Ivo Šebestík - Odkud čerpají státy Pobaltí svoji rusofobii, Část I.
Ivo Šebestík - Odkud čerpají státy Pobaltí svoji rusofobii, Část I.
12.2.2026 08:39
Na otázku, z jakých zdrojů se v zemích Pobaltí živí tak intenzívní rusofobie, jaké jsme svědky v posledních letech, můžeme odpovídat podobně, jako když hledáme zdroje nenávisti vůči Rusům a všemu ruskému také v celé řadě dalších zemí Evropy. Rusofobie z nějakých příčin, jaké rozhodně stojí za prozkoumání, zůstává trvalou součástí obzoru velmi mnoha lidí žijících v zemích nacházejících se od hranic Ruské federace západním směrem. A je v nich také systematicky podporována. Proč?
Několik obecných, leč snad nezbytných odstavců úvodem
Onen odpor či dokonce nenávist k Rusku a vůči Rusům představuje skutečně jev, jaký stojí za pozornost. V současné Evropě nejsme svědky žádné jiné tak aktivní etnické nenávisti, což je možná úlevné, pouze této jediné, jež ale úlevu rozhodně nepřináší. Navíc je tato nenávist zakládající se na národnostním principu, tedy nenávist šovinistická, dokonce podporovaná z oficiálních míst jako součást propagandy a momentálně vládnoucí ideologie Západu. Problém kulminuje nakonec i tím, že kdo rusofobii nesdílí, stává se systému podezřelým.
A přitom jsou v Evropě národy, které se v minulosti, dokonce ještě v minulosti poměrně nedávné, dopustily vůči jiným národům skutečných zvěrstev. A přesto se vůči těmto pachatelům z historie starší i novodobé, a jejich potomkům, žádná etnická nenávist neudržuje, natož aby se cíleně pěstovala, jako se pěstuje rusofobie. Jaké jsou vlastně zdroje tohoto odporu, často přímo fanatického? A vedle toho za Oceánem sídlí centrum globální moci, která prostřednictvím ekonomického, finančního a vojenského potenciálu Spojených států spáchala od konce druhé světové války dlouhou řadu nevyprovokovaných agresí v rozporu s mezinárodním právem. Dokonce agresí, které nehleděly a nehledí na civilní oběti. Agresí, jejichž jedinými důvody byla a stále je honba za kořistí, posílení moci, tedy ony základní principy imperialismu a kolonialismu včetně špatně ukrývaného koloniálního rasismu. A tyto vskutku bestiální skutky nikoho na Západě k „amerikanofobii“ nepřivedly. Jaká tedy psychická úchylka dovedla tolik Evropanů k rusofobii?
+++
Podobně se na pultech knihkupectví neobjevují knihy současných ruských spisovatelů, beletristů, historiků, politologů, sociologů nebo filozofů. Výjimkami jsou jedině práce Rusů v emigraci nebo takových Rusů, kteří stojí v opozici vůči stávajícímu systému v zemi, a kteří naopak podporovali režim Jelcinův a Čubajsův, který vedl Rusko nejrychlejší cestou k zániku. Historické studie, ať už ruských nebo jiných autorů, které oceňují zásadní význam Rudé armády v porážce Hitlerova nacistického režimu, prvního toho druhu v Evropě, se například v českých zemích neobjevují vůbec. O ruských dějinách referují výhradně jen cizinci ze západních zemí, ve kterých dominuje snaha změnit dějiny vztahů mezi západní Evropou a Ruskem jednoznačně v neprospěch Ruska (Sovětského svazu), což je motivováno mimo jiné i faktem, že řada států západní a severovýchodní Evropy sehrála v éře nástupu Hitlera k moci takovou roli, která německým nacistům velice usnadnila zahájení válečných operací, především však jejich Drang nach Osten. A dokonce se Hitlerova tažení na historická ruská území i některé státy (či četné dobrovolné sbory) zúčastnily v pozici Hitlerových koaličních partnerů. Snahou devalvovat ruské dějiny se tedy některé kruhy v západní Evropě (ale i jinde na kontinentu) snaží vyvléknout se z vlastní odpovědnosti. Díky obecné neznalosti ruských dějin a západoevropských vztahů k Rusku za posledních přinejmenším sto let se tento zákeřný projekt daří dokonale. Kdo naopak tyto dějiny zná alespoň rámcově, stává se vůči uměle šířené rusofobii dokonale imunní. Naopak je velice kritický vůči evropskému Západu, jeho spojencům na severovýchodě i jihovýchodě Evropy, a hlavně ke globální moci ve Spojených státech.
V českých zemích, ale dost podobně je tomu i jinde, především ve státech bývalého sovětského bloku, nevysílají televize dokumentární filmy o Rusku, ani o ruské přírodě, fauně, floře, o ruských dějinách, městech, tradicích, zajímavostech, ani o ruských osobnostech, pokud filmové štáby nehledají a nenacházejí na ruském území něco nehezkého. Pouze tehdy, může-li dokument nabídnout ošklivý obraz Ruska v minulosti a přítomnosti, potom se takový dokument může v televizích hlavního proudu odvysílat.
