Ivo Šebestík- Odkud čerpají státy Pobaltí svoji rusofobii, Část I a

Spojené státy nevyvolávají žádnou „amerikanofobii“, třebaže ještě před svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki bombardovali dvakrát Tokio, kde pokaždé zahynulo více než sto tisíc obyvatel a na milión jich muselo uprchnout z města. Nekonečně dlouhá série amerických válečných zločinů zasáhla Vietnam a další oblasti Indočíny. Počty obětí amerických agresí vedených proti zemím, které Ameriku vůbec neohrožovaly, jdou do desítek miliónů. Chemické zbraně ve Vietnamu, Drážďany a další německá města plná civilního obyvatelstva srovnány se zemí Američany a Brity, jejichž vlastního území se německá zločiny nedotkly vůbec (USA) nebo jen po dobu tří měsíců (Velká Británie). Odkud takový „spravedlivý boží hněv“??? Na něj měli možná právo pouze Sověti, jejichž bombardéry ale útočily z nízkých výšek a zasahovaly převážně jen vybrané vojenské objekty. Američané se při svém „velkoryse pojatém“ bombardování ve stylu trestajícího božstva dokonce strefili i do Prahy, kterou si spletli s Drážďanami.

+++

Podívejme se nyní ve třech pokračováních tohoto textu na obraz jednoho složitého vztahu, který se dnes odráží rovněž ve velice silné rusofobii. A to na geografické historické sousedství mezi Litvou, Estonskem a Lotyšskem na straně jedné a carským nebo bolševickým Ruskem na straně druhé. Pobaltí je totiž skutečným mistrem v oboru současné aktivní rusofobie. Pobaltí sice trpělo polským, pruským, švédským a německým vlivem, nechyběl v něm ani tradičně sobecký vliv britský (ten bohužel nechybí nikde), ale národy Pobaltí si jaksi pamatují pouze jedině neblahý vliv ruský. Pročpak to?

Takže, konečně in medias res… Tři státy Pobaltí a jejich možné zdroje rusofobie

Zaměříme se na historii sousedství pobaltských států s Ruskem a dalšími pro naše téma důležitými zeměmi od konce 19. století. Na konci tohoto devatenáctého století nacházíme země Pobaltí v situaci, v níž jsou guberniemi Ruského impéria. V té době ale ve všech třech zemích začíná právě probíhat první fáze jejich národního probuzení. Postupně se v průběhu tohoto století posiluje užívání národních jazyků, vznikají noviny a další periodika, která se už tisknou v národních jazycích, a také se pátrá po zdrojích národní svébytnosti, po osobnostech, vzorech. Odvíjí se tak s malým zpožděním podobný obrozenecký proces, jaký známe také z našeho prostředí, z Čech, Moravy, Slovenska nebo u jižních Slovanů. V Estonsku Friedrich Kreutzwald píše estonský národní epos nazvaný Kalevalův syn. Epos vyšel nejprve v němčině, teprve potom byl přeložen do estonštiny. Ani překládání národních děl nejprve z jiného jazyka do rodného není nic neobvyklého. Ostatně, také libreto nejnárodnější z českých vlasteneckých oper, Smetanovy Libuše, vzniklo nejprve v němčině, neboť jeho autorem byl Josef Wenzig, Němec, ovšem oddaný českému národnímu probuzení.

V roce 1870 vznikla na univerzitě v Tartu studentská organizace zvaná Estonia. Proces národního uvědomění se ale v té době nevymezuje vždy, dokonce ani ve své většině protirusky. Johan Köler, který působil v Petrohradu při výchově členů carské rodiny a byl profesorem malířství na petrohradské akademii, reprezentoval dokonce rusofilský směr. (Kaja Kallasová asi neuvěří!) Stejně jako Robert Jakobson, který organizoval rolnické spolky. U Jakobsona se nicméně poprvé objevuje myšlenka na samostatné Estonsko. V těchto svých úvahách musel organizátor rolnických spolků brát ale v úvahu skutečnost, že v Estonsku vedle sebe žili Estonci a Němci.

