Ivo Šebestík - Válka koloniálního Západu proti Rusku je posedlost

8.6.2025 10:12

Kdo se domnívá, že současný konflikt ve východní Evropě je „válka Rusů proti Ukrajincům“, a že touto velice zploštělou charakteristikou se vyčerpávají všechny skutečné příčiny konfliktu, ten už může docela klidně prohlásit, že Slunce obíhá kolem Země, která je opravdovým středem Vesmíru. Ve skutečnosti se jedná o zatím poslední fázi déle než sto let trvající války koloniálního a kontinentálně expanzívního militaristického Západu (původně jen západoevropského) proti Rusku, které vstoupilo do evropského politického a mocenského prostoru nejprve rozšiřováním svého teritoria za Ivana IV. a v plné míře pak za Petra Velikého.

Od těch dob musely západoevropské koloniální říše brát východní impérium, v jistém smyslu pokračovatele Byzance (Moskva jako třetí Řím) velice vážně. Jeho prvním významným zásahem do záležitostí evropského Západu bylo ukončení švédské moci v severovýchodní Evropě, což byla zásluha cara Petra I. Další ruské cary, zejména Kateřinu Velikou, Alexandra I. a Alexandra III., musel koloniální Západ a kontinentální expanzívní mocnost (Německo) brát znovu velice vážně.

Zejména pro Anglii (Velkou Británii), která se po rozpadu španělské „říše, nad kterou Slunce nezapadalo“, stala největší koloniální mocností (odhaduje se, že za britský kolonialismus za celou dobu jeho trvání zaplatilo životy na 150 miliónů lidí), vládkyni moří, se Rusko stalo obávaným a velice nemilovaným konkurentem. Největším pevninským impériem po zániku mongolské říše Čingischána, chánů Kublaje a Timura. Navíc dlouhá staletí koloniální moci s sebou přinášejí, a to se stoprocentní účinností, pocit civilizační nadřazenosti koloniálních „elit“ vůči ovládaným národům. A tak trochu vůči většině národů ostatních. Imperiální a koloniální mentalita anglické aristokracie nesnášela představu, že může nějaký, nota bene slovanský národ vytvořit plně konkurenční celá staletí existující impérium. Pouhá taková představa mezi gentlemany usazenými v kožených křeslech vznešených londýnských klubů, s tvářemi zpola zakrytými rozevřenými stránkami Timesů a s hlavami zahalenými oblaky kouře z dýmek a doutníků vždy budila pohoršení. Ale stalo se.

Z tradičního německého pohledu založeného na Drang nach Osten, tedy na potřebě rozšiřovat Lebensraum, představovaly ohromné plochy ruského impéria včetně těch západních (hlavně pozdější Ukrajiny) vítanou, leč stále unikající kořist. Když se Francie oplodněná myšlenkami jakobínské revoluce (též ale vydatně potřísněná krví) vydala za vlády Napoleona Bonaparta naplnit odkaz říše Karla Velikého, tentokrát z její západní části (německy Frankreich, v nizozemštině, která je asi nejbližší jazyku starých Franků, Frankrijk), tak i Francie ukončila svoji imperiální expanzi na rozlehlém ruském území. Nakonec se kozácký kůň, jak se tehdy říkalo, „napil vody ze Seiny“. Dnes by v ní kůň asi pysky nesmočil…

V dnes již klasickém hlavně německém koprodukčním dobrodružném filmu natočeném na motivy maličko pohádkových příběhů Karla Maye, který se jmenuje Poklad na stříbrném jezeře, šéf loupeživé bandy (roli ztvárnil Herbert Lom) motivuje své kumpány k útoku na jednu farmu slovy, že „v ní zahálí“ spousta věcí, která by se mohla banditům hodit. Přesně takto pohlíží koloniální Západ na Rusko. Z jeho pohledu zde prostě „zahálí spousta věcí, které by se mohly hodit“. Zvláště ve světě, kde stále roste hlad po surovinách a energiích a na tom hladu se báječně vydělává. Skoro tak báječně jako na zabíjení lidí, tedy, jak se eufemisticky praví, na „obranných rozpočtech“.

Západoevropské koloniální říše přišly po druhé světové válce v podstatě o všechny kolonie, které vykořisťovaly transparentně. Nebo ztratily jejich poslední zbytky, když se z jejich moci průběžně některé kolonizované národy uvolňovaly. Takto se říše smrskly na svá mateřská teritoria, která věru nejsou veliká. A není v nich surovin. Zatímco na globusu, jenž leží v kabinetu kteréhokoliv středoškolského profesora zeměpisu, je Rusko viditelné na první pohled, malé flíčky bývalých koloniálních říší aby člověk lupou pohledal. Česká republika na tom pochopitelně není lépe, ale na druhé straně Češi neměli nikdy koloniální ambice. Je tedy docela podivné, že vstupem do NATO mají tyto cizí imperiálně koloniální a militaristické ambice sdílet. A nést za to i následky. Podivné, leč odpovídající deviantnímu charakteru současné epochy. Netřeba se divit. Třeba počkat, až mentální choroba Západu pomine. Sama od sebe ale nepomine…

