Jak argumentovat o zločinech Sudetoněmců
Jak argumentovat o zločinech Sudetoněmců
Jiří Jaroš Nickelli, ČSPB Mor. Třebová
Poslal mi jeden angažovaný vzdělaný publicista dokument o vraždách SSmanů v Jelením příkopu v Praze na Hradě v květnu 1945. S připomenutím, že toto by se mělo připomenout našim Sudetoněmcům, kteří hodlají provést sjezd landsmannchaftů v Brně příštího roku.
A já mu pravím - takto NE. Takto se nikam nedostaneme. Právníci Sudetoněmců se Vám vysmějí. Proč?
Protože nelze dokázat , že příslušnící SS, kteří povraždili a zohavili mladé české lidi v Jelením příkopu v den vyhlášení míru 9. května v Praze, byly tzv. Sudetoněmci. Samozřejmě, že šlo o Němce. Ale nelze dokázat, že mezi nimi byli Sudetoněmci.
Jejich identita je neznáma - trestu unikli. Nevíme, zdali se jednalo o tzv. říšské Němce, Němce z Ostmarky čili Rakušany, anebo přímo o některé Sudetoněmce z okupovaných tzv. Sudet, které Hitler nazval lživě "Sudetská župa", přestože ta, až na malou část Slezska, nikdy sudetskou nebyla.
My Češi se ve sporu s československými Němci musíme naučit argumentovat nikoli obecnými poukazy na zvěrstva všech Velkoněmců proti ČSR, ale odkazy na konkrétní prokazatelné zločiny, dokazatelně způsobené alias sudetskými Němci. Jinak nám přišijí tzv. "kolektivní vinu" a s výsměchem ji odmítnou.
Proto uvedu příklady, které ani němečtí nebo rakouští právníci nemohou popřít.
První příklad - zavraždění rakouského kancléře Sudetoněmcem Planettou.
Otto Planetta se narodil ve Vyškově na Moravě 2. 8. 1899 matce z německého jazykového ostrova Gabriele a otci Thomasi Planettovým. Rodina byla katolická. Matka předčasně porodila při návštěvě strýce Jakuba Langa. Při pozdějším vyšetřování této státní vraždy rakouského kancléře Dollfusse se dokonce proti místu jeho narození ohradili vyškovští radní, bohužel idiotským argumentem, že prý "se narodil ve Vyškově náhodou". (Bylo totiž ještě v době I.ČSR - 1934 - a radní chtěli "očistit město" ze spojení s tímto vrahem). Tato teze vycházela ze skutečnosti, že matka pocházející z vesnice poblíž Vyškova, jen na náštěvu příbuzného a porod byl předčasný. Planetta později přišel do Vídně a etabloval s v tamním nacistickém hnutí.
Byl vybrán pro přepad říšského kancléřství a právě jeho pistole způsobila při přepadu těžká zranění kancléři Dollfussovi. Ovšem to nebylo vše. Kancléře by bývalo možné zachránit ale nacisté, sudeťák Planetta a rakouský Němec Holzweber to zakázali. A tak kancléř dodýchal a vykrvácel bez pomoci na pohovce, kam jej nacisté donesli. Planetta se při procesu přiznal k výstřelům, které měly bez pomoci smrtelné následky. Při dotazu soudu, proč kancléři neposkytli pomoc, uvedl : "Telefony byly hluché". Přitom nacisté při přepadu sami telefony přerušili. O jinou pomoc se nesnažili.
Planetta sám po příchodu z Moravy do Vídně byl v NSDAP od r.1929, propuštěn z armády, pak vstoupil do SS. V SS dostal příkaz k povstání a přepadu vládního kancléřství Rakouska. Planetta a Holzweber byli vojenským soudem Rakouské republiky odsouzeni k trestu smrti. Později po obsazení Rakouska byli soudci a právníci procesu Hitlerem persekvováni.
Sudetoněmec asimilant v Rakousku se tak stal mezinárodním zločincem. Jeho zločin otřásl celou tehdejší demokratickou Evropou.
Zdroj:
Bauman V., Hladký M., První zemřel kancléř, Vyd.časopisů MNO Praha 1968.
