České národní listy

Ivo Šebestík - Odkud čerpají státy Pobaltí svoji rusofobii,  Část II b

Evropské souvislosti po první světové válce ve vztahu k Pobaltí

Po skončení první světové války mělo Lotyšsko přibližně 1,8 miliónu obyvatel, což bylo na 65 tisíc čtverečních kilometrů hodně málo. Tři čtvrtiny populace tvořili Lotyši. Rusů a Bělorusů, tedy východních Slovanů, bylo v zemi něco málo přes 12 procent. Poláků a Němců bylo po tři a půl procentech. Litevců žilo v zemi o cca deseti tisících čtverečních kilometrů jen asi o 200 tisíc více, než kolik obyvatel mělo Lotyšsko. Samotní Litevci tvořili 84 procent. Poláků, Rusů a Bělorusů bylo zanedbatelné procento a ještě méně bylo Němců. Estonsko bylo nejmenší (47 550 čtverečních kilometrů) a mělo jen něco málo přes milión obyvatel. Tristní nedostatek populace provází Estonsko i po rozpuštění SSSR. Etničtí Estonci tvořili naprostou většinu populace. Rusové obývali enklávu kolem Pečory. Žili ale také v Tallinu.

O Litvu se navzájem přetahovali zejména Němci a Poláci. Poláci drželi Vilnius s okolím, území, které Litvě později umožnil získat Sovětský svaz. Estonsko a Lotyšsko se politicky i hospodářsky orientovaly na Velkou Británii. Brity Pobaltí zajímalo především s ohledem na jejich tradičně protiruskou politiku. Dávali pozor nato, aby sovětský model do Pobaltí nepřeskočil a pobaltské státy, aby se neocitly pod vlivem Moskvy. Majetkové elity v Pobaltí se pochopitelně bály importu komunismu, a tak se upínaly k Západu. Britská zahraniční politika byla vždy orientovaná na udržování možnosti potencionálních konfliktů než na jejich řešení. Takto v Locarnu v roce 1925 Britové, kteří v té době ještě měli zámořské kolonie, ze kterých čerpali bohatství, sílu, vliv i pracovní sílu a vojáky, například garantovali hranice na západ od Rýna, což představovalo jisté záruky pro Nizozemce nebo Belgičany. Britové ale negarantovali východní hranice, což naopak Němcům naznačovalo, že by Londýn nebyl proti, kdyby se Němci znovu vydali na pochod východním směrem.

Výmarská republika v Německu po čas své existence ponechávala Evropu, tedy Pobaltí v klidu. Situace se v Německu pochopitelně změnila po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Jeho transparentně protisovětská a protibolševická orientace vyvolávaly u západoevropských demokracií v podstatě uspokojení. Opatrnost jistě byla namístě, ale pokud se Hitler a jeho Němci vydají na pochod jenom na Východ, netřeba jim klást překážek. Jenomže německý vliv mířil na Východ i do Pobaltí, což nebylo zvláště pro Brity úplně podle plánů. Na Litvě a v Lotyšsku se ve dvacátých letech prosadily proněmecké vlády. Majetkové elity se takto bránily před vlivem sovětským.

Bylo trochu paradoxní, že zatímco západní demokracie několik let váhaly s uznáním pobaltských států, bolševické Rusko je uznalo mezi prvními. Paralelně ale Sověti vnímali britský vliv v zemích Pobaltí a o tomto britském vlivu neměli nejmenších iluzí. Mířil proti Sovětskému svazu, respektive proti Rusku. Ve vzájemném mocenském souboji mezi Lvem Trockým a Stalinem zvítězil Stalin a s ním i jeho orientace na vnitřní otázky SSSR, k nimž export revoluce nepatřil. Rozhodně ne násilnou cestou, nanejvýš příkladem, který Stalin ale rád vždy podpořil. Stalinovým ministrem zahraničí byl ve třicátých letech Maxim Maximovič Litvinov, osobnost usilující o vytvoření protihitlerovské koalice, jejíž uskutečnění zhatily především Velká Británie, Francie a Polsko i Rumunsko. Po několikerém západním odmítnutí uzavřít koalici se Stalinem proti Hitlerovi, nezbylo Moskvě než uzavřít pakt s Německem. SSSR byl posledním státem, který uzavřel smlouvu s Německem. Prvním bylo Polsko v roce 1934, pak Velká Británie umožnila Německu vybudovat velké loďstvo. To se psal rok 1936. Další smlouvy s Hitlerem podepsaly Francie a Velká Británie bezprostředně ještě po Mnichovu 1938, jimiž stvrdily své vztahy s Německem a souhlas s jeho „východní politikou“.

