Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak znovu a lépe ? Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.

26. 4. 2020

Jak znovu a lépe ?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.

 

Lidstvo postihla nečekaná katastrofa. Připomíná biblické „boží metly“ a „rány egyptské“. Pandemie. Celým světem se šíří ničivá viróza. Příroda zaskočila nic netušícího člověka? Nebo to bylo lidské dílo a z některé laboratoře unikly nebezpečné viry? Nešťastnou náhodou nebo s ničitelským úmyslem? Postižené lidstvo na celém světě se brání a netuší, kdy a jak  hrozba  záhuby pomine. Ani uzavřený ani otevřený dezinfekční prostor nezabrání  ani úbytku lidských životů ani ekonomickým propadům. Nevíme, kdy a jak pandemie skončí. Ale víme, že až skončí, člověk bude stát před úkolem začít budovat civilizaci znovu a lépe.

 

Hesla jako „industrializace, modernizace, vědecko-technická revoluce“, která nás provázela v minulosti, ztratila v 90. letech motivační  význam. Byla vystřídána heslem“globalizace“.

V důsledku geopolitických změn v Evropě se v 90. letech prudce rozšířily universální principy kapitalistické ekonomie světa, tržního  hospodářství a konkurence. Boj ideologických systémů a dosavadní bipolaritu světa vystřídalo usilování o jediné globální impérium. Nastala nová účelová seskupování mocných, nová dělení  světa a nové bariéry. Prudce se rozvíjí vědecké poznání, komunikační a informační technologie, mikroelektronika, bezdrátová telekomunikace. Roste význam investic do elektronických technologií, nejnovější informace mají strategický význam. Rychlost je ukazatelem civilizační vyspělosti společnosti a funkční gramotnosti jedince. Světové problémy jsou stále propletenější a naléhavější. Stojíme  tváří v tvář důsledkům roztržky mezi člověkem a přírodou a důsledkům nerovnoměrného ekonomického růstu. Nerovnoměrně je  zabezpečena  i potrava  na světě,  zvětšuje se hrozivý nedostatek vody, probíhá  katastrofální  úbytek deštných pralesů, znečištění oceánů, přibývá  nečekaných a  nepředvídaných průvodních jevů demografických změn, geopolitických zvratů a migrací velkých cizorodých skupin. Přibývá i ozbrojené násilí. Tradiční struktury vlád a vládních institucí se potýkají s korumpujícími vlivy mocných monopolů a bohatých mafií. Běžné politické praktiky a způsoby řízení se jeví jako archaické a disfunkční, byť prováděné pod hesly demokracie a lidských práv. Vlády v morální krizi  nedokáží čelit rostoucí síle  zneužití a demagogie, při které v skrytu vládnou ti, kteří mají nepředstavitelné bohatství a moc. Mezinárodní práva jsou účelově znesvěcována a církve žehnají i bratrovražedným bojům.

Ve velkých městských aglomeracích se zvyšuje často samoúčelný konzum a přitom se prudce zhoršuje kvalita životního prostředí. Narůstají problémy deklarovaného multikulturního soužití s nepřizpůsobivými migranty, s kriminalitou,  s drogami a s prostitucí.

 

Dřívější  myslitelé  si ve svých vizích budoucnosti lidstva představovali sjednocený svět jako  kulturní domov pro všechny. Pro všechno lidstvo, které bude rozvíjet mnohostrannou tvořivou činnost, bude povznášet ducha i srdce a věrnost osvobozeným národům a jejich  tradicím. Současní globalisté však  uvažují o světě jen  jako o zespolečenštěném teritoriu ekonomicko- výrobním a spotřebním. Lidé jsou tu redukováni a převedeni  do kategorie „lidské zdroje“. Zdroje produktivity, zisku, bohatství. Globální svět je zbaven kulturního odkazu minulosti, paměti a tradic národů a ohromuje jen šířícím se kvantem nerozumu, nevědomosti, nespoutaného požitkářství  i krutosti v globálním měřítku.

Scénáře budoucího vývoje od bezmyšlenkovitého optimismu a uspokojení z  materiálního blahobytu  až k zoufalým  katastrofickým vizím zkázy  morálně úpadkového světa jsou si podobné. Chybí v nich idea, která stojí za to, abychom se pro ni angažovali. Idea  kultury, lidskosti, humanity. A s ní  postrádáme  i obsáhlý scénář vývoje společnosti, v níž  žije a pracuje, tvoří, trápí se, trpí i raduje člověk, bytost hodná  svého jména: Homo humanus. Myslitelé  různých zemí Evropy, kterým není lhostejná budoucnost jejich  národů, jsou v tom zajedno.