Archivní dokumenty: Materiál tzv. Historické komise SS a dokumenty SD let 1934-1938 vylovené z Černého jezera
Teichman J. Osudná předehra, Praha 1946,
Modráček F,, Fašistické převraty, Praha 1947.
Gulick Ch., Österreich von Habsburg zum Hitler, Wiwn 148 a další lit.
Druhý příklad - Zločinné úklady Sudetoněmců proti Rakousku
Dva Sudetoněmci zločinně ukládali o suverenitu Rakouské republiky a podíleli se i na povstání a puči v roce 1934, a rovněž na anšlusu III. říše do Rakouska 1938.
Významnou roli v tom všem hráli dva bývalí rodáci z ČSR, přihlášení henleinovci a později nacisté. Seyss-Inquart a Thurner.
Artur Seyss-Inquart se narodil ve Stonařově u Jihlavy 22. července 1892 (ještě za habsburské monarchie) německým rodičům. Do gymnasia chodil v Olomouci. Později přesídlil do Vídně, studoval práva stal se advokátem. Neobjasněny jsou jeho kontakty (?) na protektorátního šlechtice A.Serényiho, o něhož se zajímala holandská ambasáda dotazem na čs. úřady v roce 1952 (dle archivních dokladů v Uh.Hradišti.) Seyss-Inquart se však na Moravu rád vracel ,o čem svědčí i mimo jiné jeho foto v protektorátním tisku při podepisování pamětní knihy v Jihlavě, kde Seyss-Inquart je společně s K. H. Frankem a Hansem Krebsem, dalšími Sudetoněmci ve vysokých nacistických funkcích... (Čes.slovo 1941.)
Později se stal krátce Reichsstaatshalterem (guvernérem) pro Polsko, a posléze komisařem pro Holandsko, kde hrůzně proslul deportacemi holandských Židů, převážně do Osvětimi. Lze říci že i dívka Anne Franková, proslulá svým deníkem, patří k jeho obětem... Počet transportovaných Židů z moci Seyss-Inquarta a jeho komisariátu se odhaduje na 120 tisíc. Seyss-Inquart skončil jako válečný zločinec na Norimberském soudu a byl popraven.
Franz Thurner byl Sudetoněmec z Moravské Ostravy, který měl čilé kontakty s rakouskými nacisty, zvláště s SS-Standartenführerem dr. Steinhäuselem. Ten aktivně pracoval pro převrat nacistů roku 1934 a pro útok na Dollfussovo kancléřství.
Thurmer byl vášnivým odpůrce Československa a vyjadřoval se vždy pro "osvobození Němců v Československu". Thurner byl přitom řízen ústřednou sicherheistdienstu v Breslau (Vratislav, dnes Wroclaw). Ta mu zakázala další spojení s dr.Steihäuselem, protože Berlín měnil instrukce pro boj s Rakouskem i ČSR. Vše muselo probíhat v ilegalitě a utajení až do anšlusu. Nicméně Thurner ilegálně pracoval pro osvobození Sudet dále a dočkal se "vítězného konce" po Mnichovu.
Zdroj: Ečer B., Norimberský soud, Orbis Praha 1946
Bauman, Hladký: op.cit.
Kelley M.D, Lidé kolem Hitlera, Aventinum Praha 1948, (Seyss-Inquart, str.228.)