O Rusku se nemluví, nepíše jinak než výhradně negativně. Generace, které se v zemích bývalého sovětského bloku narodily nebo vyrůstaly po roce 1990, nikdy v životě neslyšely říci o Rusku jediného dobrého slova. Ať se podívaly na televizi, vzaly do rukou časopisy nebo noviny, ať pátraly na internetu nebo se ptaly učitelů ve školách. Nikde ani slovo dobrého o Rusku a o Rusech. Právě naopak. Jen ideologicky zabarvená účelová propaganda vyhovující hegemonu v jeho úsilí dostat se k ruským zdrojům. Právě toto se stalo úrodnou půdou médii, sociálními sítěmi, nevládními organizacemi, aktivisty, dokonce i mnohými pedagogy, herci, divadelníky, politology pravidelně kypřenou a obohacovanou účinnými hnojivy, z nichž rusofobie nezakládající se na ničem jiném než na nevědomosti, úžasně prospívala a prospívá nadále. A to zcela bez ohledu na to, že rusofobie je znakem etnické nenávisti, tedy formou šovinismu, který se vedle imperialismu a kolonialismu stal základním materiálem rasismu, antisemitismu, fašismu a nacismu či různých směsí toho všeho včetně „banderismu“. Tato „maličkost“ aktivním rusofobům dokonale unikla. Nebo se snad někteří rusofobové k nějaké takové ideologie otevřeně hlásí?! Proč se ke své orientaci otevřeně nepřihlásí a skrývají ji za nesmyslná hesla?
+++
Možná je bráněno ruským sportovcům v účasti na světových sportovních akcích také z toho důvodu, aby rusofobní Evropa nebyla nucena až příliš často vidět ruskou národní vlajku stoupat na stožáry a poslouchat přitom ruskou hymnu. Jelikož opravdu neexistuje záruka, že by Rusové ve sportu stále jen prohrávali, proto je raději „spravedliví demokraté“ ze Západu ze sportovních soutěží vylučují. Pro jistotu. O Rusku tedy vůbec, nebo jen ve zlém. Jelikož západní média hlavního proudu mají ve světě drtivou převahu a média ruská jsou „spravedlivými a objektivními demokraty“ Západu vypínána, ve věcech ruských v mediálním prostoru převládá černá barva natolik, že Rusko vlastně připomíná noční oblohu bez hvězd i bez Měsíce.
Vzhledem k tomu, že mladší generace, vlastně asi už poslední tři, neumí rusky vůbec a neznají azbuku, která je kulturním dědictvím řecké civilizace, poté slovanské Velké Moravy, a hlavně věrozvěsta Konstantina (Cyrila), velice ubylo lidí, kteří by si mohli korigovat krajně negativní obraz Ruska, Rusů a všeho ruského, četbou originálních ruských textů, článků i knih, a sledováním či poslechem ruského zpravodajství a publicistiky. Díky tomu hraje rusofobní propaganda Západu s ruskými zdroji stále přesilovou hru a odporu vůči Rusům vlastně nestojí v cestě žádná hráz. Rusofobie vítězí, a to tak, že mnoho lidí ani nechce znát mínění Rusů. Málem se křižují před možností, že by si snad měli vyslechnout názor ruské strany. A stane-li se to náhodou, není-li úniku, potom si tito lidé od prvního slova nasadí na tvář úšklebek, který jim vydrží po celou dobu, během níž zní ruský pohled na věc, neboť ve skutečnosti to, co se říká, vůbec neposlouchají. Přece si kvůli logické argumentaci nepozorný posluchač nerozboří svůj jednou provždy přijatý „světový názor“ zakládající se na nevědění.
Těmto lidem s „idée fixe“ vůbec nedochází, že v dějinách zaujímaly místo oficiálních nedotknutelných pravd dost často ohromné nesmysly, kterým se pozdější generace už jen smály. Nedochází jim, že v tomto ohledu se vůbec nic nezměnilo, že prostě pouze žijí v etapě konkrétního nesmyslu, který blízká budoucnost stoprocentně odhalí, zavrhne a zesměšní. Proč se ti lidé nesnaží předběhnout dobu, která myšlenkově zase uvízla v bludu? Vždyť k tomu stačí jen trochu přemýšlet. Kdo přemýšlí, ten se nemůže stát obětí bludu! Ale vraťme se k našemu tématu a prosíme čtenáře ještě o malou trpělivost, než půjdeme in medias res, k příčinám rusofobie konkrétně v Pobaltí.
Před osmi desetiletími se Němci dopustili holocaustu na židovském etniku a po miliónech vraždili civilní obyvatelstvo především slovanského původu. Nebyli v konání těchto zvěrstev sami. Bohužel nalezli ochotné „spojence“, a to právě v zemích, které jsou dnes všechny členskými státy EU/NATO. Zapomenuto? Zdá se, že ano, nebo téměř zapomenuto. Britský kolonialismus zanechal po sobě podle nejmírnějších odhadů jen v Indii na patnáct miliónů obětí. Další milióny připadají na jiné bývalé britské kolonie ve všech světadílech. Britové napáchali také škody v Číně (opiová válka) a v Africe. Neznámý, ale rozhodně rovněž děsivý je rozsah obětí mezi původním obyvatelstvem Severní Ameriky a Austrálie. Zapomenuto? Odpuštěno? No, prostě se to nepřipomíná a žádná „anglofobie“ se nepěstuje. Koloniální zločiny belgického krále Leopolda II. v Kongu patří k nejhrůznějším kapitolám kolonialismu jako takového. Odpuštěno? Nepřipomíná se.
Španělé se pod vedením třetího vévody z Alby (Fernando Álvarez de Toledo, 1507 až 1582) v 16. století dopouštěli mimořádných ukrutností na obyvatelstvu jižní části Nizozemských provincií, tedy v pozdější Belgii. Zvláště v Antverpách si na tohoto vévodu dlouho pamatovali, ale také i v Bruselu. V Antverpách vyvlékala španělská soldateska za noci nahé měšťany z domů nebo je vyhazovala z oken a děti podřezávali tihle žoldáci jako jehňata. Hrůzy té doby zachytil brabantský malíř Pieter Brueghel, a to na obraze nazvaném Vraždění neviňátek z roku 1566/1567. Na něm Španělé v jedné vesnici zabíjejí malé děti před očima rodičů. V pozadí sedí na koni jezdec ve světlejším oděvu mající na prsou dvouhlavou habsburskou orlici, symbol, který vlastně na obraze usvědčuje španělské Habsburky ze zločinu. Obraz se údajně dostal do majetku císaře Rudolfa II., kterému tenhle corpus delicti vadil, a tak nechal obraz přemalovat, aby Španělé namísto dětí na obraze zabíjeli raději kůzlata a jiná domácí zvířata. Inu, docela běžná „oprava“ historie, jakou známe i z našich časů. Syn malíře, Pieter Brueghel, de jonge (mladší), ale v roce 1604 otcův obraz dokonale zkopíroval, leč do původní podoby, tedy s dětskými oběťmi. Takto se obžaloba španělských Habsburků zase objevila na světle. A to se pochopitelně jednou stane všem pachatelům. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, že paní Viktorie Nulandová? Není-liž pravda, pane Borisi Johnsone?
Španělská kolonizace pozdější Latinské Ameriky rovněž nestojí za zapamatování? A co evropské otrokářství provozované veřejně a později skrytě na plantážích v Karibiku? Také milióny mrtvých a zmrzačených osob černé pleti, ale také i Číňanů. Všechno zakryl čas? Čas jaksi přikrývá zločiny koloniálních „elit“ Západu a kontinentální rozpínavé mocnosti, Německa, ale v případě Ruska jednak nezakrývá vůbec nic, nejčastěji ale ruské historické viny mohutně zdůrazňuje a při jejich výkladu zcela ignoruje kauzalitu jevů. Pročpak mají Rusové a jejich stát takové „privilegium“, takovou výsadu, podle níž je všem odpuštěno, ale Rusům není odpuštěno nikdy nic? Významná část odpovědi, alespoň při pohledu optikou bývalých evropských koloniálních mocností a Německa, spočívá v jednoduchém obraze.
Rusko je obrovská země nesmírně bohatá na zdroje, surovinu, vodu, dřevo, vzácné zeminy, úrodnou půdu a na další spousty hodnot a komodit. Má také významný vědecký potenciál a kvalifikovanou pracovní sílu. Na druhém konci Evropy, v prostoru bývalých námořních mocností a Německa, se naproti tomu krčí hromádka v porovnání s Ruskem nepatrných státečků chudých na všechno, čím Rusko disponuje. „Elity“ těchto bývalých koloniálních a expanzivních států si při pohledu na bohaté Rusko musí připadat jako Strašidlo cantervillské (The Gost of Canterville) od irského spisovatele Oscara Wilda, jež bylo „původním povoláním“ hrabětem z Cantervillu. Nepřátelé tohoto hraběte jej údajně přivázali k nějakému pevnému předmětu tak, aby hrabě nemohl dosáhnout na stůl prohýbající se pod lahodnými pokrmy a karafami nejlepšího vína. Ať se hrabě natahoval, jak chtěl, na stůl s pokrmy a s vínem prostě nedosáhnul. Okovy mu to nedovolily. A tak v blízkosti „švédského stolu“ zemřel hrabě z Cantervillu hlady, načež se proměnil ve strašidlo. Tak nějak sahá „kolektivní“ a stále imperialistický a (neo)koloniální Západ po ruské kořisti. A když se k ní nemůže dostat, tedy Donald Trump prozatím alespoň olupuje Latinskou Ameriku.
vasevec.info