Idea humanity, dědictví antiky a celých dalších evropských dějin, je dnes znovu a naléhavě 

aktuální. Kulturní dějiny lidstva ukazují, jak člověk od nejstarších dob úporně  hledal podstatu lidství, smysl svého života, účast na boji dobra a zla. Jsou s námi  tradice myšlení, staré jak lidstvo samo. Z každého pokusu minulosti  je zapotřebí vyvodit poučení, žádné heslo přítomnosti nelze přijímat nekriticky. Vždycky je nebezpečné, vymkne-li se situace z rukou lidí myslících, těch, kteří se poučili dějinami a kteří  od nepaměti střeží  kulturní  hodnoty přes hranice prostoru i času, přes hranice epoch, přes hranice zemí, států i režimů. I bez definice cítíme význam slova humanita, úctu a lásku k lidské bytosti, porozumění a respekt k jejímu životu, k jejím oprávněným potřebám a přáním.

 

Z dějin lidského myšlení víme, že je to filozofický, etický a estetický názor,  který uznává člověka jako nejvyšší hodnotu. Názor na to, co tvoří podstatu člověka  lidskosti a lidského života, co je na něm nejdůležitější, takový názor je  ovšem historicky proměnlivý. Jeho vývoj a proměny v naší civilizaci můžeme sledovat od dob řeckořímské antiky, v tradicích židovských a křesťanských, v pozoruhodných  dějinných směrech a proudech, jako byla renesance a reformace, osvícenství, romantismus, moderna.

Také každý současný filozoficko-antropologický směr formuluje své pojetí člověka a své principy humanity. Je jich nemálo.

Přes různost přístupů, zdůvodnění, vyznání a závěrů myšlení o humanitě  všech dob  je  myslitelům  společná láskyplná oddanost k člověku i obrana člověka před útlakem a nespravedlností, před nesvobodou a křivdou, před odcizením, znesvěcením, degradací, ztrátou autentické  identity, pravé podstaty. Dnešní humanisté zdůvodňují právo člověka na sebezáchovu a  na seberozvoj. Zároveň touží obnovit harmonii, soulad, shodu a souznění s přírodou i s kulturou. Nesmiřují se s narušením ani přirozenosti, odpovědného vztahu k přírodě, ani kulturnosti , úcty a lásky k duchovním  hodnotám věků. Bez zákonů přírody i bez  hodnot kultury nelze člověku hledat pravdu, dobro, krásu, spravedlnost.  Dnes ovšem  žijeme v situaci, kterou charakterizuje devastace přírody i kultury, ohrožení lidstva a s ním  i celé biosféry planety. K devastaci došlo v důsledku lineárně a jednostranně chápaného vědeckotechnického pokroku ve službách výroby a obchodu s cílem maximálního zisku pod účelovou záštitou  nadmíru obávaných zbraní a to všechno  bez morálních hranic a omezení. Svět tohoto  neoliberálního „růstu růstu“ dospěl  až k riziku sebezničení. A lidé jsou ohlušováni a omračováni hlukem  rozkladné pakultury a nevídaného spotřebitelského  konzumu a luxusu.

 

A tak se ptáme: Je  nějaké východisko? Je ještě záchrana možná? Je možné  změnit  směr celosvětové  životní plavby? Je možné  změnit  směr a cíl celosvětového  usilování?  Nezaujaté vědění a vzdělání je první podmínkou žádoucí změny. Potřebujeme maximum a optimum vědění a vzdělání pro cíle, které sledoval již J. A. Komenský.  Potřebujeme dnešní „pansofii“ pro „všenápravu světa“. Pošetilost a ignorance  k cíli nevedou.

Zároveň s rozumem je zapotřebí kultivovat city a vůli. Svobodu sebeurčení a seberozvoje nutně provází odpovědnost,  schopnost sebeohraničení a sebeomezení. Kultivaci poznávacích schopností člověka a jeho kritického rozumu dovršuje kultivace  schopností a procesů hodnocení.