Třetí příklad - Zločin Sudetoněmce Kuky v Letovicích v dubnu 1945
Herbert Kuka údajně pocházel z Osoblahy od Krnova (Jägerndorfu), zabraného v rámci Opavska po mnichovské zradě III. reichem do tzv. Sudetengau - Sudetské župy. Dostal se jako Hauptsturmführer (někdy psán jako Oberstrurmführer) SS do Brna, stal spolupracovníkem Gestapa Brno, kde získal funkci kriminálního komisaře. Stal se velitelem zvláštního protipartyzánského komanda, určeného k boji proti partyzánům, výsadkům spojenců, k likvidaci odbojářských organizací a skupin, a k teroru proti českému obyvatelstvu pomáhajícímu odboji. Tento teror páchal Kuka se svými podřízenými důstojníky Neumannem a Bussatem. Měl k ruce i další sudetské Němce, především Bruno Brzobohatyho od Šternberka, a Emila Winklera z Brna-Přízřenic (německé části Brna, jako byly např. Modřice, a Dvorska). Winkler jako udavač hovořil dobře česky a mohl získávat důvěru naivních českých občanů. Byl to vyhledavač partyzánů a jejich vesnických spojek a pomocníků. Dále byli Kukovými spolupracovníky Sudetoněmec Max Waldek, původně zahradník hraběte Kálnokyho z Letovic, který za bitvy o Moravskou Chrastovou střílel na české vojáky a četníky, a také zaměstnanec Gestapa Brno Franz Dominek,("František Domínek alias Dominik"), o němž vězňové vypovidali jako o "Dominikovi" a surovém násilníku. Vedle nich tu byli agenti a agentky (Ceeh, Rittichová, Vágová) různých národností a původu, kteří byli po osvobození a po soudech popraveni.
Původ oddílu "28. Zum besonderen Verwundung - Kommando" je nejasný, pravděpodobně přišel z východní fronty - sovětské a později rumunské, kde naverboval lotyšského Němce Dietricha Ceeh, jako udavače a naháněče partyzánů.
Podrobné složení sonderkommanda a historii protipartyzánských zásahů publikoval jako první profesor brněnské univerzity V.Žampach v monografii "Se smrtí v týlu" (Blansko OV ČSPB, 1984).
Jaký zvěrstev se komando dopustilo na civilních osobách? Za první, uvěznilo 191 osobu, muže, ženy, matky, dcery pro pouhá udání či podezření pomoci partyzánům a odbojářům. Za druhé, zatčení byli vystaveni neuvěřitelnému mučení, například bití ocelovými čtyřhrannými býkovci. Bez ohledu na pohlaví a stáří. Partyzány většinou stříleli na místě, zajatce brali do Brna nebo do Letovic, kde mělo komando hlavní stan od 11. ledna 1945. Většina zatčených byla buďto popravena v Kounicových kolejích nebo poslána do Mauthausenu,kde zahynuli. Zbylí zajištění byli vězněni v Letovicích, ve Faberově a poté i v Červinkově továrně, kam jim tamní odbojová organizace včetně továrníka zajišťovala balíčky s jídlem, slamníky a přikrývky.
(Továrník Miloš Červinka sám byl předtím zatčen po atentátu na Hitlerjugend v hotelu Lamplota Jeho bratr MVDr. plk.Vojtěch jako zatčený zahynul v Osvětimi.
MVDr. Červinka byl in memoriam vyznamenán presidentem Benešem Čs.válečným křížem.).
Neomezeným vládcem nad osudy zatčených byl Kuka až do 26. dubna 1945, kdy do Letovic ustoupil z Brna Max Rausch, velitel SD na Moravě, a jenž s ním konzultoval další "ústup" čili útěk. Komando mělo dva úkoly - likvidaci základny a vězňů, a útěk přes Svitavy a Jihlavu na západ do americké okupační zóny. Kuka před útěkem iniciovaným jednáním s továrníkem Červinkou, členem skupiny VELA, kdy jmenovaný mu oznámil obklíčení Letovic třemi partyzánskými skupinami a dal mu na vybranou, odjezd bez boje nebo smrt v přesilovém boji - dal svolat shromáždění lidu na náměstí Letovic, vyvěsit čs. vlajky, kde ožralý řval, že "nikdy nezkřivil český vlas", byl propuštěn, aniž se odbojáři a partyzáni dozvěděli o jeho masové vraždě na koupališti v Letovicích - a předtím o výbušné nástraze na koupališti.
Hrůznou skutečnost se Letovice dozvěděly v pátek 12. května, kdy byl nalezen první hrob se dvěma mrtvými, z nich jeden byl partyzánská spojka Josef Opálka z Benešova u Boskovic. Hroby u koupaliště totiž byly narychlo zaházeny a hlína se počala nadouvat....