Litvinov, který deset let bojoval za koalici proti Německu, nemohl, ani nechtěl pokračovat ve funkci ministra zahraničních věcí na tomto novém smluvním půdorysu. Litvinov byl ale jediným zahraničním ministrem, který vystoupil velice ostře ve Společnosti národů proti Mnichovské dohodě z roku 1938. V souvislosti s ostře protiruskou orientací po listopadu 1989 se o takovýchto faktech ale důsledně mlčí. Nevyhovují! Vymlčeno je všechno, co by snad mluvilo pro Rusko. Jestliže Sovětský svaz ve dvacátých letech hledal cesty, jak napomoci ustavení bolševických systémů v Pobaltí (viz pokus o převrat v Tallinnu v roce 1924), tak ve třicátých letech tyto pokusy ustaly. Naopak bylo zájmem Moskvy, aby v Pobaltí nenarůstala krize, jaká by snáze přivedla všechny tři státy do náruče nacistického Německa. To se ale nakonec stalo.

Samostatnou kapitolou v dějinách Litvy byla polská okupace Vilniusu a okolí po první světové válce, kdy bylo Polsko obnoveno jako samostatný stát. Pro Litevce byl Vilnius historicky hlavním městem země, takže polská okupace města a okolí byla pro ně nepřijatelná. Abychom pochopili osud Vilniusu i Litvy, je třeba si připomenout, že Litva byla součástí polsko-litevského státu. Po třetím dělení Polska v roce 1795 připadla Litva ruskému impériu. Když bolševici podepsali s Německem Brestlitevský mír v roce 1918, ztratilo Rusko velká území, mezi nimi byla i Litva. Po skončení války se Polsko snažilo Litvu anektovat, ale získalo jen oblast Vilniusu. Když nový Stalinův ministr zahraničí, kterým se po Litvinovovi stal Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890 – 1986), uzavřel pakt s Německem, Sovětský svaz si takto vzal zpátky část území ztracených Brestlitevským mírem a Moskvě nepřiznaných Pařížskými dohodami, na které nebyl Sovětský svaz připuštěn. Po vstupu na území Vilniusu Sovětský svaz tuto oblast vrátil Litvě, což se samozřejmě nezmiňuje. Je pravda, že zatímco Litvinov byl zapřisáhlým odpůrcem nacismu a Hitlerova Německa, Molotov byl poslušnějším vykonavatelem Stalinovy vůle.

Pobaltí mezi mocnostmi

Po zániku bipolárního světa, rozpuštění Sovětského svazu a takto okamžitého nástupu americké celoplanetární hegemonie (diktatury) začal samozřejmě dějiny psát opět vítěz, tedy západní hegemon, který získal vliv nad celým starým sovětským prostorem včetně několika bývalých republik Sovětského svazu. To ihned otevřelo prostor pro rusofobní interpretaci historie, především dějin dvacátého století. Tato nová interpretace měla mimo jiné za cíl odebrat Rusku (Západu se jednalo vždy o Rusko, ne o Sovětský svaz) pokud možno úplně všechny zásluhy a kladné stránky a nahradit je, opět pokud možno, přesně opačným výkladem. Mimo jiné přepisování historie „vítězem“ ve studené válce a všemi těmi, kteří s ním chtěli sdílet jeho zájmy, cílilo na nejcitlivější bod ruské (sovětské) historie, kterým bylo vítězství ve Velké vlastenecké válce (ve druhé světové válce). Nepřátelé Ruska hledali dokonce možnost obvinit Rusko (Sovětský svaz) z jejího vyvolání.  tak zatímco se celá řada států evropského Západu už ve třicátých letech 20. století a potom v průběhu války zkompromitovala podporou Hitlera, dokonce i účastí na jeho východním tažení, tak „černý Petr“ dějin měl být předán Moskvě. A protože má Západ monopol na světový informační prostor, ve kterém brání průniku jiných informací, tento obraz Ruska se měl stát oficiálním a nezpochybnitelným.

Jelikož byla přesně tato strategie na programu „nové interpretace historie“, jež dostala zelenou nejvíce v zemích bývalého sovětského boku, bylo nutné země, které se účastnily na Hitlerově Plánu Barbarossa nebo ve kterých se hlásily tisíce či dokonce desetitisíce dobrovolníků do nacistických jednotek SS nebo různých policejních komand, označit za oběti předchozího ruského (sovětského) nepřátelství a nátlaku. Týkalo se to (a stále týká) zejména Finska, Estonska, Lotyšska a Litvy.