Právě hodnotový přístup tváří v tvář rizikům a ohrožení je povolán ukázat nové priority a vést k odpovědnosti při výběru mezi hodnotami. Učí kulturně hodnotit, probouzí smysl pro náročnější hodnoty, ovlivňuje osobnost skutečnými hodnotami. Respektuje historickou kontinuitu kulturních hodnot, umožňuje, aby se osobnost s pravými hodnotami mohla identifikovat, aby je pro sebe objevila, utvořila, zvnitřnila(interiorizovala)  a jako svůj příspěvek k zachování a zdokonalení světa  (aspoň na svém vlastním kousku planety) uplatnila, objektivizovala a exteriorizovala (zvnějšnila). Program výchovy hodnotami k hodnotám lze doporučit a přijmout jako  kulturně osvětovou cestu k řešení současných civilizačních rizik i jako odkaz ušlechtilých snah minulých generací. Ve hře není nic závažnějšího než je uchování, šíření a povznesení kultury lidstva, úrovně a kvality jeho životního způsobu. Přes všechny oprávněné skeptické úvahy o budoucnosti až dosud  pochybně  integrované Evropy platí, že mnohé problémy  světa  jsou všem národům Evopy společné, a že proto jen společně mohou být řešeny. Ať již budou peripetie hospodářské a politické integrace jakékoli,  ať již  jakýmkoli způsobem  skončí současná pandemie, je nezpochybnitelné, že Evropa národů  je živé kulturní dědictví a že představuje společnou humanitní  hodnotovou orientaci,  z níž žádný evropský národ nemůže být vylučován a sám se také nevylučuje.   

 

Když jsme se na počátku 90. let seznamovali s  teoriemi evropské integrace a s programem výchovy k evropanství, neušel nám princip interkulturality, kterým nové evropské vědomí chtělo odpovídat na historické konflikty minulosti. Podstata principu je tato:           

Pluralita a heterogenita Evropanů je nepochybná. Národní identita, případně etnicita  se neruší, ale uznává. Žádá se otevřenost pro historické zkušenosti všech národních a etnických skupin. Zapovídá se  jakýkoli projev nadřazenosti a vyvyšování kteréhokoli národa nad jiné, i když je třeba větší nebo  bohatší, cítí se slavnější, technicky vyspělejší, ekonomicky úspěšnější, případně morálně šlechetnější, křesťanštější apod. Doporučuje se integrovat Evropany na základě toho, co je jejich kulturám společné. Třeba hledání pokroku v poznání, dovednostech, způsobu života, morálce, v ochraně přírody, zdraví, v kultu krásy, v tvorbě umění apod. To, co je odlišné a co je staví proti sobě (historické  kolize, kontroverze a konflikty) nezamlčovat ani nepřekrucovat. Nýbrž paralelizovat. Ponechat je věcně a bez afektů vedle sebe jako paralelní děje, tak jak v historii probíhaly. Na každé straně jinak. Respektovat odlišné situace, hodnoty a cíle různých národů

 a skupin. Nepřipouštět snahy národy asimilovat, zestejňovat, odnárodňovat. Výslovně se varuje před tím,  aby výchova citlivého začleňování vlastní  identity do hledání obecnější identity evropské  byla nahrazována necitlivým směrováním k jakémusi nadnárodnímu evropanství. To  neexistuje. Zdůrazňuje se, že jedinečná a neopakovatelná identita konkrétního národa nesmí být potlačována, a že by bylo neodpustitelné vyloučit z programu evropské integrace ochranu a péči o samostatný  rozvoj národních a regionálních  kultur. Interkulturní princip vyžaduje i ochranu vlastní civilizace a předcházení střetu s civilizací jinou. 

V přítomné době prožívá Evropská unie  krizi  neuspokojivých  řešení nebo  dokonce absence řešení a naopak podpory  masové invaze migrantů, přicházejících  z jiných kontinentů přes Středozemní moře do Evropy. Problémy, které vyhánějí uprchlíky do ciziny je zapotřebí řešit tam,  kde vznikly. Poskytnout pomoc  tamějším obyvatelům v jejich vlasti, aby o ni nepřišli. A aby  vlast nepřišla o ně. Platí to pro obyvatele  Asie a Afriky, ale platí to i pro Evropany.

