Jak dlouho trvá vděčnost národa?
Jak dlouho trvá vděčnost národa?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Národem ctěný a milovaný básník, uměleckým jménem Petr Bezruč, Národní umělec z r.1945, žil po léta v červeném domku v Kostelci na Hané. R.1962 byl domek se zachovanou básníkovou pracovnou, sbírkou fotografií a výstavkou dobových kulturně historických předmětů prohlášen za Památník Petra Bezruče, státní kulturní památku.
Kulturní památky vyhlašuje u nás podle zákona Ministerstvo kultury a jsou to buď doklady historického vývoje nebo objekty, které mají přímý vztah k významným osobnostem nebo historickým událostem. Kulturní památky tvoří kulturní bohatství národa a rušit je lze jen ze závažných důvodů. Dovídáme se, že Památník Petra Bezruče od r.1990 chátrá, krajská správa v Olomouci jej odmítá udržovat, a žádá o povolení jej zbourat. Ministerstvo kultury nemá námitek. (!) A tak se ptáme: jaké jsou vážné důvody zrušit Památník Petra Bezruče jako kulturní památku? Kdo chce ochudit paměť národa o básníka, který vedl účinný boj proti útlaku slezského lidu na Opavsku, Ostravsku a pod Beskydami? Proti krutému útlaku národnímu, jazykovému, sociálnímu, a burcoval přitom celý národ k uvědomění a ku pomoci?
Nebudeme se zabývat podrobněji životem a dílem Petra Bezruče (k tomu je obsáhlá odborná literatura), všimneme si jen několika charakteristických faktů. Narodil se jako Vladimír Vašek 15.9.1867 v Opavě, zemřel 17.2.1958 v Olomouci. Jeho otec, Antonín Vašek, byl vynikající filolog, slezský buditel. Vydával od r. 1860 první český list ve Slezsku, „Opavský besedník“. Angažoval se v boji proti pravosti RKZ. Pronásledování za pročeské aktivity v Opavě, téměř již zcela poněmčelé, ho přimělo přestěhovat se s rodinou roku 1873 do Brna. Zemřel předčasně, na tuberkulózu. Zůstala ustaraná žena a šest dětí. Nejstaršímu, příštímu básníkovi, bylo tehdy 13 let. Jako gymnazista se Vladimír Vašek zajímal o poezii (Vrchlický, Čech, Neruda), v originále četl Puškina a Lermontova. Po maturitě absolvoval šest semestrů studia klasické filologie na Karlově universitě v Praze.
Ale nebyl tu šťasten. A navíc neutěšené poměry doma jej nutily vrátit se do Brna a hledat si zaměstnání. V dopise příteli píše roku 1888: „ Jak vidíš, už nejsem v Praze. Zavřel jsem za sebou i všecky branky, nepohodnuv se se všemi, na nichž jsem tam závisel. Taková do mne vjela ďábelská chuť vychrlit na hlavu každého, s kým jsem měl poslední dobou co činit, spoustu jedovatých hrubostí... Jak bys to vysvětlil? Nezdá se Ti, že tento furor můj je totožný s heroismem všech tragických reků, kteří vypovídali nerovný boj řádům světovým? Mně se aspoň věc tak jeví. V obou případech vidím dvě strany: niterného člověka a svět. Niterný člověk chce provést svou a svět také. Zápas je nevyhnutelný, nekapituluje-li člověk. Neboť svět nekapituluje nikdy před nikým. On nemá sice pravdu na své straně, je omezený a prolhaný – ale vítězí vždy, poněvadž proň bojuje železná nutnost. Svět by buďto – chtěje se lepším stát než jest – musil zničit sama sebe a nebo musí zůstat starým, prolhaným, nahnilým světem kompromisů, kde pravda chodí pod paží se lží, lidskost ruku v ruce se surovostí a kde vyhrává posléze vždy silnější a ne lepší. Niterný člověk se octne na rozcestí: přizpůsobit se světu čili nic? Být či nebýt? Vpravo život spoutaný řády světa, vlevo smrt, jež jediná znamená věrnost niterného člověka k sobě. Na toto rozcestí každý moderní člověk musí nevyhnutelně dospěti. Moderním člověkem myslím člověka myslícího...“
Na toto rozcestí došel i Vladimír Vašek. Nechtěl se přizpůsobit světu plnému falše a neupřímnosti. Raději odešel z Prahy a volil zápas o věrnost ideálům pravdy a humanity. Snad to nemusí vždycky znamenat jen smrt?