Druhý hrob obsahoval čtyři osoby - Marii Filkovou, zvanou "Tetička" partyzánů, a Marii Smíškovou obě z Újezda u Černé Hory - a muže, Aloise Baráka z Vratíkova, a Leopolda Blažka vedoucího Včely v Újezdě.
Třetí hrob měl pozůstatky Františka Smíška z Újezda u Černé Hory.
Největší šok však nastal v úterý 15. května 1945, kdy byl odkryt masový hrob s patnácti zavražděnými. Rolník Josef Vejrosta a dvě sestry Marie a Josefa (!) Vejrostovy z Kozárova, rolník Antonín Konečný ze Štěchova, rolník Josef Ryzí z Lačnova, rolník Jan Krejčíř z Těchova u Blanska, jeho manželka Josefa a dcera Milada (!) a rolník Augustin Tesař z Kuniček. Tři mrtvoly mužů nebyly nikdy identifikovány, jsou pouze hypotézy o partyzánech.
Nálezy hrobů zavražedných obětí měly strašlivou předehru na koupališti u dřívějšího hotelu Lamplota, zabaveného nejprve pro Hitlerjugend, pak pro 28. ZbV komando Kuky. Kukovi esesáci zanechali na koupališti nákladní automobil. Když 9. května po odchodu komanda chtěl číšník Zdeněk Zvěřina prohlédnout vůz naložený bednami, při jednom z dotyků materiálu nastala obří exploze. Rozmetala Zvěřinu na kusy, dále bylo několik zraněných a výbuch poničil koupaliště a přivodil požár hotelu, který vyhořel.
Svědkové později vyprávěli o nelidských poměrech ve vězení, kdy vězenkyně Smíšková nevydržela bití ocelovými býkovci a podřezala si žíly. Zachránili ji, aby ji pak bestiálně zavraždili ranou z pistole do týlu. Na řadě pozůstatků mrtvých byli stopy mučení a bití. Všichni včetně žen byli zastřeleni ranami do týla. Tak zvěrsky se choval Sudetoněmec Kuka se svými hrdlořezy. Zatímco Max Rausch byl potrestán, Herbert Kuka nikdy nebyl dopaden. Stejně, jako nikdy nebyl dopaden Sudetoněmec Adalbert Augustin, ředitel Salmovy šamotové továrny, kterého pro účast v povstání proti ČSR a nenastoupení mobilizace hledal polník prokurátor Neruda, stejně jako Sudetoněmec Chwatik-Tugemann Salmův vrchní účetní panství a blockleiter NSDAP. Nikdy nebyli trestáni za své zločiny...
Zdroje:
Žampach V, Se smrtí v týlu, Blansko OV ČSPB Blansko, seznam vězněných, fotografie partyzánů, vězení, exhumace.
Černý V., Brněnské Gestapo. 1939-1945 a poválečné soudní procesy s jeho příslušníky, str.1992, 206, 207,209-211, 365, 367, 368.
Jiří Vacek, Jiří Krutina, Vraždění po německu, Praha 2011, str. 265-269.
Zde je též popsán pokus o publikaci foto zavražděných z Letovic dr.Jarošem Nickelli, tehdejším předsedou OV ČSBS Boskovice v ČT Brno-Typos, kdy byl vypoklonkován (čti vyveden) bez možnosti slova a obrazu v ČT, a pan režisér Kačor mu na ulici slíbil možnost publikace "za dva tři roky", což se nikdy poté nestalo.
Jaroš Nickelli J., Heslář nacistů Blanenska, Účelová publikace pro ČSBS, knihovny a muzea, 2003, str. 138-140.
Příklad čtvrtý - Sudetoněmci vražedného komanda v Lidicích
Lidické popravčí komando bylo obsazeno též tzv. Sudetoněmci. Byly to tyto osoby:
K. H. Jeitschko, Znojmo
Herman Krumey, Šumperk
F. Landstätter, Jihlava
Willy Richter, Liberec,
a další (ve zdroji neidentifikováni)
Němci v protektorátu i v Sudetské župě popravy nadšeně schvalovali. Hlášení Sicherheitsdienstu z 12.července 1942: " Mezi veškerým německým obyvatelstvem vyvolalo toto opatření veliké zadostiučinění a mnohde vzbudilo otevřenou radost. Spokojenost se projevuje především v tom, že konečně jednou také bylo ostře zakročeno. /.../" (Vacek, Krutina, op.cit. str. 264-265.)
Příklad páty - Nadšení brněnských Němek při popravách v Kounicových kolejích.
Podle svědectví hodnověrných svědků ( RNDr. Josef Skalník , předseda KO ČSNS Brno, PhDr. Milena Flodrová, historička, Eva Langerová, legionářka ČSOL Brno)
brněnské Němky chodily na popravy českých a židovských vězňů na vstupenky za 30 protektorátních korun nebo 3 říšské marky se svými dětmi. Malé děti vyzvedávaly nad hlavy, aby popravy dobře viděly. Při popravách křičely toto: "Nur fünf, nur drei?"
Podle Dr. Skalníka jeho teta bydlící v patrovém domě blízko kolejí, odkud zaznívaly salvy poprav, z těchto zvuků zešílela a porodila dítě s narušenou psychikou.
Příklad šestý - Zločiny Sudetoněmeckého Freikorpsu.
Za první, šlo o vojenský zločin velezrady vůči státu ČSR, za druhé o zločiny masového i individuálního teroru proti občanům ČSR. Vojenský zločin velezrady spočíval v naverbování příslušníku Freikorpsu z řad tzv. Sudedoněmců do dobrovolnické paravojenské organizace, v součinnosti s agresorem III.říší, jejímž cílem bylo rozvrátit a zničit republikánsko demokratickou podstatu státu ČSR, jak to definoval např. právník Masarykovy unverzity prof. Schelle.
Freikorps, původně "Sudetendeutsche Freiwilligenarmee" byl budován již od roku 1936,dle nalezeného dokumentu dokládajícího skončení porad sudetoněmecké vojenské komise, konané v únoru 1936 v Mnichově u říšského oddělení NSDAP, a v Berlíně u říšského ministerstva války! Tato SDFA měla být územně a takticky zorganizována do 15,dubna 1936 a vyzbrojena do 15. srpna 1936! Tedy v době, kdy Henleinpartei ještě předstírala "loajalitu k ČSR"! Tím padají dnešní námitky o politické loajalitě henleinovců k ČSR již v tomto období. Dále bylo cílem SDFA zasahovat nejen na pohraničním území republiky, ale i ve vnitrozemí Čech a Moravy.
(Sander, 2002, str. 86-87, 88.) Tím padají i nesmyslné teze landsmanů, že prý Freikorps bojoval pouze za "osvobození Sudetoněmců v pohraničí".
Nakonec se vše vyvinulo takto. V září 1938 Henlein na přímý rozkaz Hitlera vyzval říšským rozhlasem formování Freikorpsů z příslušníků uprchlíků z pohraničí do říše a současně z Němců na pohraničním území československého státu. Velitel Henlein, zástupce K.H.Frank, Brandner, ostravský poslanec SdP May, Köllner, senátor Pfrogner a hrabě Zeddwitz vyzývali Sudetoněmce rádiem z německého zámku Dondorf u Bayreuthu, kde bylo ústředí Freikorpsu. Další opěrné body byly Drážďany (Dresden), Vratislav (Wroclaw, tehdy Breslau) a Vídeň (tehdy říšská Ostmark). Byli přítomní spojovací důstojníci Wehrmachtu, SA, SS a NSKK (automobilního vojenského svazu). Vydali rozkaz nenastupovat službu u čs. mobilizovaného vojska a rušit čs. mobilizaci. Není divu, že po válce byli takoví příslušnici hledáni vojenskou prokuraturou ČSR. Tato jednoznačná fakta dnes obhájci landsmanů pečlivě zamlčují, aby se k nim nedostala zejména mladší česká generace.
Zmíněné centrály v německém zahraničí řídily též teror proti čs. orgánům i civilním obyvatelům. Jsou dokumentovány přepady celnic policejních stanic, vraždy četnictva
(uveďme jen nejznámější vraždu četníků a jejich pohřeb ve Falknově 12.-13. září 1938, foto Fink 1945,str. 33.), vraždy pohraniční Stráže obrany státu (SOS), přepady muničních a jiných skladišť, zatýkání českých starostů, vyhánění dělníků,,řemeslníků učitelů a jejich individuální vraždy a týrání, unášení Čechů do reichu a tam věznění, a dokonce okupace a boj o menší území. (Aššsko, Varnsdorfsko, na Moravě Moravská Chrastová, o niž se bojovalo 3 dny, nebo jízdní divize Freikorpsu hraběte nacisty Khuena-Belasi-Lützova v Hrušovanech nad Jeviškovkou zabírající pohraničí Mikulovska a Znojemska. Po obsazení pohraničí Wehrmachtem byl Freikorps rozpuštěn. Hitler vyznamenal členy Freikorpsu pamětní medailí za 1.říjen 1938 (tzv. "Sudetská medaile").
Zdroj:
Jaroš Nickelli J., Heslář nacistů Blanenska, Blansko-Brno 2004, str. 14-15, 119-120.
Sander R., Sudetoněmecký Freikorps, in: Přísně tajné! Literatura faktu 7, 2002, str. 86-100.
Morell S., Viděl jsem ukřižování, Sudety 1938-39 - Svědectví anglického novináře, který byl při tom. Jota-Military 1995, str. 86-96.
Hruška M. Sudetoněmecké kapitoly, Start 2008, str. 162-168 včetně údajů o trestněprávní odpovědnosti členů Freikorpsu.
Příklad sedmý - Sudetoněmečtí Ordneři
Původně tzv. "pořádkové oddíly" (Ordnugstruppen) spojeneé se Sudetendeutsches Partei, organizované zejména po roce 1935 (byl tu patrný vliv soudního procesu čs.státu proti organizaci "Volksport", kde se našly ilegalní sklady zbraní), jak v českém pohraničí, tak ve vnitrozemských jazykových ostrovech (Jihlavsko, Svitavsko, Vyškovsko aj.) Byly často zásobovány ilegálně pašovanými ručními zbraněmi z říše. Jejich příslušníci nebývali uniformováni a vyvolávali záměrně skandály, rvačky a incidenty s československými úřady.
Jeden z nejznámějších skandálů toho druhu vypukl v Moravské Ostravě v období Runcimanovy mise.
Československé orgány v té době zajistily ve Frývaldově sbírku pašovaných německých zbraní u některých členů SdP. Byli zavřeni do vyšetřovací vazby.
Sudetoněmecký poslanec intervenoval v jejich prospěch a odvolával se údajně na špatné zacházení ve vazbě. Další poslanec SpD dr.Neuwirth se obrátil na československé úřady jakožto právní zástupce obviněných. Této druhé žádosti úřady vyhověly. Vyšetřovalo se. (Ale ne prvotní příčina - ilegální zbraně z říše! JJN)
Dvě třetiny zajištěných prohlásily, že se s nimi zachází dobře, třetina si stěžovala.
Československá policie popřela špatné zacházení se zajištěnými.
(Ironická aktuální poznámka vzhledem k současné Ukrajině - "asi ve vazbě neměli k dispozici zlaté záchody". Řečeno s Havlíčkem "O takových kumštech ještě tehdy nevěděli". Za jedovatost odpovídá JJN).
Na státní zastupitelství posléze přišla delegace poslanců SdP - poslanci Köllner, MAY, Neuwirth a další - a domáhala se nového šetření.
Mezitím se na místě shromáždilo 300 ordnerů, kteří přijeli autobusy a automobily. Již tento způsob příjezdu demonstrantů svědčil o inscenované akci. Proto zasáhla jízdní policie. Poslanec MAY a další se chovali nepřípustně a stahovali policisty z koní. Bránící se strážník udeřil poslance rákoskou a politický skandál byl na světě.