Přes všechny výstrahy a  přes všechna varování  nepřestávají působit síly, které svého času    iniciovaly  bezohledný proces odnárodňovací  pod záminkou, že identita evropská nutně  ruší identitu národní. Odnárodňovací proces  je, jak vidíme, selektivní a uplatňuje se  jako projev  přežitého národního nepřátelství. My jej odmítáme.

Jestliže integrující energie uvědomělých příslušníků našich národů byla od dob národního obrození základem jejich kulturního rozvoje a vynikajících výsledků ve školství, v osvětě,  v umění, v průmyslu,  v technice a  ve vojenství (viz kulturní dědictví a historii  česko-slovenského národního odboje), pak pokus zrušit národní identitu,  historii a tradice vedl k úpadku všech přirozených sociálních vazeb, norem, ideálů, symbolů. „Být součástí národa znamená být postavou v příběhu, který mě svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším,  než je placení daní a respektování Ústavy“ (V. Bělohradský). Nesmíme  dopustit, abychom byli tohoto příběhu zbaveni pod falešnou záminkou uvědomělého evropanství. Mladým Francouzům, Američanům, Japoncům aj. se připomíná heslo: „Neptej se, co pro tebe udělá vlast. Ptej se, co uděláš ty pro ni.“ Proč se to nepřipomíná i naší mládeži?

 

T. G. Masaryk učil, že se ideje demokratického národa s idejemi evropskými a všelidskými nejen nevylučují, ale naopak doplňují a podporují. Bez vědomí odpovědné národní příslušnosti se občané promění v  manipulativní dav chtivých globálních  konzumentů bez nadosobních  zábran a ideálů.  Přirozený respekt k vlastní národní identitě vyžadují právem i národy střední a východní Evropy.  Prožily specifické formy útlaku v dávnějších dobách, v minulém století fašistickou agresi, utrpení války, okupaci, slavné vítězství a osvobození. Pak přišel  revoluční zánik kapitalismu, budování socialismu a pak zase zánik socialismu. Od roku 1989  žije střední Evropa v období nového utváření kapitalismu. Každý ze  jmenovaných  historických převratů přinesl vždy změnu hodnotové orientace obyvatelstva, často násilím a různými formami perzekuce vynucovanou.  A právě příslušníci těchto národů mají více než jiní zkušenosti a znalosti o lidské společnosti, o tom, jak „chutná moc“ a vytrácí se odpovědnost. Právě oni mohou podat svědectví o tom, co jako lidé protrpěli, čím přispěli do dějin, o čem teď mohou vyprávět. Právě oni by také měli nejlépe vědět, jak je nebezpečný ideologický mýtus o absolutním dobru a o absolutním zlu a jak důležitá je rezistence nezávislého svědomí. Právě oni by se měli postavit proti jakémukoli účelovému přepisování dějin. A právě oni by měli čelit hrozbě proměnit Evropu v sídlo koloniálních imigrantů a  dát za jejich přispění vzniknout  nové, bílobarevné rase míšenců. Rase určené k poslušnosti a službě nové aristokracii,  jak si to přál a jak to navrhl pan Kalergi. A jak to chce uskutečnit, jak vidíme, současná  Evropská unie. Odmítáme multikulturní„tavící kotel“, mísení etnik a ras a jejich kultur, odmítáme ztrátu jejich osobitosti, originality, opravdovosti.  

Nezaujatého kritického myšlení je nám dnes velice zapotřebí. Rychlost a rozlehlost elektronického šíření informací  nijak nepodporuje  rozvážné posuzování a hodnocení, analyzování a srovnávání. Aniž by se odpovědně vážila a sčítala všechna  významná  pro a proti, pěstuje se apriorní účelová  nesmiřitelně protikladná dichotomie přívrženců a odpůrců.  Jako v logické výluce  existuje jen  „buď anebo“. Absolutizuje se a přehání, jeden pól až k samému zbožnění a naprosté nedotknutelnosti, druhý k nejčernějšímu a nejhlubšímu zatracení. Manipuluje se nebývalou měrou. V okamžicích prozření pak ovšem  přichází kocovina, rozčarování, ztráta víry.

