České národní listy

Jak zničit a vystěhovat z Čech a Moravy český národ

Bude tedy úkolem historiků, aby plně zhodnotili všechen shromážděný materiál u našich soudů a také ovšem materiál snesený u norimberského vojenského mezinárodního tribunálu, před kterým byly rovněž zevrubně na podkladě nalezených dokumentů – vzpomínám tu například jen nalezených plánů, jak zničit a vystěhovat z Čech a Moravy český národ – a význačných svědectví probírány otázky a problémy, které se nás nadmíru dotýkají, ať již šlo o útočné akce proti Československu nebo o vraždy a surové zacházení s civilním obyvatelstvem v obsazeném území, odvlékání civilního obyvatelstva na nucené práce, germanizaci, pronásledování z důvodů politických, rasových a náboženských. Jménem Československa přednesli žalobu v Norimberku žalobcové sovětského Ruska, při čemž jim byl oporou bohatý materiál předložený československou vládou. Též američtí žalobci předložili zmíněnému tribunálu velmi důležité dokumenty, které se týkají Československa.

Slavná sněmovno, tato všechna veliká práce justičních orgánů našich i mezinárodních by byla marná a nepřinesla by toho užitku pro věc míru, které od ní celé mírumilovné lidstvo očekává, kdybychom dokumentární materiál o zločinných útočních cílech a úmyslech německých nacistických útočníků nedokázali učinit majetkem běžné znalosti nejširších vrstev lidových. Přimlouvám se za to, a moje ministerstvo spravedlnosti a já sám se přičiním o to, aby dokumenty dokazující úmysl Němců, vyhubit nebo alespoň přestěhovat náš národ, jak se před těmito soudy shromáždily, byly zpřístupněny v populárních a levných publikací do všech vrstev našeho lidu, a to nejen v českých zemích, ale i na Slovensku. Za méně naléhavý pokládám požadavek, aby naše škola odevzdávala konkrétní znalost o hrůzách německého útoku, jež prožila naše generace, jednomu dětskému pokolení po druhém, a věřím, že zužitkujeme-li takto materiál snesený tímto poválečným politickým a vojenským soudnictvím o německé vině na válce, tak nejlépe prospějeme nejen zájmu svého národa, nýbrž i zajištění trvalého míru.

Druhým úkolem retribučního soudnictví bylo soudit a potrestat vinu zrádců, přisluhovačů a udavačů z našich vlastních řad. Pokud šlo o souzení viny Němců, nebylo celkem v zásadě našem tisku a v naší veřejnosti vůbec nepříznivé kritiky. Naproti tomu, pokud šlo o posuzování viny osob stíhaných z českých řad, bylo velmi často patrno, že v tomto směru nebylo ve veřejnosti a také ani mezi soudci z lidu jednotné hledisko. Bylo to zaviněno hlavně tím, že posuzovaná činnost, která objektivně měla znaky přisluhování nacistům, byla v mnoha případech – odmyslíme-li si nepochybné, vědomé zrádcovství druhu Moravcova – vynucena okolnostmi a prostou a přirozenou snahou přežít bezohledný nacistický útlak, nebo byla dokonce předstírána, aby mohla být kryta vlastní ilegální činnost protiněmecká, na kteréžto okolnosti a pohnutky ostatně již také pamatoval sám retribuční dekret ve svém ustanovení v § 16.

Posoudit všechny tyto závažné průvodní okolnosti přisluhování Němcům bylo úkolem svědomitého zkoumání lidovými soudy a národními soudy.

Všechny lidové soudy, kterých bylo celkem 24, nezahájily současně svou činnost, poněvadž to záviselo na tom,  kdy byly příslušnými okresními národními výbory podány vhodné návrhy na jmenování soudců z lidu. Upozorňuji, že na tyto návrhy neměla justiční správa žádný vliv a že jen z návrhů okresních národních výborů, v nichž byly uvedeny osoby všech stran Národní fronty a osoby z řad persekvovaných a vězněných, mohli pak být jmenováni vládou soudcové z lidu.

Přednosty mimořádných lidových soudů, jejich náměstky a soudce z povolání jmenoval prezident republiky k návrhu vlády se seznamu osob pořízených rovněž za tím účelem okresními národními výbory. Jako první zahájil činnost mimořádný lidový soud v Brně a jako poslední mimořádný lidový soud v Chebu. Mezi posledními, které zahájily svoji činnost vůbec, byly lidové soudy v pohraničí, což souviselo s obtížemi, které v pohraničí byly.

Ministerstvo spravedlnosti sledovalo od počátku pozorně činnost lidových soudů a seznalo velmi brzy podle vynesených rozsudků, jak jsem již uvedl, že u lidových soudů není jednotné nazírání na jednotlivé trestní podstaty a že také ve výměrech trestů jsou značné rozdíly. V rámci zákonných možností snažilo se ministerstvo odpomoci tím, že soudům a veřejným žalobcům dodávalo materiál, z něhož se mohla zejména posoudit činnost a struktura jednotlivých nacistických a fašistických organizací, neboť zvláště v tomto směru byly u soudců z povolání a u soudců z lidu málo znalostí a zkušeností. Ministerstvo spravedlnosti vydávalo také pravidelně měsíčně přehledy o činnosti všech mimořádných lidových soudů, aby tak umožnilo lidovým soudům porovnat svoji vlastní výkonnost a způsob posuzování a trestání jednotlivých trestních činů s postupem ostatních lidových soudů. Vzhledem však k tomu, že nebylo žádných opravných prostředků proti výrokům mimořádných lidových soudů, nemohla se vytvářet jednolitá praxe těchto soudů, neboť jiného jednotícího prostředku nebylo a povinnost zachovávat nezávislost soudcovskou za všech okolností byla přirozená a samozřejmá. Lidové soudnictví bylo soudnictvím revolučním, zbudovaným na systému řízení stanného, a nese proto všechny známky takovéhoto tribunálu.

Specifickým deliktem také v době okupace bylo udavačství, které bylo  jedním z nejhnusnějších zločinů a bylo proto přísně souzeno a trestáno. Obtíž činilo jenom posouzení, pokud takové udání bylo vynuceno, což se při výsleších na gestapu  velmi často stávalo. Neuvěřil-li soud v takovém pochybném případě svědku gestapáku, který případně sám násilný výslech prováděl, myslím, že to nelze lidovému soudnictví vytýkat jako nedostatek. Často se též postrádalo, že nebylo u udavačství rozlišováno mezi udavačstvím politickým a udavačstvím rázu hospodářského, neboť nelze popřít, že předpisy o zásobování obyvatelstva byly vydávány, třeba i nechtěně, i ve prospěch řádného zásobování českého lidu, na čemž měli zájem zejména lidé nejpotřebnější…

Politického významu byly ovšem zejména případy, které byly projednávány před Národním soudem. Proto je pochopitelném, že tyto případy soustředily na sebe nejvíce pozornosti a že kolem z nich vznikalo ve veřejnosti nejvíce protichůdných polemik. Z téhož důvodu soudím, že slavnou sněmovnu bude zajímat, podám-li jí poněkud podrobnější přehled činnosti Národního soudu.

Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti, a 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé dne 29. května 1947