SdP incident využil k přerušení jednání s čs. vládou. Přes zjištění, že policie byla k zásahu oprávněna, byli příslušní policisté postaveni mimo službu. Jakmile se o incidentu dověděli Runcimanovi emisaři, přestěhovali se do Ostravy. Začalo rozsáhlé vyšetřování nejen na sekretariátu místní pobočky SdP, nýbrž též na policejním ředitelství, kde výslechy úředníků generální inspektor čs.policie dr. Kráčmar.Mezitím britksý pozorovatel Runcimanovy mise přijal velmi ochotně zástupce polské tiskové kanceláře, ketrá v té době šířila nepříznivé zprávy o ČSR. Obvninění české policie " nepřístojnosti" vyvolalo ostré odezvy v řadách českého obyvatelstva. Čeští advokáti se rázně postavili proti zpolitizování celé akce. Právníci konstalovali, že výkonné orgány státu by měly být v mimořádné době (ohrožení státu! JJN) spíše chráněny proti zásahům výtržníků, nežli obviňovány.
Vzhledem k tomu, že výsledek vyšetřování byl pro ordnery a henleinovce naprosto negativní, zasáhl sám Berlín, a nařídil SdP obnovit přerušená jednání s čs. vládou.
Další incidenty s ordnery v pohraničí nastaly roku 1938 v úmrtní den T.G.M. Rozbuškou ordnerského řádění se stal proslulý führerův řvavý projev v Norimberku.
Čeští novináři té doby popsali, "jak po výhružné řeči berchtesgadenského zločince burácel ulicemi měst v pohraničí řev nacistických tlup ozbrojených revolvery, noži, kyji , ručními granáty a kamením. Ordneři pomáhali drancovat krámy a byty českých lidí, vedli zfanatizované davy k útoku na státní úřady, na četnictvo a policii a dokonce i na vojsko." (Fink 1945, str.64-66.) Byla zavražděna řada českých četníků, policistů a celníků na různých místech pohraničí. Jejich pohřby byly manifestací českého národa. Masakr četníků nastal zejména ve Falknově ve dne 13.-14.září 1938. Nato byl 17. září 1938 vyhlášen výjimečný stav na celém území státu, schválený parlamentem 19. září 1938. Na Henleina a na jeho společníky byl vydán zatykač. Policie provedla prohlídku hlavního stanu SdP v chebském hotelu Welzel. Zabavené dokumenty policie předala soudům. Vůdcové SdP uprchli do Německa
Henlein, Frank, dr. Sebekowsky, Rosche, Schitetanz, Sandner, a další. s
Do Mnichova byla svolána konference čtyř velmocí o tzv. sudetské otázce.
Zdroj:
Jaroš Nickelli J., Heslář, op.cit. str. 120-122.
Závěr k dnešní situaci k tzv. diskusi s landsmany:
Osobně se dívám na tento nechutný, amorální cynický cirkus úsilí landsmanů, kteří nikdy - až na čestné výjimky mikromenšiny, jíž buď čest! - nebyli naši krajané, dostat se po 85 letech od konce války opět na území země moravské, do jihomoravské metropole, za pomoci páté kolony národních zrádců.
Varuji naše české vlastence před jejich provokacemi, které mají za cíl udělat z nás obětí sudetského řádění opět jakési vymyšlené viníky. Pracujte jako dr. Anna Stofanová z Brna z Výboru národní kultury, argumentací o tzv. pohořelickém pochodu - věcně, přesně, pravdivě! Nenechte se jimi provokovat a zvláště neskákejte na jejich lži a výmysly o "nesmírném utrpení Sudetoněmců a o poválečných zločinech Čechů" které od doby zavilého nepřítele dr. Beneše Wenzela Jaksche, po něm opakovaně a donekonečna vyrábějí současní landsmané, ať z Němec či z Rakous, přestože byly tisíckráte vyvráceny vojáky, vyšetřovately, badately, vlastenci a pamětníky.
A vy, současní politikové - pamatujte!
Kdo hájí odsun, hájí pravdu.
Kdo hájí presidenta Beneše, hájí pravdu.
Kdo hájí dekrety, hájí pravdu.
Kdo hájí české pohraničí, hájí staletou pravdu.
Kdo hájí Postupim a Paříž, hájí pravdu v mezinárodním formátu.
Vzpomeňte na varování presidenta Beneše!