Jan Amos Komenský podává příklad nezaujatě heuristického, tolerantního přístupu, který je veden věcným zájmem, nikoli ideologickou příslušností. A  tak Komenský, ač biskup Jednoty bratrské,   hlásá  náboženskou a světonázorovou toleranci, přestože žije v 17. století, v období náboženských válek:„Chceme, aby k sestavování vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti, mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, je-li to křesťan nebo mohamedán, žid či pohan, a stejně bez ohledu na to, ke které by se hlásil sektě, ať už je pythagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essejan, Řek, Říman, starověký nebo současný, doktor nebo rabín, bez ohledu na církev, synodu, koncil, zkrátka všichni, a  aby byli vyslechnuti, co přinášejí dobrého.“ Víme o světonázorových, filozofických nebo teologických rozdílech v odkazech uvedených  myslitelů. Ale Komenského  vstřícný, otevřený přístup  k jejich zaměření z  humanistického nadhledu, prostý jakékoli apriorní předpojatosti, ten je tu zřetelně manifestován a nepřestává být příkladem.

 

Když náš  první prezident, Tomáš G. Masaryk, psal r. 1901 své kapitoly o mravnosti, nazvané „Ideály humanitní“, zaujal po zhruba 200 letech podobné stanovisko jako  Jan Amos Komenský.  Charakterizoval řadu tehdy aktuálních evropských morálních učení a hledal, co je na kterém směru dobrého. Všímal si socialismu, individualismu, utilitarismu, pesimismu, evolucionismu, pozitivismu. Hodnotil je z obecnějšího hlediska, které jeho vlastní koncepci spojuje s minulostí. Je to hledisko humanity. „Moderní člověk má kouzelné heslo humanita, člověčství, člověčenství, lidskost, kterýmžto heslem vystihuje všechny své tužby tak, jako člověk středověký všechny své tužby vyjadřoval slovem křesťan.“

A když se vrátíme do současnosti, můžeme uvést myšlenku polského historika  Adama Michnika, uveřejněnou v lednu 1997 v časopise „Gazeta Wyborcza“: „Klasická ideologie – liberalismus, konzervatismus nebo socialismus ve věcných aktuálních debatách nedominuje. Ale každá z těchto debat potřebuje, aby v ní byla přítomna socialistická starost o ty nejchudší, konzervativní obrana tradice a liberální úvaha o efektivnosti a hospodářském růstu. Ta se nesmí stát vládnoucí.“ I tady vidíme, že nežádoucí jsou absolutizace  ideologických a stranických zájmů. Jde o všestranné blaho celého národa, o jeho bezpečí, materiální dostatek i  o duchovní růst a kulturní vzestup.

V demokratické politice je zapotřebí  programů, které jsou  ideálům humanity podřízeny. Obecné stanovisko humanitní jasně  a zřetelně  jakékoli stranictví přesahuje a  překračuje. 

 

 Přáli bychom si, aby  se  v širokém měřítku  realizoval  humanitní či humanistický scénář vzájemného porozumění a míru mezi lidmi a mezi národy. Nelze dost varovat před sektářskou výlučností, před neschopností dialogu a před nedostatkem vzájemné vstřícnosti. Nelze dost varovat před fanatismem a fundamentalismem  některých skupin stranických, církevních,  zájmových. Rozeštvávají lidi navzájem, jsou překážkou rozumné kooperace a integrace, dávají se zneužít ve prospěch silných mocenských skupin. Bohatí a mocní oligarchové  současné globalizace  profitují z rozdrobenosti, partikularismu a znesváření malých a slabých skupin i národů.  Často  skrytě  právě takový partikularismus podporují. A zatím  jen vzájemnost, žádná  konfrontace, vede k demokracii a svobodnému  životu,  k výměně kulturních hodnot a k vzájemnému obohacení. Jen kontinuita dobrého ve vztahu k poznání  dějin,  k paměti národa a jeho kulturních tradic je podmínkou  bezpečnější  budoucnosti. Jen kontinuita dobrého ve vztahu jak k přírodě tak k lidem a  ke  všem národům světa vede k šťastnější budoucnosti na naší planetě. Zápas o kontinuitu dobrého je před námi.

S pandemií prožíváme největší krizi kapitalismu. Nevíme, kdy a jak skončí. Ale jakýkoli její konec bude znamenat šanci začít znovu, bez lži a podvodu, pravdivě a s poctivou tvořivou prací. U nás i s ohledem na národní zájmy, s návratem k humanitním tradicím  našich dějin a k živému odkazu velikánů naší vzdělanosti a naší kultury. 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář