Ivo Šebestík- Odkud čerpají státy Pobaltí svoji rusofobii, Část I b

První světová válka

První světová válka umožnila pobaltským národům vydat se cestou emancipace, neboť eliminovala vliv dvou mocností, které jejich suverenitu omezovaly – ve válce poraženého Německa a Ruska, které z rozhodnutí bolševiků opustilo, jak se v Rusku říkalo, „bojiště imperialistické války“. Během samotné války byl ale vývoj v Pobaltí složitější. Na počátku války se reprezentace pobaltských států přihlásily k loajalitě k carskému impériu. Prozatím se neuvažovalo o možnosti, že by válečné události umožnily Litvě, Estonsku a Lotyšsku vymanit se ze svazku Ruského impéria.

Během německé ofenzívy na východní frontě, k níž došlo v roce 1915, obsadili Němci Litvu a část Lotyšska a nastolili zde správu pod označením Ober-Ost, do jejíhož´čela byl jmenován generál Erich von Ludendorff. A propos, Ludendorff napsal a vydal velmi poučnou knihu s názvem Meine Kriegserinnerungen 1914 – 1918, která vyšla v Berlíně už v roce 1919. Tedy Moje válečné paměti či vzpomínky. Pro poznání německé imperiální mentality nemůže být asi lepšího čtení. Dnes opět aktuální… Němci, jak je jejich zvykem během agresí, začali okamžitě využívat obsazeného území a jeho pracovní síly. Ve vztahu k Rusku hráli Němci v Pobaltí stejnou hru, jakou uplatnili také během druhé světové války, a to jak v Pobaltí, tak například na Ukrajině. Je to úplně běžná hra, při níž dobyvatelé některého území slibují obyvatelstvu, které na tomto území žije pod cizí vládou, že mu poskytnou vlastní stát a nezávislost. V současné době k těmto slibům Západ přidává vidinu prosperity, demokracie, svobody a příslušnosti k V. I. P. státům Západu. Tyto sliby nejsou ale nikdy brány vážně. Jsou jen snahou získat místní obyvatelstvo pro své cíle. A proti mocnosti, se kterou jsou ti, kteří slibují, co nehodlají splnit, ve válce.

Když byli Rusové nuceni před ofenzívou německé armády ustoupit, přeorientovali se litevští politici na Německo. Němci vítali, že na Litvě a v Lotyšsku se některá území zcela vylidnila. Takto se na těchto teritoriích chystali usadit Němci. Není bez zajímavosti, že v západní Evropě a ve Spojených státech byly početné litevské emigrační vrstvy, které vystupovaly aktivně proti ruské vládě a za války proti německé okupaci. Němci se tehdy rozhodli zajistit si hranici Východního Pruska. Za tím účelem vytvořili polsko-baltické nárazníkové pásmo. Generál Ludendorff si představoval budoucnost Pobaltí v podobě vytvoření litevského velkoknížectví a kuronského knížectví, ve kterých by ovšem vládl německý císař Vilém II. Jak také jinak. No, není nad imperialismus…

Do osudů Pobaltí zasáhly také obě ruské revoluce z roku 1917. Únorová revoluce v Rusku přišla mimo jiné s požadavkem na sebeurčení národů, což vytvářelo předpoklady k budoucímu vyvázání pobaltských gubernií i Finska ze svazku s ruskou říší. Bolševici, kteří vyznávali práva proletariátu a rolnictva, nemohli ignorovat právo na národní nezávislost. To by šlo proti jejich ideologii. V létě 1917 byl tedy svolán do Petrohradu sjezd litevských emigrantských organizací. Tito zástupci emigrace se vyslovili pro nezávislost Litvy, nicméně německé okupační orgány neměly v úmyslu pustit Litvu ze své moci, ani další anektovaná území. V září 1917 se ve Vilniusu sešli zástupci 323 litevských krajů, kteří si zvolili dvacetičlennou Litevskou radu. V té době německý kancléř Hertling souhlasil s možností, že by se Litva ustavila jako stát, ovšem pod podmínkou úzkého spojení s Německem. Tedy de facto jako německý protektorát. V prosinci téhož roku vyhlásili Litevci nezávislost. Ovšem s německou podmínkou. Jen tak souhlasil s nezávislostí Litvy německý kancléř Hertling. V březnu 1918 uznal Litvu německý císař Vilém II. O žádné nezávislosti ale nemohlo být řeči. Německo nacházející se tehdy ještě ve válce těžilo několik měsíců z výhod, jaké mu poskytoval podpis Brestlitevského míru ruskými bolševiky. S faktickým připojením k Německu souhlasili také reprezentanti Estonska a Lotyšska.

