Jak dál po 31 letech I , Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Jak dál po 31 letech I
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Je to k nevíře, ale je tomu už 31 let, co jsme prožili nečekaný převrat. Stalo se tak roku 1989.
V novodobé historii mu předcházela hrůzostrašná první světová válka, pak ještě strašnější světová válka druhá. A po ní přišla ještě „válka studená“. Bylo to nepřátelské měření sil mezi kapitalistickým Západem a socialistickým Východem. Trvala zhruba 40 let a skončila pádem socialismu v zemích Východního bloku. Patřili jsme mezi ně.
Před 31 lety vypukl u nás převrat, dosavadní moc se skácela a s převratem se otevřely brány představ o podstatných historických změnách. Věřili jsme, že teď už konečně přijde trvalý mír na celém světě a že zavládne svoboda a spravedlnost mezi lidmi i mezi národy. Tuto kardinální změnu jsme s důvěrou a s neopakovatelným nadšením očekávali. Ale ukázalo se, že marně. Jen slibů jsme se dočkali. Slibů pravdy a lásky, slibů svobody a demokracie a slibů vší možné prosperity a blahobytu. Ale to, co se skutečně dálo, to přinášelo jen netušené a neuvěřitelné malé i velké události, které byly všem nadějím a očekáváním na hony vzdáleny. Přinesly a vršily jen neradostná zklamání.
Ukázalo se, že po „studené válce“ jsme zůstali na straně poražených. A vítězové se nás chopili jako své kořisti.
Sám první popřevratový prezident způsobil nepředvídatelné nežádoucí změny. Už jeho vstup do čela státu je obestřen mnoha nevysvětlenými záhadami. Ale co horšího, on ve své funkci nedovedl udržet a uchránit to hlavní, co mu bylo svěřeno, Československo, demokratický stát Čechů a Slováků. Československá republika vznikla jako šťastný a hrdý výsledek našeho odboje za první války světové. S mnoha dalšími obětmi a s výsledným pocitem vítězství našeho druhého odboje slavila republika své osvobození a těšila se z obnovy po druhé světové válce. Po 40letém zmařeném pokusu o budování socialismu nastoupil nový prezident jako představitel obnovy kapitalismu.
K historickému odkazu naší vlasti nebyl, jak se ukázalo, nijak citově vázán. Dokonce bez lítosti souhlasil s rozbíječským dělením tehdejšího Československa, s neblahou změnou, při níž z jednoho federativního státu vznikly samostatné státy dva. Neviděl v tom žádnou historickou ztrátu ani citelné mezinárodní oslabení obou zemí, přestože se octly se zřetelem na geopolitickou situaci na řádově nižší úrovni.
Zbytkový český stát pak vystavil svou nepochopitelnou omluvou a vstřícností otevřenému útočnému revanšismu Němců, kteří byli po druhé světové válce odsunuti z českého pohraničí. Jako by nebylo německých antifašistů, orientoval se právě na odsun a na přesídlení, byť k němu došlo rozhodnutím velmocí a v rámci smluvního poválečného uspořádání Evropy. Ti odsunutí (říkali si „sudetští“) tvořili menšinu v pohraničí předválečného Československa, ale s nástupem fašismu v Německu se stali jeho přeshraničními podporovateli a protistátními rozbíječi doma. Chtěli (jak hlásala jejich protistátní propagandistická kampaň ve 30. letech) chtěli se vrátit do své vlasti, do Německa. Do Německa chtěli patřit i za cenu zničení celého Československa. Podařilo se jim to. Mnichovskou dohodou dosáhli rozbití Československa a připojení jeho pohraničí, které obývali, k Říši. Od Hitlera za to obdrželi celkem 1,162.617 medailí. Ty medaile putovaly skoro do každé německé rodiny v českém pohraničí. Hitler neváhal vyznamenat „soukmenovce“ za zásluhy o rozbití státu, který byl Říši na překážku. Podle fašistického přesvědčení neměli Češi na území, na které si Němci dělali nároky, co pohledávat. Podle jejich tvrdého genocidního přesvědčení tady neměl zůstat ani jediný Čech.
Poválečné rozhodnutí velmocí o vysídlení německé menšiny z českého pohraničí sledovalo principy denacifikace, demilitarizace a demokratizace. Důraz byl položen na to, aby se v budoucnosti nemohla rozpoutat agresivní válka na podnět zmanipulované národnostní menšiny. Aby se zabránilo zmanipulované menšině dát podnět k agresi. Aby se události nástupu fašismu a rozbití Československa nemohly opakovat.
A jaký postoj zaujal náš prezident 45 let po válce? Náš prezident překvapivě a k úžasu národa podpořil revizionisty, odmítající výsledky druhé světové války a kompromitoval spojence. Oživil problém z dávna, zaslepil občany a zabránil jim chápat, co se děje dnes. Bylo od té doby podáno bezpočtu svědectví o tom, „komu sluší omluva,“ revanšisté však své stanovisko nezměnili.
Přemnoho pamětníků protestovalo proti falšování dějin. Uvedu jen jeden projev zoufalého nesouhlasu, projev příslušníků prvorepublikové Pohraniční finanční stráže z r. 1993.
