Jak dál po 31 letech 2, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Jak dál po 31 letech 2
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Místo žádoucí demokratizace a humanizace školství a osvěty došlo po r. 1989 k nedomyšlenému rušení mateřských školek a jeslí, k neodborným projektům inkluze i exkluze, k nečekaně diskontinuitním a nesystémovým opatřením ve výchově a vzdělávání ve škole i mimo školu. Ku podivu urychleně vyrostly sexšopy, bary, kasina a herny všeho druhu. Svět rozmanitých médií ba i i internet hned na prvních stránkách hýří svody a nabídkami a nekonečnými reklamami superkonzumního života a přízemního požitkářství, včetně prostituce. Vštěpují nám, že žijeme, abychom jedli, pili, bavili se, tělesně si bez omezení užívali. A abychom obdivovali luxus života celebrit, který je nám předkládán jako záviděníhodný příklad. A pornografie a pornolálie už patří ke každodenním zaběhnutým způsobům chování. K rutině. Doma i na veřejnosti. I na pódiu a na jevišti.
Tunelování a rozkrádání podniků a bank manažery, kteří jsou dobře placeni, a jejichž nedovolené obohacování je jen těžko dokazatelné, vede k růstu dobře utajených ziskuchtivých mafií. Kriminalita, korupce a prostituce narůstá v celé společnosti. Dokonce i u školáků. Smysl života u mnoha lidí se soustřeďuje na otázku, jak získat peníze, jak dobře vydělat. A morálka? Ta neexistuje. Slyšela jsem od studentů: „Není žádné dobro a zlo. Jsou jen dobré a špatné obchody.“
Připojili jsme se k světovému neoliberálnímu odmítání sociální spravedlnosti a k přijetí globální polarizace neuvěřitelné míry bohatství a chudoby.
Situaci celého světového společenství i každého jedince dnes komplikuje a ztěžuje hrozivá pandémie coronaviru. Vypukla v roce 2020. Jde o zlověstný případ nevídané světové krize. Krize ze záhadných příčin a se záhadnými důsledky a následky. Jsou o tom různé teorie, i konspirativní. Zapůsobily tu přírodní vlivy jako kdysi, když řádil mor nebo cholera? Vyvolal epidemii člověk svými pokusy v laboratoři? A šlo o nechtěný únik nebezpečného viru nebo o něčí strategický záměr? Nevíme. Ale světem se šíří nová, neznámá a netušená epidemie. Přináší nepředvídané následky na lidském životě a zdraví, na výrobě, obchodu i dopravě a ve všech společenských aktivitách materiální i duchovní povahy. Postavila proti sobě potřeby, zájmy a hodnoty ekonomické a potřeby, zájmy a hodnoty boje o život s péčí o zdraví. Nově se tak vyhrotil morální problém. Jaký je smysl lidského života? Co jsou hodnoty pravé a nepravé? Co jsou pahodnoty?
Tady se otvírá i nový, dříve neznámý problém, jak řešit uspořádání a vedení státu v podmínkách globální pandemie?
V době po r. 1989 je od počátku obtížné ustavit a udržet skutečnou, ne pouze formální demokracii. Vládne se pod praporem neoliberalismu, který se vynořil a postupně prosadil v Západních zemích od 70. - 80. let minulého století. Nese s sebou velebení a adoraci neomezené svobody, kult svobody bez řádu a bez odpovědnosti. Jen neviditelná „ruka trhu“ má rozhodovat mezi všemi, kteří podnikají a bohatnou. Neoliberální svoboda vtrhla mocně zvláště do peněžního trhu a přinesla nebývalou změnu v nabývání zisku. Nevydělává se jako dříve na práci. Bohatne se nesrovnatelně více na všech potřebách člověka i v jeho volném čase, od rána do večera a od večera do rána, od narození k pohřbu, celoživotně a celosvětově, globálně. A co je zvláště důležité, peníze dělají peníze bez jakýchkoli regulí, bez právního a mravního omezení. Nejvýnosnější jsou lichvářské úroky z půjček a z dluhů. Propast mezi bohatými a chudými se stále více prohlubuje a rozšiřuje. Mluví se o nůžkách, které se neuvěřitelně rozvírají.Takovou nerovnost svět ještě neviděl.