Stal se poštovním úředníkem a octl se v Místku nad řekou Ostravicí. Strávil tu dva roky (1891-1893) a ty byly pro jeho básnickou tvorbu zvláště důležité. Seznámil se s bratry Petrovými, kteří vedli činorodý kulturní život. S jedním z nich, Ondřejem Boleslavem, uzavřel osudové přátelství, ačkoliv byl o 14 let mladší. Ondřej byl učitel, divadelník, vlastenec. Pro vlastenecké názory byl perzekvován již na studiích, pak v zaměstnání, nakonec byl ze školní služby propuštěn. Dobře znal místní poměry, přírodu i lidi a byl mladšímu příteli spolehlivým rádcem a průvodcem na jeho neúnavném putováním po kraji a při poznávání jeho obyvatel. Ovlivňoval ho i svým vlasteneckým zápalem a sociálním vzdorem. Oba přátelé spolu horlivě diskutovali, vyměňovali si názory ústně i písemně, ve verších. Vášnivý zápas o smysl života O. B. Petr však na neštěstí vzdal, život dobrovolně ukončil sebevraždou r. 1893. Bylo mu 40 let. V.Vašek, otřesen do hloubi duše, se dal přeložit do Brna.. Když se ze svého otřesu vzpamatoval, ač nemocen tuberkulózou, prožil duševní a umělecké vytržení, v kterém básnicky vyslovil geniálními verši světové úrovně, co ve Slezsku prožil. Vydal svědectví o křivdách a útisku zmučeného lidu, osvědčil věrnost svému přesvědčení, zesnulému příteli, lidu Opavského, Ostravského a Těšínského kraje, Slezsku, národu. Začal připravovat do tisku básně – básně žaloby a básně vyznání.
S literárním pseudonymem symbolického významu, Petr Bezruč, zaslal v lednu 1899 Janu Herbenovi, vydavateli týdeníku Čas (původně tribuny realistických politiků, zejména T.G.Masaryka) tři básně. „Den Palackého“ a „Škaredý zjev“ odmítl cenzor pro sociální kritiku jako nepřípustné, dovolil publikovat pouze tu třetí, báseň osobní lyriky – „Jen jedenkrát“. (S cenzurou se Bezruč za Rakouska-Uherska potýkal častěji, roku 1915 byl dokonce uvězněn pro údajné autorství nežádoucí proruské poezie.) Bezruč pak posílal Herbenovi další básně, až z nich v „Knihovničce Času“ r.1903 vznikla sbírka „Slezské číslo“, později doplňovaná a přejmenovaná na „Slezské písně“. Sbírka vzbudila obrovský ohlas v národě, vyšla celkem čtrnáctkrát. R.1937 měla 82 básní.(Překlady do němčiny, francouzštiny, angličtiny, polštiny, chorvatštiny.)
Mám doma vydání z roku 1920, s věnováním mé mamince, tehdy sedmnáctileté dívčině, od o málo starší přítelkyně. Svědectví o tom, že mládež první republiky četla s nadšením vlasteneckou poezii a že si vážila Bezručova díla. V době ohrožení republiky nacismem r.1938 jsem na jedné školní akademii s pohnutím vyslechla recitační sbor s nádherně přednesenou básní „Kdo na moje místo“. Dodnes se mi vybavuje ta ohnivá, bolestná i vzdorná atmosféra, ta drásavá výzva nedat se pokořit. Studenti netušili, že budou zavřeny vysoké školy, že budou nasazeni na nucené práce, že nejeden bude odvlečen do koncentračního tábora, že v blížící se válečné pohromě někdo z nich přijde i o život. Recitovali nadšeně Bezruče a čerpali od něj sílu k nadcházejícímu zápasu za sebe, za ty druhé, za celý národ.
F.X.Šalda upozornil, že Bezručův úděl básníka splynul s údělem kolektivu. Individuální bolest a hoře proměnil básník v orgán bolesti a utrpení celého odnárodňovaného kmene nad Olší, nad Ostravicí, nad Odrou. Komu se tohle podaří? ptá se Šalda a uvažuje dále o tom, jak Bezručova píseň zasáhla do toku dění a obrátila nebo aspoň zastavila tok dějin. Není možno myslet si pro básníka osud krásnější . Bezručova poezie je činem v nejkrásnějším a nejsilnějším smyslu. I v závěrečné, bilancující básni„Stužkonoska modrá,“ dovede silně do strun beskydský rapsod udeřit. Nic není ztraceno z toho, co vyznačovalo Bezruče mladého (F.X.Šalda, 1930).
Je nepochopitelné, že by dnešní představitelé moci nic nevěděli a nic nepamatovali, že by nedbali na paměť národa a marnotratně ničili bohatství národní kultury. Neměli bychom připustit, aby byl zrušen Památník Petra Bezruče a zbourán jeho domek v Kostelci na Hané. Měli bychom chránit zdroje naší národní identity, kulturní svébytnosti a hrdosti.