Bývalé západoevropské koloniální říše sice přišly o kolonie, jejich elity ale neztratily nic ze své koloniální mentality. A tak se bývalé koloniální země, nyní již pod vedením Spojených států, pustily chutě do neokolonialismu. Říká se tomu americký unipolární systém. Jeho ustavení bylo nejhorší chybou v moderních dějinách lidstva. Vedl a vede nejkratší možnou cestou ke třetí světové válce, a takto patrně i k ukončení zázraku Mléčné dráhy a možná celého Vesmíru, tedy pozemského života. Planeta Země se miliardy let těšila ze Stvořitelovy přízně, jež ji umístila do klidové zóny pod ochranu Jupitera (planety, ne boha), který jako štít odráží všechno, co se řítí Mléčnou drahou ke Sluneční soustavě a mohlo by Zemi rozmetat na kusy. Leč pak přišel člověk, který se bohužel neukázal jako zázrak stvoření, a ten se nedokázal vymanit ze základního zákona živé hmoty, jenž praví, že živé se živí tím, že zabíjí a požírá jiné živé. Stvořitel z nějakého důvodu pro živou hmotu nezvolil jinou formu existence než tu, kdy život jednoho je podmíněn smrtí druhého. A člověk se této zásady důsledně drží a ničí a ničí, na co přijde. Proto se válek nejspíš nikdy nezbaví. Vždycky „někde něco zahálí, co by se mu mohlo hodit“.

Západní imperialismus, kolonialismus a militarismus tvoří směs, jaká se chce zmocnit bohatství a zdrojů obrovské rozlohy ruského impéria, a to bez ohledu, zda se jedná o carskou říši, o bolševické Rusko či o Rusko jelcinovské. V něm byl od Kursku po Vladivostok prostřen obří „švédský stůl“, ze kterého si každý oligarcha na Západě (i domácí oligarchové-tuneláři, zloději a kompradoři) mohl nabrat, co hrdlo ráčí. Putin přikázal stůl uklidit, nádobí sklidit a pochoutky vrátit do spíže či do ledničky, čímž se stal nepřítelem demokratického Západu.

Když se na jednom záběru Clinton velice neupřímně, vskutku nehezky směje vedle na pódiu tančícího Jelcina (připomínal vskutku medvěda v cirkuse), takto se smál celý Západ, až se za břicho popadal, neboť kořist mohla spadnout do náručí bez boje. Boj Západu proti Rusku se ale pro jistotu chystal od první mnuty po rozpadu SSSR. A nejspíš se nikdy chystat ani nepřestal. Vše bylo připraveno. Takzvaná „roadmap“ (oblíbený pojem v EU, kde přímočará americká angličtina skoro vytlačila diplomatickou francouzštinu) ležela na stole. S nástupem Putina do Kremlu ji začali studovat dokonce i němečtí generálové. Mon Dieu, déjà vu! Takto se pomalu začínaly vracet záležitosti do starých osvědčených kolejí staleté války Západu proti Rusku. Zbývalo důsledně provádět jeho obkličování a najít zemi bývalého SSSR, jejíž obrácení v „antirusko“ už trpělivý Kreml nedovolí. Kandidátem číslo jedna, jehož parametry mnohonásobně převyšovaly kandidaturu kterékoliv jiné země postsovětského prostoru, byla Ukrajina. Také na jejím území „toho hodně zahálelo, co by se mohlo hodit“, že?

Válka koloniálního imperialistického a militaristického Západu proti Rusku je v podstatě už posedlost. Ať skončí současná fáze takzvané války na Ukrajině jakkoliv, válka Západu proti Rusku neskončí nikdy. Leda tak, že dojde k vyčerpání jedné strany. Postupná nezadržitelná proměna unipolární americké katastrofy v systém mnohopolární naznačuje, že vyčerpány budou dříve síly koloniálního Západu a že ani zběsilý deviantní militarismus potenciál Západu nespasí. NATO je bezkonkurenčně daleko nejmilitarističtější organizací za celé trvání lidských dějin. Jedním ze dvou absolutně nejpodstatnějších jejích úkolů (jiné vlastně ani nemá) je nakrmení, překrmení, přežrání (omluva citlivějším duším) vojensko-průmyslového komplexu Západu. Tento úkol si NATO plní znamenitě, a nyní žádá zdvojnásobení krmiva na pět procent z militaristických rozpočtů členských států. Jestli po této krmné dávce vojensko-průmyslový komplex nepraskne, tak to bude zázrak.

Druhým úkolem, který s tím prvním stoprocentně souvisí, je výroba hrozeb, které propaganda ihned proměňuje v takzvané ohrožení států NATO. Jestliže se občané nechají propagandou, jež na ně prší celá léta, den co den po dvacet čtyři hodin, dostatečně vystrašit (jak se to se slibným výsledkem vyzkoušelo při covidu), pak se lidé „semknou kolem vlajky“ a krmí dolarové mutimiliardáře, jak by to byly jejich vlastní děti.

Válka Západu proti Rusku může pochopitelně skončit tím, že neustávající eskalační provokace NATO přivedou Rusko k další pro něj nepřekročitelné červené čáře, takže jaderný meč rozetne tento gordický uzel definitivně. Původci katastrofy ji jako jediní přežijí v protiatomových krytech zapuštěných hluboko pod zemí a vybavených vším pohodlím, na které jsou zvyklí. Budou v nich ale muset už zůstat. A to bude jejich trest. Hádova podsvětní říše. Poteče jí ale jediná z podsvětních řek, řeka Léthé, řeka zapomnění. Z té se ale tito pachatelé napili už na samém začátku svých politických kariér, čímž zapomněli úplně všechno. Jen lačnost po kariéře a po zisku jim zůstala v paměti. A zapsala se též i do jejich tváří. Kdyby voliči lépe četli ve tvářích, nikdy by je nevolili.

Ivo Šebestík

(Nové slovo)