K nám přišel neoliberalismus o 20 let později, s převratem r. 1989. Ale stejně jako na Západě i u nás byl dosavadní sociocentrismus (orientace na společnost) a normocentrismus (ohled na pravidla, normy, psanou i nepsanou morálku) vystřídán egocentrismem (sebestřednost, sebeprosazování, hedonismus a osobní požitek jako smysl života).
Historikové znají mnoho příkladů účasti mladé, nastupující generace na procesech společenských změn. Připomeňme si z minulosti našich národních dějin ty nejznámější. V revolučním roce 1848 najdeme především studenty jako bojovníky na pražských barikádách.
Oni jsou vedle starších uvědomělých vlastenců čelnými představiteli probuzeného národa, který se poprvé od dob bělohorské pohromy a ztráty státnosti (1620) přihlásil o svá politická práva, o práva občanů. Co chtěl tehdy porobený český národ na vládnoucí cizí monarchii? Na památném pražském „březnovém“ svobodném shromáždění občanů se poprvé horlivě diskutovalo, formulovaly se požadavky, sestavovala petice, která pak byla předložena císaři. Hlavní požadavky petice byly tyto: „Aby země koruny české byly spojeny všeobecným sněmem. Aby dostaly Ústavu a podle ní zastoupení všech vrstev národa na sněmu a stejná práva volební pro všechny. Aby platila svoboda slova a tisku. Stejně aby platila svoboda shromažďovací, náboženská a jazyková. Aby byla zavedena čeština do škol a do úřadů. Aby byla zrušena robota. Aby obce dostaly samosprávu. Aby se dbalo o organizaci práce a mzdy.“
Revoluce, jak víme, byla poražena. Občanské naděje pohasly. Vláda upevnila svůj absolutismus a mezi poddanými se šířil oportunismus, lokajská přizpůsobivost a závislost. Ale odkaz roku 1848, odkaz „jara národů“ se neztratil.
Dlouhá desítiletí vedli mluvčí a zástupci již obrozeného národa v rámci Rakousko-Uherské monarchie marný zápas o politické zrovnoprávnění někdejší Koruny české o uznání naší státnosti. Generace tvůrčích osobností v literatuře, výtvarném umění, v hudbě, myslitelů ve vědách a v osvětové práci si předávaly odkaz roku 1848 po celou druhou polovinu 19. století a pokračovaly v tom i ve století 20.
Tu vypukla válka světová (1914 – 1918). Ve hře bylo nové dělení světa a nové uspořádání vztahů mezi národy. Boj zahájily mocnosti Centrálního spolku (Rakousko-Uhersko a Prusko, přidala se k nim Osmanská říše a Bulharsko) a vedly jej proti mocnostem Dohody ( Velká Británie, Rusko, Francie, k nim se přidaly USA, Itálie, Srbsko).
Od počátku války byli mladí Češi a Slováci ve vojenských uniformách odváženi v železničních vagonech na frontu. Měli bojovat „za císaře pána“. Proti své vůli a proti svému přesvědčení. A tak se houfně vzdávali do zajetí anebo, nedbajíce smrtelného nebezpečí, dezertovali k dohodovým armádám.Vytvořili Československé legie, které bojovaly za svobodu národa a za nezávislý československý stát, který ještě neexistoval. Napočítali jich více než 140.000.
S vlasteneckým uvědoměním a nadšením přispěli legionáři svým bojem ke vzniku Československé republiky, 28. října r. 1918. A jména zahraničních bojišť, Zborov, Doss´ alto, Teron dodnes připomínají statečnost našich dobrovolných bojovníků na Rusi, v Itálii, ve Francii.
S vděkem a obdivem se o nich skládaly verše: „ Desetitisíce jich stojí hotovo k boji...to hoši jsou z Podřipska, od Šumavy, to Pražská chasa a Hradecka děti, to chlapci z Hané a zpod Hostýna, z Tater a zpod Beskyd, od Těšína...ti všichni přišli sem za práva národů, rovnost a svobodu životy klást...daleko od vlasti, na tisíc mílí vlá jejich prapor červenobílý.“ (A. Horák, 1918)
Tradice nadšení a nadějí 28. října byly živé po celých dvacet let trvání Československé republiky. Málem jsme oslavili 20.výročí, blížil se 28. říjen 1938. Ale mnichovský diktát nás o měsíc předešel (29.-30. září 1938). Nastal čas truchlivý, atmosféra bezmoci, zklamání, zrady a křivdy. Ztratili jsme 1/3 území, 40% průmyslu, 250.000 Čechů přišlo v pohraničí o své domovy, prezident Beneš odešel do exilu. Do dějin vstoupila „druhá republika“. Její představitelé odmítli vlastenecké tradice a horovali pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Až do 15. března 1939, kdy nás obsadily nekonečné kolony motorizovaných jednotek německé armády. Okleštěná republika byla rozbita, my jsme se stali poníženým „protektorátem“ fašistické „Říše“, Slovákům nastolili údajně samostatný „štát“. U nás fašistická okupační vláda zavedla tvrdý násilný režim. Národ mlčel, pod povrchem však doutnal odpor. Ilegální skupiny si vyměňovaly letáky, tiskoviny, připravovaly protestní manifestaci na 28. říjen k 21. výročí vzniku Československé republiky. Pražští vysokoškoláci se manifestace zúčastnili v hojném počtu. Provolávali slávu 28. říjnu, republice, presidentům Masarykovi a Benešovi. Nesli hesla „Za národ“ a „Za svobodu“. Ale němečtí ozbrojení držitelé moci to nestrpěli. Bezohledně zasáhli, aby manifestanty rozehnali. Jednotky SS použily i ostré střelby. V pronásledovaném houfu byl zastřelen mladý pekařský pomocník Václav Sedláček. Student Jan Opletal byl těžce raněn a marně pak v nemocnici řadu dní bojoval o život. Zemřel a jeho pohřeb 17. listopadu se stal tichou odvetnou manifestací studentů proti surovému útlaku. Manifestace však měla krutou dohru. Už v noci se začaly německé jednotky stahovat do Prahy, k ránu přepadly a obsadily koleje. Devět funkcionářů vysokoškolských spolků bylo zastřeleno, 1200 studentů odvlečeno do koncentračních táborů. Vysoké školy v celé zemi byly zrušeny. Protektorát Čechy a Morava, zbaven možnosti vzdělávat mládež, byl odsouzen k nevědomosti a neznalosti. Měl být pouhým „slouhou“ německého panstva. Ale i to jen dočasně. Po vítězství nadřazené německé rasy ve válce měl být zcela zlikvidován.
Persekuce českého vysokoškolského studentstva vyvolala tehdy v celém světě mocný ohlas. Mezinárodní studentská rada v Londýně prohlásila 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Stalo se tak roku 1941.
My jsme po druhé světové válce s oslavou vítězství nad fašismem přijali 17. listopad jako státní svátek. Je pozoruhodné, že tento den inspiroval manifestační hnutí našich studentů znova roku 1989. Studentské hnutí vyvolalo tehdy celospolečenský mocensko-politický převrat. Převratem vyvrcholil a skončil dlouhodobý proces zjevných i skrytých rozporů a nedostatků minulého řádu. Je tomu již 31 let.
Lecčeho jsme se tehdy zbavili, ale plni radostného očekávání jsme včas nepostřehli, že hesla transformace, europeizace nebo globalizace pro nás nemají jednoznačně kladný význam.
Šlo spíše o uvedení do nového područí světové oligarchie než o osvobození národa.
Poznali jsme, že demokracii v národním státě za časů liberalismu a globalizace nejvíce podemílají nadnárodní korporace, monopoly, neziskové organizace a hnutí rozmanitých menšin. Disponují zjevnými i skrytými podporami a dotačními zdroji a svým působením překážejí jakémukoli národnímu a společenskému konsensu. Nepodléhají kontrole demokratických vlád ani mezinárodního práva OSN. Větší část veřejného prostoru ovládají mediálně, reklamou, lobováním i dobře zavedeným uplácením.
Zvláštní pozornosti se těší směry a hnutí, které halasně i rafinovaně protestují proti údajné diskriminaci. Jsou to všelijaké módní fragmenty multikulturalismu, gendrismu, sexismu, feminismu a pod. Poznáváme v nich jakési samoúčelné odbočky a odštěpky hodnotových orientací euroamerické civilizace. neváhají ani pořádat čas od času protivládní protestní akce. Jsou to směry a skupiny společenské disgrese, a anarchie.
Jejich představitelé a mluvčí jsou matoucím způsobem, často hanlivě a nepravdivě, označováni jako neomarxisté. Prý proto, že jsou proti něčemu a marxismus také byl proti něčemu. Ale odpovídá to logice? Všichni, kdo jsou proti čemukoli, oponenti nejrůznějších skutečností, směrů a věr patří do jedné skupiny? A ta skupina ponese jméno klasika historického materialismu poloviny 19. století, jako by na něj nějak navazovala? Všichni rozvratníci a disgresoři jsou neomarxisté?
Marx vycházel z podrobné analýzy tehdejšího kapitalismu a z představy, že tento řád bude vystřídán řádem kvalitativně novým. Nálepkovat označením neomrxismus nejrůznější disgresory a anarchisty není nic jiného, než jenom bezobsažné a matoucí označování pejorativního významu.
Ukažme si tu absurditu na příkladu. Náš politický myslitel napsal knihu o tom, jak nově po asi 150 uplynulých letech číst Karla Marxe, se zřetelem na uplynulý historický vývoj. To je skutečný neomarxismus. Jiný myslitel, vzdělaný klerikální akademik, se halasně účastní frivolních každoročních karnevalových průvodů pod záminkou, že bojuje za rovná práva LGBT (lesbiček, gayů, bisexuálů a transsexuálů). Je snad jasné, že tento účastník karnevalových projevů proti údajné diskriminaci všech možných mužsko-ženských úchylek mezi neomarxisty absolutně nepatří. K řešení problémů pohlavní orientace skutečně Marxovo dílo nemá čím přispět.
Je ovšem zajímavé, že všem diversním, rozkladným a protestujícím odbočkám, odchylkám, odbočkám a odštěpkům se dostává veřejné mediální i skryté peněžní podpory od držitelů vlivu, moci, bohatství. Patrně dobře znají starý římský mocenský princip, „Divide et impera“, a tak jsou horlivými podporovateli nově objevených forem dělení. Nikoli jednota lidu celého světa, ale fragmentarizace lidu celého světa, to je jejich ideál. A mobilizují k tomu rozvracečské disgresory nejrůznějšího zaměření. Rozvraceče, rozbíječe, podvratníky. Rozmanitě maskované diverzanty.
Po 31 letech stojíme opět na křižovatce dějin.
Nevycházíme z údivu. Svět je ohrožen virovou pandemií a při tom je plný dílčích válečných konfliktů a nebezpečí nové světové války.
Jsme smluvně a submisivně vázáni s nadnárodními bloky, takže jen s obtížemi můžeme hájit své národní zájmy. Aktuální je např. otázka masové imigrace z Afriky a Asie do Evropy a s tím spojené nebezpečí islamizace evropské kultury a ztráty i naší identity a našeho kulturního domova.
Ani domácí politika nepřináší uspokojení. Nadpoloviční většina z parlamentních voleb má sice moc, ale to nezabezpečuje názorovou shodu a věcnou diskusi ve veřejném prostoru. Vedou se věčné protivládní útoky, nekonečné hašteření koalic a opozic. Občanům chybějí společné vize a programy. Politika se redukuje na nepřestajné osobní napadání a očerňování vůdčích osobností. Ty jsou věčným terčem mediálních útoků. Demokracie nabývá stále zvrhlejší formy a mění se v ochlokracii, v demagogickou nadvládu svévole, emocí a vášní nad rozumem, nad diskusí, nad odborností. Ve veřejném prostoru se nediskutuje o programových ideách. Ve veřejném prostoru se jen špiní a očerňují protivníci a rivalové, šíří se pomluvy a lži. Kdekdo si dělá blázny ze všeho a nic nebere vážně. Každodenní malicherné hádky a pavlačové výstupy jsou čas od času provázeny masovými protesty a demonstracemi. Vedou je odpůrci některých politiků a fanoušci jejich protivníků. Vzrůstá brutalita a násilí.V čím zájmu? V zájmu neproniknutelného nadnárodního zákulisí horlivých rozbíječů a rozvratníků.
Filozofie bývala kvintesencí doby. Živou duší kultury.
I my jsme měli svou filozofii a paměť národa. S jejich pomocí jsme se stali samostatným národním státem po první a obnoveným samostatným státem po druhé válce světové. Po obakrát s pocitem nevýslovné radosti. Dnes stojíme opět na křižovatce dějin. Celý svět na ní stojí.
V životě národů jsou cesty k záchraně a jsou cesty do záhuby. Po 31 letech popřevratových zkušeností a po roce zkušeností s pandemií známe svá východiska. K záchraně vede jen cesta uvážlivé rezistence. Přivolejme děti a mládež k účasti na společném díle. Pěstujme vůli zůstat národem, nestát se jen hrstkou neuvědomělých obyvatel, kterým jde jen o to, aby si „vydělali“ a aby si „užili“. Žádejme znovu vzkřísit státní ideu republiky, která vedla naše předky do bojů za „matku vlast“ a k vítězství. Pro ně pravé hodnoty vskutku nebyly za peníze. Šlo jim o nezávislý stát s hodnotami demokracie a humanity. Důležitá tu byla společná historická paměť, vědění o vlastní orientaci, o specifické cestě mezi dějinnými cestami jiných národů, vůle ke kontinuitě zkušeností generací, spojení tradice s inovací.
Nedovolme v rozporu s nimi a protislovansky přepisovat naše dějiny. Snažme se udržovat v paměti všechny vynikající děje a postavy naší minulosti. Velkou Moravu, Čechy knížecí a královské, husity a české bratry, buditele a obrozence, směrodatné myslitele jako byli Jan Hus, Jan Amos Komenský, František Palacký, Karel Havlíček Borovský.
Nedovolme hanobit odkaz Jana Žižky z Trocnova a jeho „Božích bojovníků“, nezapomínejme na selská povstání vedoucí až k zrušení roboty r.1848 a buďme právem hrdi na statečnost legionářů, kteří neváhali nasadit své životy v bojích za svobodu národa v letech 1914-1918. A mějme na paměti, že Tyršovi Sokolové nechtěli „ni zisk ni slávu“, ale že jim šlo o tělesnou i duševní a mravní zdatnost pro blaho národa.
Nepřestávejme ctít nadlidské úsilí a jeho šťastný výsledek našeho prvního odboje, který vedl Tomáš G. Masaryk a jeho spolupracovníci, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik.
Nedovolujme válcovat naši hodnotnou domácí a spolu s ní celoevropskou tisíciletou kulturu jednostrannou angloamerickou popkulturou nové doby. Ta je mediálně tak intenzivně šířena, že překrývá a vytlačuje kulturu domácí i evropskou. A ústí až do vysloveného pornoškváru. Nedovolme ani u nás islamizovat evropskou kulturu.
Snažme se vytrvale o občanskou osvětu, snažme se, aby naši občané věděli, co je skutečná demokracie a co je humanita. Co skutečně představuje naši státnost, co je státní idea naší republiky a za co se mají angažovat. A udržujme v paměti národa nezapomenutelná slova hesel, ke kterým se budou hlásit celé další generace: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ „Věrni zůstaneme.“
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 702. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 23. října 2020, rozšířené znění
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz
