými továrnami dodávajícími do SSSR zbraně, munici a potraviny. Irán byl proto okupován sovětskými a britskými jednotkami. Hrozilo totiž, že jej obsadí fašisté a tato důležitá komunikační tepna bude ztracena. Americký prezident k Iránu poznamenal zajímavou úvahu, která je do značné míry aktuální i dnes, pokud se týká chudých zemí. Uvedl totiž, že by bylo dobré zamyslet se i nad budoucností této země. Již na teheránské konferenci si prý povšiml, jak chudá a vyprahlá země to je a jak naléhavě potřebuje řešit problematiku zalesňování. A nejen Irán, ale i další zaostalé země. Problém zalesňování a zavlažování i problém energetiky jsou podle něj základními problémy chudoby velké části světa a jemu se zdá, že po válce v těchto záležitostech bude mít velké pole působnosti OSN, především pokud jde o boj proti chudobě, bídě, nedostatku a hladu. A to budou podle amerického prezidenta problémy, které lze nejvýhodněji řešit ne na malých územích, ale spíše na velkém území, tak jak to dělají v SSSR nebo v USA. Churchill i Stalin s touto tezí vyslovili souhlas.