Nicméně, ani zdaleka nebylo veškeré obyvatelstvo Pobaltí v době první světové války a německé anexe částí území naladěno proněmecky a proti Rusku. V srpnu 1915 umožnil ruský velitel Severozápadního frontu carské armády, generál Russkij, zformování dvou lotyšských praporů. Ty se rozrostly v pluky o síle 120 až 140 tisíc mužů. Tehdy Lotyši motivovaní odporem vůči Němcům a také vidinami sociálních revolucí, jež skýtaly naději na nezávislost, představovali nejukázněnější a nejlépe organizované jednotky ruských braných sil. Estonci zformovali své jednotky ruské armády až v průběhu roku 1917.

Když v Rusku v únoru 1917 padlo samoděržaví, uvolnil se velice pro Estonce a Lotyše prostor k politické aktivitě. Předseda ruské prozatímní vlády, kníže Lvov, umožnil Estoncům spojit kraje, které obývali, v jeden administrativní celek. Vůči Lotyšům nebyla Prozatímní vláda tak vstřícná, neboť na lotyšském území žila početná ruská minorita. Nicméně pro Estonsko a Lotyšsko nová ruská vláda umožnila zvolit do čela místní politiky. V Pobaltí stejně jako v jiných oblastech Ruska sílilo bolševické hnutí, jehož členové získávali všude v zemích Pobaltí sympatie a vliv. Údajně nikde v Rusku nebyla podpora bolševiků tak silná jako v Lotyšsku, kde představovala „skutečnou baštu komunistické revoluce“[1].

V revoluční době ztrácela ruská carská armáda na frontách první světové války motivaci. Takto na některých úsecích fronty získávali naopak Němci převahu. Takto padla 3. září 1917 Riga a Němci obsadili i několik estonských ostrovů. Dne 17. prosince 1917 prohlásili lotyšští bolševici Lotyšsko za autonomní oblast sovětského Ruska. Základem moci byly sověty dělníků a nemajetného rolnictva. Jako celonárodní orgán se ustavila Lotyšská národní rada. V Estonsku proběhl podobný vývoj už o dva měsíce dříve. Nicméně společnost v pobaltských zemích zůstávala rozdělená. Bolševici měli vliv, ale své pozice drželi i zástupci hnutí, které usilovalo o nezávislost na Rusku. Když bolševici podepsali s Německem v březnu 1918 Brestlitevský mír, v jehož důsledku ztratilo Rusko obrovské území, zdálo se být jisté, že osud Pobaltských států bude nadále svázán s Německem. V srpnu 1918 si Němci na Rusech vynutili, aby se stáhli zcela z Pobaltí. Rusko se tak mělo vzdát Litvy, Kuronska a Estonska.  V dubnu 1918 se konal společný sněm zástupců Livonska, Rigy, Estonska v Saaremaa. Z 58 přítomných delegátů jich patřilo 34 k německo-baltské nobilitě[2].

Mezi Lotyši se ale formoval požadavek Demokratického bloku a Lotyšské prozatímní rady, které vyjadřovaly mínění lotyšských emigrantských kruhů. Ty se před německou okupací přemístily do Petrohradu.

Pobaltí po první světové válce

Němci si zisku Pobaltí a výhod plynoucích z ruského vystoupení z války, tedy z brestlitevského míru, užívali jen krátce, přibližně půl roku. Byli poraženi, museli podepsat příměří a začít stahovat svá vojska z okupovaných území. Krátce po revoluci se bolševici v čele s V. I. Leninem snažili konsolidovat území svého státu. Jeho velké kusy museli často dobývat vojenskou silou zpět. Měli proti sobě takzvanou bělogvardějskou opozici, se kterou se nacházeli uprostřed občanské války. Dále se proti nové ruské moci zformovala velká západní intervenční koalice, která motivovala Poláky k válce proti Rusku, od níž si obnovené Polsko slibovalo obnovení celé velké „Říše pospolité“ (Rzeczpospolita), tedy opětovné dobytí území ve východní Evropě. Vedle toho bývalí spojenci carského Ruska ve válce s ústředními mocnostmi, tedy Velká Británie, Francie a Spojené státy (Dohoda), podle textu příměří podepsaného Němci v Compiègne, měla německá armáda zůstávat na okupovaných ruských územích, aby zadržovala postup Rudé armády do oblastí ztracených pro Rusko Brestlitevským mírem. Tedy aby poražení Němci ve službě bývalých spojenců Ruska překáželi ruské Rudé armádě v boji s bělogvardějskou opozicí, zahraničními interventy a s Poláky polského diktátora Piłsudského. Takto se Němci dokonce účastnili bojů francouzských námořníků v černomořských přístavech včetně Oděsy vedených proti jednotkám Rudé armády, ale v obecném smyslu proti příznivcům ruských bolševiků.[3]

Už v lednu 1919 Rudá armáda obsadila severní a východní část Litvy včetně Vilniusu. Pod ochranou Rudé armády vyhlásili místní komunisté v Estonsku svoji Komunu. Cílem bolševiků v Rusku i v zemích Pobaltí bylo vytvořit formálně nezávislé sovětské oblasti, Litvu, Lotyšsko i Estonsko. Sovětské vlády všude zestátnily půdu a velké podniky. Takto v Pobaltí postupovaly stejně jako na dalších územích ovládnutých bolševickou stranou. Znárodnění se pochopitelně dotklo nejvíce majetných pobaltských Němců, kteří ovládali mnohá území Pobaltí po celá staletí a za tu dobu si vybudovali silné pozice a získali velký majetek. Tvrdé vypořádání s místními majetnými vrstvami samozřejmě vzbudilo odpor. Nic se neodpouští tak nerado jako ztráta majetku. K odporu se postavilo především Estonsko. Vzhledem k tomu, že se jednalo o odpor proti Rusku a ruské bolševické moci, tak mohli Estonci počítat s pomocí Velké Británie. Ta vyslala estonskému odporu na pomoc flotilu lodí. Na pomoc přišli také dobrovolníci z Finska a protiruskou ofenzívu doplnilo 74 000 příslušníků německého Landwehru, což byli původně vojáci poražené německé armády ponechané na ruských územích pro boj proti Rusům. Na estonské straně stály také síly bělogvardějského generála Juděniče.

Také v Lotyšsku se proti Rudé armádě zformovaly oddíly německého Landwehru a Freikorpsů. I zde mohly protiruské síly počítat s podporou Dohody. Němci, kteří se zúčastnili bojů proti Rudé armádě, měli slíbeno lotyšské státní občanství. Nicméně, stále platilo, že tisíce Lotyšů bojovaly velice disciplinovaně v řadách Rudé armády. Když na jaře 1919 dobyly spojené jednotky Lotyšů a baltských Němců Kuronsko a Rigu, spustily především německé síly v obsazených oblastech teror, který vešel do dějin pod označením „bílý teror“. Němci, kteří po prohrané válce zůstávali v Pobaltí, aby vedli boje proti bolševikům v Rusku, se v podstatě proměnili v žoldnéřskou soldatesku. Dohodové mocnosti si jejich počínání vyložily jako snahu o opětovné německé ovládnutí Pobaltí. Když se v Lotyšsku a Estonsku vyvíjela situace tak, že tyto pobaltské státy spěly k nezávislosti, německé jednotky si hledaly novou práci. A tak se jeden z velitelů těchto sil, Golz, spojil s bělogvardějským generálem, knížetem Anatolem Lievenem a s jeho pomocí se opět pokoušely ovládnout Pobaltí pro Německo. Tohle ovšem nevyhovovalo Britům, kteří tedy poskytli pomoc lotyšské vládě a s pomocí Estonců německému ovládnutí Pobaltí zabránili.

Lievenův nástupce, bělogvardějský plukovník Pavel Bermondt-Avalov, se snažil udržet kontrolu nad severní Litvou. Sovětskou armádu se podařilo z Litvy vypudit Polákům, kteří obsadili východní a jihovýchodní kraje Litvy včetně Vilniusu. Podobně jako Němci byli i Poláci v Pobaltí, zejména na Litvě, motivováni výhradně velmocenskými ambicemi. Přáli si prostě zmocnit se alespoň části území, ze kterých se dařilo vypudit jednotky Rudé armády. Ta vedla boje na stovkách úseků obrovského území, takže se nedokázala plně soustředit úplně všude, což konkrétně v Pobaltí usnadňovalo Litevcům, Estoncům a Lotyšům jejich situaci. Rudá armáda bojovala proti bělogvardějské opozici, proti Polákům, Němcům, intervenčním jednotkám ze zemí západní Evropy. Bojovala také s vlivem západních států, který se v Rusku prosazoval prostřednictvím peněz a páté kolony.

Když se v hlavním centru Litvy, ve Vilniusu, provedlo v roce 1916 sčítání lidu, ukázalo se, že ze 141 000 obyvatel bylo více než 70 tisíc Poláků, 61 tisíc Židů, a jenom 3699 Litevců. Během jediného roku 1918/1919 se ve Vilniusu vystřídaly vlády litevská, sovětská a polská. O celou Litvu, ale nejvíce o oblast Vilniusu, mělo Polsko eminentní zájem. Kontrolu nad městem převzali Poláci v lednu 1919. O několik dní později na město zaútočila Rudá armáda a ustavila zde vládu sovětů. Ta vydržela necelé čtyři měsíce. Dne 19. dubna se Vilniusu zmocnili Poláci znovu. Polský diktátor Józef Piłsudski chtěl obnovit polsko-litevskou unii. S tím nesouhlasil polský národní demokrat, Roman Dmowski, který nechtěl Litvě ponechat žádnou autonomii. Litevská vláda, která se před Sověty uchýlila do Kaunasu, nechtěla o takové formě spojení s Polskem ani slyšet. Ve Vilniusu byla sice polská majorita, nicméně většina země se proti podřízení se Polsku vzepřela. Litevci se vymanili z moci carského Ruska, unikli německé anexi a teď by je měla čekat v podstatě anexe polská?

V červenci 1920 sovětské Rusko přiznalo Litvě velká území v oblasti Vilna i jiná území; 15. července vyrazila Rudá armáda na ofenzívu proti Polákům, během níž opět obsadila Vilnius, přičemž přislíbila litevské vládě v Kaunasu navrácení Vilniusu. Sověti slib Litevcům dodrželi, Vilnius jim předali, takže 26. srpna 1920 byl Vilnius vyhlášen hlavním městem Litvy. Proti dodržení dohody se ale postavil Piłsudski. Na jeho příkaz generál Želigowski vpadl do Vilniusu a v oblasti hlavního města vyhlásil samostatný stát nazvaný Střední Litva. Byl to však de facto polský protektorát. Litevci se ale nakonec polské vlády v oblasti Vilniusu zbavili.

Na Pařížské mírové konferenci (leden 1919 – leden 1920) se nacházeli zástupci pobaltských států v roli pouhých pozorovatelů. Během jednání konference i na základě všeho, co se kolem těchto jednání dělo v pozadí, se ukázalo, že uznání nezávislosti pobaltských států nebude vůbec jednoduchou záležitostí. Mocnosti Dohody Pobaltí vnímaly jako součást ruského prostoru, třebaže je bolševickému Rusku nehodlaly přenechat. Zatímco na zámcích v okolí Paříže probíhala mírová jednání, tak v Rusku stále zuřila občanská válka a na různých místech bývalého carského impéria operovaly různé síly. Mezi nimi byly stále oddíly bílých velitelů, jako byli Kolčak či Děnikin. Na Ukrajině operovali místní separatisté, mezi nimi Petljura, a také Poláci. A samotní bolševici rovněž nebyli jednotní s ohledem na budoucí osud národů Pobaltí. Heslem Leninova sovětského Ruska bylo sebeurčení národů. Žádný národ neměl být nucen setrvat ve svazku bolševického Ruska násilím. Zároveň bylo Rusko ze všech stran obklopeno nepřáteli, kteří si přáli obnovit slabý carský režim, jaký za posledního cara, Mikuláše II., umožňoval západnímu kapitálu ovládnout ruský průmysl, ruské zdroje a ruskou pracovní sílu. Tedy, jinými slovy umožňoval částečnou kolonizaci ruského impéria, tedy přesně to, o co se Západ snaží od těch časů už sto let, až do dnešních dnů. A bude se tak snažit i nadále. Mikuláš II. byl totiž stále bez peněz. A když je nějaký vládce bez peněz, pak se otvírá cizímu kapitálu. Ten ovšem nikdy nepřichází jako přítel…

Vidina na pokračování koloniálního panství se ruskou revolucí rozplývala. Mezi vůdčími postavami bolševické revoluce existovaly rozdíly v chápání vztahu Ruska k okolnímu světu. Zatímco organizátor Rudé armády, schopný řečník, ale ohromný narcis, Lev Davidovič Trockij (1879 – 1940), usiloval o vývoz revoluce na bodácích Rudé armády, podobně jako to činili francouzští Jakobíni, tak V. I. Lenin zastával střízlivější postup. O vývoz revoluce do zahraničí ale až do vypuknutí války (Velké vlastenecké války) na sovětském území nestál ani Josif Vissarionovič Stalin (1878 – 1953). Pokud se jednalo o Pobaltí, chtěl Lenin národům v Pobaltí vyjít vstříc, výměnou za to, že tyto země nebudou sloužit jako nástupiště západních států proti bolševickému Rusku. Podobně chápala Moskva také nezávislost bývalých republik Sovětského svazu včetně Ukrajiny, od kterých rovněž očekávala, že po získání nezávislosti v roce 1991 nepřejdou na stranu nepřátel Ruské federace. Vstřícností chtěl Lenin otupit protiruské aktivity. Ano, byl to tradiční ruský zájem nemít v sousedství nepřátele, nemít tam nástupiště pro cizí nepřátelské mocnosti.

Pobaltské národy Leninovu nabídku mírových dohod přijaly. A tak sovětské Rusko podepsalo 2. února 1920 dohodu s Estonskem, 12. července 1920 v Moskvě dohodu s Litvou a konečně 1. srpna v Rize smlouvu s Lotyšskem. Sověti poskytli tyto dohody pobaltským státům ve velmi výhodné podobě. Nežádali žádné náhrady ani práva plynoucí z bývalé příslušnosti zemí k ruské říši. Naopak nabídli finanční odškodnění a vrácení průmyslových zařízení, která byla během války z Pobaltí odvezena do Ruska. Na oplátku Rusové žádali závazek, aby se Pobaltí nestalo místem „shromažďování protisovětských sil“[4].

(Pokračovanie)

 Ivo Šebestík, Nové slovo

 [1] Luboš Švec, Vladimír Macura, Pavel Štol: Dějiny pobaltských zemí, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996, str. 158.[2] Tamtéž, str. 160
[3] Velice zajímavé o této málo známé kapitole z doby intervenčních bojů proti bolševické moci v Rusku vypráví přímý účastník těchto událostí, francouzský námořní důstojník André Marty, v knize La révolte de la Mer noire vydané v nakladatelství Éditions sociales, Paris 1949. Velmi mnoho Francouzů se po zkušenostech z těchto bojů s bolševiky vracelo z Ruska do Francie silně ovlivněných ruským bolševismem.[4] Tamtéž, str. 173

 vasevec.info