Skutečnost, že v Pobaltí byl německý vliv velice silný, a Německo vždy usilovalo o přičlenění této části východní Evropy ke své říši, vedla už ruského cara Alexandra II. k úsilí postavit v pobaltských guberniích proti pronikajícímu německému vlivu vliv ruský. Nástupce Alexandra II., jeho syn Alexandr III., tak určil ruštinu jako úřední jazyk. V roce 1885 se ruština stala oficiálním jazykem státních úřadů a estonština i lotyština poklesly na úroveň hovorových jazyků. V té době byla také zahájena rusifikace školství. Na Tartuské univerzitě bylo nahrazeno vyučování v německém jazyce přednáškami v ruštině. Rusifikace konkrétně v Estonsku a Lotyšsku vystavěla přehradní hráz germanizaci této oblasti. Petrohrad ji vedl především, ne-li výhradně kvůli pronikání německého vlivu do Pobaltí. Němci, kteří v Pobaltí žili a měli zde velký vliv, pochopitelně vnímali rusifikaci negativně, což vedlo k zintenzívnění vazeb Pobaltí na Německo.

Napojení Pobaltí na Rusko mělo ale naproti tomu pozitivní význam pro baltské přístavy, a vůbec pro průmysl a podnikání. Baltské přístavy byly spojeny s obrovským Ruskem železnicemi, což usnadňovalo obchod. Na samém začátku 20. století se přes baltské přístavy realizovalo více než dvacet procent ruského exportu i importu. Jak se dařilo Lotyšsko i Estonsko industrializovat, tou měrou zde rostl i počet obyvatel a zvětšovala se města. Zatímco v roce 1867 měla Riga jen 100 000 obyvatel, o tři desetiletí později se počet jejího obyvatelstva zvýšil na třínásobek. Také počet obyvatel mnohem menšího Tallinnu se zvýšil během třiceti let z 20 000 na 65 000. 

Pro posouzení situace v těchto dvou zemích Pobaltí je velmi důležité etnické složení obyvatelstva. V roce 1897 tvořili Estonci v Estonsku 67,8 procenta obyvatelstva. Němců bylo 16,3 procenta a Rusů necelých 11 procenta. V lotyšské Rize žilo v roce 1867 45,4 procenta Němců, zatímco Lotyšů zde bylo jen 24,3 procenta a Rusů 22,2 procenta. Německý vliv byl v Lotyšsku a v Estonsku tedy velice silný, a tak se domácí etnika dostávala k moci a k úřadům dost často s pomocí místních Rusů. Přesto až do vypuknutí první světové války si Němci drželi správu v Tartu, Pärnu, Haapsalu, Jelgavě a v Rize.

Na Litvě byl vývoj ve druhé polovině 19. století odlišný od vývoje v Estonsku a v Lotyšsku. Také Litva měla v podstatě početně nepatrnou populaci. Pouhých 1,5 miliónu obyvatel. Ti žili ve třech ruských guberniích – suvalské, kaunaské a vilenské. Na 200 000 Litevců žilo na takzvané Malé Litvě, která byla součástí německého Východního Pruska. Zde Litevce stihla tvrdá germanizace. Na území zmíněných ruských gubernií čelili etničtí Litevci spíše vlivu Poláků než Rusů. Vládnoucí vrstvy Litevců byly silně polonizovány, a tak se litevské národní probuzení obracelo ke staré historii ještě pohanské Litvy. Polonizovaná část litevské společnosti se zúčastnila polského povstání ve Varšavě, ke kterému došlo v roce 1830. (V průběhu tohoto povstání odchází polský skladatel, Fryderyk Chopin, do Paříže a vedle něj spousta polských umělců a šlechticů, například básníci Adam Mickiewicz, Juliusz Slowacki, Cyprian Norwid a jiní. V Paříži sílí polská diaspora, je samozřejmě většinou protiruská.)

Ruský gubernátor nařídil litevské šlechtě odevzdat zbraně. Litva ale o rok později, v roce 1831, vstoupila do nové fáze povstání. Litevští sedláci účast v povstání spojili také se sociální otázkou, neboť doufali ve zrušení nevolnictví. Takto napadali nejenom ruské posádky, ale i své vlastní pány. Vzpouru na Litvě potlačila až početná ruská armáda. Litevcům tehdy přišli na pomoc Poláci. Samozřejmě nikoliv s ohledem na Litevce, ale s vidinou, že se v dohledné době Polákům podaří vymanit se z ruského vlivu a připojit Litvu k obnovenému polskému státu. Mluvíme-li o druhé polovině devatenáctého století, je nutné brát v úvahu, že vedle národnostních a politických sporů se velmi rychle šířily konflikty sociální a všude byly ve vzduchu cítit buďto anarchismus nebo zárodky sociální revoluce. Zvláště v Rusku byly oba proudy obzvláště silné.

Car chápal dobře smysl polského vlivu na Litvě, a tak na litevském území zesílil rusifikaci. K druhému společnému povstání Poláků a Litevců proti ruské vládě došlo v letech 1863/1864. Povstalcům se ale nepodařilo vytvořit armádu, jaká by se mohla postavit na odpor Rusům, takže odpor nabyl povahy partyzánské války. Povstalci byli nakonec poraženi a car ještě zesílil rusifikační proces. Tentokrát jej provázely i popravy vůdců povstání a deportace na Sibiř. Car zakázal tisknout na Litvě knihy latinkou a švabachem. Musely se tisknout v azbuce.

Ruský vliv a s ním vlivy další

Vývoj ve všech třech oblastech Pobaltí, které se během 19. století nacházely pod ruským vlivem a byly součástí carského impéria, neprobíhal pouze v souřadnicích národně osvobozeneckého boje pobaltských etnik proti ústřední moci. A carská moc zde neřešila ani zdaleka „pouhou“ národnostní otázku Pobaltí. V těchto oblastech se celá staletí střetaly zájmy Německa (Pruska), Polska a Ruska. Pobaltí bylo nárazníkovou zónou mezi Němci a Rusy a o vliv v Pobaltí měli eminentní zájem také Poláci, kteří se po trojím dělení Polska v 18. století ocitli z části pod ruským panstvím a chtěli se z něj dostat ven všemi možnými prostředky. Pro Poláky, kteří vedli s Rusy války o západní části starých ruských zemí (Malorusko, pozdější Ukrajina a Bílá Rus) soustavně od 17. století, bylo velikou potupou, že přestali de facto existovat jako stát. Takto byla tato část ruského impéria, Pobaltí, tak trochu i jeho Achillovou patou. Jistě, jednou z několika dalších. Pro Petrohrad představovala důležité spojení s Baltickým mořem, tedy byla severní branou do severních oblastí západní Evropy, branou hlavně obchodní. Pobaltí těžilo z napojení na obrovské Rusko, ale pobaltské národy zůstávaly pod cizí nadvládou. Kdyby je neovládlo Rusko, zcela jistě by upadly pod vládu německou. Ostatně na trojím dělení Polska se německé Prusko podílelo stejně jako „německé“ Rakousko a slovanské Rusko. Pobaltské národy byly velmi málo lidnaté, dělily se o své území s Němci, Poláky i Rusy. Neměly dost sil na nezávislost, tedy upadly pod moc jedné ze sousedních velmocí.

Vývoj v této části Evropy od druhé poloviny 19. století do začátku století příštího byl ale nesen, jak jsme se zmínili výše, také sociální otázkou. Formovaly se politické strany, které získávaly už podobnou orientaci, jakou měly podobné strany v západní Evropě nebo v Rusku. Například Lotyšská sociálně demokratická dělnická strana nebo její obdoba v Estonsku. I když bylo národní hnutí v Lotyšsku, Estonsku i na Litvě v opozici vůči carskému režimu v Rusku, přesto sem doléhal revoluční proces především z Ruska.

vasevec.info