Jak postupně probíhala a probíhá nebezpečná hra na světové šachovnici
Jak postupně probíhala a probíhá nebezpečná hra na světové šachovnici
Z. Brzezinski - Velká šachovnice
V roce 1997 vyšla v New Yorku (v ČR byla vydána v roce 1999) publikace „Velká šachovnice“, jejímž autorem je Zbigniew Brzezinski. Tento americký politolog považuje Euroasii za dějiště rozhodující mocenské hry. Kdo ovládá tento „světový ostrov“, ten vládne světu. Je nutné, jak soudí, posunout vlastní dějiště hry co nejdále od Lisabonu na východ. Dojde-li k tomu, pak střed se bude postupně zapojovat do rozhodující sféry vlivu Západu, v níž dominují Spojené státy.
Velmi otevřeně hovoří Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrá ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)
Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…
Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché -, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67-76 )
„Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky.“ (c.d., str. 77)
Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77-92)
„Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie.“ (c.d., str. 92)
Velmi zajímavé jsou věty, které Z. Brzezinski napsal o Rusku. „V době bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu představoval Jelcinův základní postoj vrchol staré, nicméně v podstatě neúspěšné ´prozápadní´ koncepce ruského politického myšlení: totiž že Rusko patří k Západu, mělo by být jeho součástí a co nejvíce jej napodobit při řešení domácích záležitostí… Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbudil prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. Když Američané začali pro vztah Moskvy a Washingtonu razit heslo ´vyspělé strategické partnerství´, jako by tím posvětili nové demokratické americko-ruské kondominium, které nahradilo dřívější soutěžení.
Toto kondominium mělo mít celosvětový rozsah… Tento přístup byl však problematický, neboť postrádal patřičnou dávku jak mezinárodního, tak vnitropolitického realismu. Přestože koncepce ´vyspělého strategického partnerství´ vypadala lichotivě, byla zároveň zavádějící. Spojené státy neměly v úmyslu dělit se s Ruskem o vládu nad světem, a ani nemohly, i kdyby o to stály. Nové Rusko bylo příliš slabé.“ (c.d., str. 104-105)
Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčího.“ (c.d., str. 200)
„Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu - … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.“ (c.d., str. 204)
V současnosti probíhá zápas o udržení a upevnění unipolární organizace světa. V čele tohoto boje, který nyní se rozvíjí na evropském bojišti, stojí USA a NATO. Dalším místem možného střetu je prostor mezi Čínou a Taj-wanem, podporovaným USA a jejími pacifickými spojenci. Nositeli snah o novou organizaci světa jsou především Rusko a Čína, které se těší sympatiím, někdy jen omezeným, značné části afrických a asijských států. Jejich vizí je multilaterální svět, v němž by se na vedení světa podílely nejen velmoci, Čína, Rusko, USA, Indie, Brazílie, ale i další státy, které byly již dříve označovány za státy třetího světa.
Změna organizace světa může probíhat v mírových či válečných podmínkách více než několik let. V současnosti konflikt probíhající na území Ukrajiny má zatím lokální charakter, který je však rozmělňován řadou skutečností, jež nepřímo signalizují možnost vzniku velké války, v tom nejhorším případě i jaderné. Toto krajní nebezpečí může vést nejen k záhubě lidstva, nýbrž i k zániku života na naší planetě. Proto imperativem doby je mírové řešení všech otázek, které jsou spojeny s novou organizací světa. Diplomaté by vzniklé problémy měli řešet a nikoliv generálové v čele velkých armád!
I současný ozbrojený konflikt skrývá v sobě velká rizika, která mohou, v důsledku i subjektivních faktorů, přerůst rychle v armagedon. Proto je nutné si stále uvědomovat zásady, že válka je smrt a mír je život, a podle nich také jednat. Žádná z jaderných velmocí nemůže doufat ve vítězství a prohru té druhé. Odvetné údery strany napadené by vedly i ke zničení strany „vítězné“.
Připravil : Dr. O. Tuleškov
Článek vyvěšuje opětně propoučení lidí zřejmě málo poučitelných. Přesto se snažíme. ČNL