„Z vlastní zkušenosti víme, že odsun německých fašistů a jejich pomahačů v poválečném období se nijak nedotkl těch Němců, kteří mohli prokázat (a prokázali) svoje antifašistické smýšlení. Zejména proto jich zůstalo v českém pohraničí na 250.000. Teprve Vy, pane prezidente, jste vnesl mezi nás nejistotu. Hovořil jste o jakési kolektivní vině a její nepřípustnosti, o amorálnosti odsunu a o pocitu křivdy a hanby, kterou prý při zmínce o odsunu fašistů z našeho území pociťujete. Domníváme se, že jste projevil naprostou neznalost historických událostí a jejich souvislostí, že zaměňujete příčinu a následek a jednostranně hodnotíte situaci, která by při eventuálním vítězství německého Reichu v druhé světové válce vedla k likvidaci našeho národa, a nejen jeho. Soudíme, že nejvyšší představitel České republiky nemůže nedbat na skutečné dějiny a jejich průběh. Nemáte právo hovořit naším jménem. Zklamal jste naše očekávání. Vyzýváme Vás, abyste na svou funkci rezignoval. Požadujeme Váš odchod.“(Z pozůstalosti Karla Kolína.)
Na rozdíl od zakladatelských prezidentů, prezidenta Osvoboditele a prezidenta Budovatele, si popřevratový prezident samostatného suverenního státu nijak necenil. Ale nevážil si ani národa. Aniž by respektoval rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím, odsoudil lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet ke stádu či smečce, vlast označil za dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincionalismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a – specielně
v našich podmínkách – jako projev krátkozrakého sebeničivého „čecháčkovství.“ Popřevratový prezident výrazně přispěl ke vstupu České republiky do Severoatlantické aliance – NATO (r.1999) a do Evropské unie – EU (r.2004).
V době války v Kosovu souhlasil s bombardováním Srbska a označil je za „humanitární“. Podporoval projekt protiruského radaru na našem území. I tady byla jeho politika jednostranně orientovaná a podřízená Západním silám v jejich boji o světovládu. Vidíme, že všechny nectnosti studené války se po roce 1989 vrátily, jen v opačném gardu. (A snad ve výraznější podobě, třeba v té či oné spoluúčasti na armádních misích Západu v Afgánistánu, v Iráku, v Libyi, v Syrii apod.)
A co se v uplynulých letech po převratu dálo uvnitř nového státu? Spisovatel Jan Trefulka to svého času popsal velmi výstižně: „Všemocná ruka svobodného trhu se v ničem neosvědčila, způsobila stamilionové škody, doširoka se otevřela podvodníkům všeho druhu, tunelářům a chamtivcům bez svědomí. Převálcovala kulturu konzumními produkty, hloupou privatizací televize, rezignací na státem podporovanou filmovou tvorbu, odprodejem tisku zahraničním majitelům, tvrdě zaměřeným na komerci, mocným bulvárem, výrazným a trvalým zhoršováním kultury lidských vztahů. Privatizace se ocenila jako by byla jedinou zárukou rozvoje ve všech oborech lidské činnosti bez ohledu na úpadek duchovních aktivit a mravů, i v politice. Povědomí národní identity se rozplynulo v záplavě akčního braku, romantického kýče a nechutných reality show. Přehlédlo se, že demokracie potřebuje demokraty a že chybí inspirace k spolupráci, navazující na ideje, na nichž stát Čechů a Moravanů (i odpojených Slováků) vznikal.“ (Salon/Právo, 21.9.2006)
Dodejme, že jen pochybní zbohatlíci, tuneláři a podvodníci, restituenti a privatizátoři mohou být vděčni za vítězství „pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Většina národa zažívá pocity existenční nejistoty, ztráty perspektiv a nárůst starostí. Ekonomický úpadek jako následek rozprodeje a rozdání národního bohatství je bezútěšný. Jakákoli konkurence na naší straně byla bezohledně likvidována. Tak jen namátkou. Ztratili jsme nerostné bohatství, doly, vodní zdroje, těžký průmysl, banky, pojišťovny, část lehkého průmyslu. Téměř všechny výrobní prostředky jsou v cizích rukou. Platy našich zaměstnanců ve srovnání s prosperujícím zahraničím jsou třetinové, i když produktivita práce je dvoutřetinová. Podle oficiálního statistického Eurostatu přiteklo do České republiky
v letech 2010 – 2016 celkem 563 miliard Kč. A odteklo 2.252 miliard Kč.
S lítostí můžeme vzpomínat na naši výrobu světoznámých motocyklů, nákladních automobilů, tramvají.
I výrobu osvědčených osobních automobilů převzala zahraniční firma. Z té naší udělala pouhou montážní dílnu. Zrušena byla i výroba kvalitní nerez-oceli.
Řadou odešly vyhlášené výrobny oděvního průmyslu a obuvi. Jen technická muzea tu a onde nám mohou připomínat tvůrčí úspěchy minulosti. A také přibývá chudoby a zvyšuje se počet bezdomovců.
Bez náhrady padla brněnská Geofyzika, jeden ze tří špičkových ústavů světa pro hledání vody, ropy, nerostného bohatství. Podvodný „Král privatizace“ nás připravil o slavnou námořní flotilu. Řadou odešly naše významné podniky. Buď zmizely zcela nebo se octly v rukou zahraničních majitelů. Je to k nevíře, ale ani ta voda, která pramení na našem území, nám nepatří. I ta je v cizích rukou.
Pokud jde o zemědělství, bylo zbaveno světové úrovně. Ztratili jsme soběstačnost ve výrobě potravin i v chovu domácího zvířectva. Ubývá úrodné půdy, chátrají areály bývalých zemědělských družstev. Obyvatel venkova valem ubývá. Nikdo neví, jak živý a kvetoucí venkov obnovit. Taková je situace v oblasti materiálních statků. Jak je tomu ve sféře duchovních hodnot?
Místo žádoucí demokratizace a humanizace školství a osvěty došlo po r. 1989 k nedomyšlenému rušení mateřských školek a jeslí, k neodborným projektům inkluze i exkluze,
k nečekaně diskontinuitním a nesystémovým opatřením ve výchově a vzdělávání ve škole i mimo školu. Ku podivu urychleně vyrostly sexšopy, bary, kasina a herny všeho druhu. Svět rozmanitých médií ba i i internet hned na prvních stránkách hýří svody a nabídkami a nekonečnými reklamami superkonzumního života a přízemního požitkářství, včetně prostituce. Vštěpují nám, že
žijeme, abychom jedli, pili, bavili se, tělesně si bez omezení užívali. A abychom obdivovali luxus života celebrit, který je nám předkládán jako záviděníhodný příklad. A pornografie a pornolálie už patří ke každodenním zaběhnutým způsobům chování. K rutině. Doma i na veřejnosti. I na pódiu a na jevišti.
Tunelování a rozkrádání podniků a bank manažery, kteří jsou dobře placeni, a jejichž nedovolené obohacování je jen těžko dokazatelné, vede k růstu dobře utajených ziskuchtivých mafií. Kriminalita, korupce a prostituce narůstá v celé společnosti. Dokonce i u školáků. Smysl života u mnoha lidí se soustřeďuje na otázku, jak získat peníze, jak dobře vydělat. A morálka? Ta neexistuje. Slyšela jsem od studentů: „Není žádné dobro a zlo. Jsou jen dobré a špatné obchody.“
Připojili jsme se k světovému neoliberálnímu odmítání sociální spravedlnosti a k přijetí globální polarizace neuvěřitelné míry bohatství a chudoby.
Situaci celého světového společenství i každého jedince dnes komplikuje a ztěžuje hrozivá pandémie coronaviru. Vypukla v roce 2020. Jde o zlověstný případ nevídané světové krize.
Krize ze záhadných příčin a se záhadnými důsledky a následky. Jsou o tom různé teorie, i konspirativní. Zapůsobily tu přírodní vlivy jako kdysi, když řádil mor nebo cholera? Vyvolal epidemii člověk svými pokusy v laboratoři? A šlo o nechtěný únik nebezpečného viru nebo o něčí strategický záměr? Nevíme. Ale světem se šíří nová, neznámá a netušená epidemie. Přináší nepředvídané následky na lidském životě a zdraví, na výrobě, obchodu i dopravě a ve všech společenských aktivitách materiální i duchovní povahy. Postavila proti sobě potřeby, zájmy a hodnoty ekonomické a potřeby, zájmy a hodnoty boje o život s péčí o zdraví. Nově se tak vyhrotil morální problém. Jaký je smysl lidského života? Co jsou hodnoty pravé a nepravé? Co jsou pahodnoty?
Tady se otvírá i nový, dříve neznámý problém, jak řešit uspořádání a vedení státu v podmínkách globální pandemie?
V době po r. 1989 je od počátku obtížné ustavit a udržet skutečnou, ne pouze formální demokracii. Vládne se pod praporem neoliberalismu, který se vynořil a postupně prosadil v Západních zemích od 70. - 80. let minulého století. Nese s sebou velebení a adoraci neomezené svobody, kult svobody bez řádu a bez odpovědnosti. Jen neviditelná „ruka trhu“ má rozhodovat mezi všemi, kteří podnikají a bohatnou. Neoliberální svoboda vtrhla mocně zvláště do peněžního trhu a přinesla nebývalou změnu v nabývání zisku. Nevydělává se jako dříve na práci. Bohatne se nesrovnatelně více na všech potřebách člověka i v jeho volném čase, od rána do večera a od večera do rána, od narození k pohřbu, celoživotně a celosvětově, globálně. A co je zvláště důležité, peníze dělají peníze bez jakýchkoli regulí, bez právního a mravního omezení. Nejvýnosnější jsou lichvářské úroky z půjček a z dluhů. Propast mezi bohatými a chudými se stále více prohlubuje a rozšiřuje. Mluví se o nůžkách, které se neuvěřitelně rozvírají.Takovou nerovnost svět ještě neviděl.