„Nová interpretace“ historie druhé světové války nepřipouští možnost vysvětit meziválečné jednání Moskvy jiným způsobem než jako agresivitu a rozpínavost. Tudíž tato reinterpretace ignoruje situaci, ve které se tehdejší Sovětský svaz nacházel. Neuspěl při opakovaných pokusech dohodnout se s takzvanými západními demokraciemi a vytvoření protinacistické koalice, jaká mohla ještě včas zabránit Hitlerovi v útoku na Evropu. Nakonec byl Stalin donucen podepsat s Německem dohodu (pakt). Sovětský svaz tak učinil až jako úplně poslední země. V té době měly podepsány dohody s Hitlerem Polsko, Velká Británie i Francie. Sověti si byli dobře vědomi toho, že hlavním cílem Německa je dobytí alespoň evropské části Sovětského svazu, což západním demokraciím nepřipadalo vůbec jako špatný nápad. Kdyby Hitler proti Sovětům (Rusům) na Východě uspěl, Britové, Francouzi a Američané by se zmocnili Sibiře a dalších částí sovětského asijského východu. A něco sovětského by jistě získali i Japonci. Čína by spadla do náruče militaristického Japonska možná úplně celá. Stalin chápal, že toto je jeden z důvodů, pro které nechce Západ bojovat s Hitlerem. Stalin tedy neuspěl s demokraciemi, tudíž se musel dohodnout s nepřítelem. Toto není vůbec ojedinělý případ z dějin. Po celou dobu Hitlerových příprav na válku musel Stalin řešit situaci v bezprostředním sousedství své země, neboť všude tam, kde existovaly vazby na Německo, nebo kde sílilo nepřátelství vůči SSSR, se toto sousedství jevilo jako krajně rizikové.

Západ tak nějak nechápe, či pochopit nechce, že Rusové (Sověti) musí myslet a jednat úplně stejně jako každá jiná velká země. Západ ani ve snu nenapadne, že by Rusové mohli mít úplně stejná práva jednat z vlastního zájmu, jako jednají Spojené státy nebo jak před válkou postupovaly velké koloniální mocnosti západní Evropy. Ty postupovaly absolutně bez ohledů na kohokoliv. Ale toto právo Západ Rusům přiznat nechce. Nepřiznal jim dokonce ani právo bránit se obkličování ze strany NATO a převracení západoruských krajů, pozdější Ukrajiny, na nepřátelské území vůči Rusku. Podle vůle Západu by se vlastně Rusko mělo se založenýma rukama dívat na to, jak si západní mocnosti odvážejí domů jeho veškeré bohatství. Toto právo – dívat se a mlčet – Západ Rusku ochotně přiznává. Bránit se, to v žádném případě!!!

Pokud jde o Finsko, věděl Stalin o přímých vazbách mezi finským vůdcem Mannerheimem a Adolfem Hitlerem, stejně jako o spolupráci německé a finské armády. No a v Pobaltí registroval sílící vliv Německa. Třebaže Stalin nesdílel Trockého ideu vývozu revoluce, bylo pro Sověty jistým řešením podpořit právě v bezprostředním sousedství tamní komunistická hnutí. Polistopadová česká historiografie ale v té souvislosti mluví jinou řečí: „Sovětský svaz proto neustával ve snaze podřídit tyto malé republiky svému vlivu, zároveň je největší stát světa nepřestal obviňovat z přípravy agresívních akcí.“[1] Podle tohoto pramene Sověti jednak rozbíjeli pokusy o koordinaci států Pobaltí, dále užívali politických hrozeb a hospodářského nátlaku. A také se snažili o destabilizaci vnitřních poměrů, a to prostřednictvím místních komunistických stran a podle pokynů III. internacionály. Nakonec se v prosinci 1924 sovětské velvyslanectví v Tallinnu údajně pokusilo o puč. V té době byl vůdce bolševické revoluce a zakladatel SSSR, V. I. Lenin, už jedenáct měsíců mrtev a v zemi se vedl zápas o následnictví. Zda právě v této nejisté situaci se měla Moskva snažit pořádat převraty v jiných státech, je jistě docela zajímavá úvaha.

Naproti tomu uvedený zdroj připouští, že za působení ministra zahraničí SSSR, Maxima Maximoviče Litvinova, Sověti nevystupovali proti konsolidaci Pobaltských států a snažili se je „naopak udržet jako předpolí proti nacistickému Drang nach Osten“[2]. Sověti už v roce 1932 uzavřeli s Lotyšskem a Estonskem bilaterální smlouvy o neútočení. Zároveň se Moskva obrátila na Německo a Polsko s nabídkou dohody o neutralitě Pobaltí. Němci a Poláci na tuto dohodu se Sověty nepřistoupili, což rovněž o něčem svědčí. Německu Moskva nabízela tuto dohodu na konci roku 1933 a Německo ji odmítlo o rok později. Tato data jsou poměrně důležitá, neboť od roku 1933 byl německým kancléřem už Adolf Hitler a Německo začínalo realizovat agresivní plány. V případě polského odmítnutí sehrály svoji roli staletí polsko-ruského nepřátelství a nedůvěry. Jestli vezmeme v úvahu možnost vnímat první a druhou světovou válku jako v podstatě jednu jedinou válku mající jen dvě desetiletí přestávku plnou plánů na revanš, tak soustavné polské odmítání sovětských nabídek odpovídá trvalému nepřátelství, které přešlo od otevřené formy v průběhu intervenčních válek proti Rusku a bolševické revoluci, jejichž součástí byla válka plsko-ruská (únor 1919 – březen 1921), k politice bránění vzniku protihitlerovské koalice, v níž by vedle sebe stanuly evropské demokracie a bolševický Sovětský svaz, přesněji řečeno Rusko. Tedy země, na jejíž zničení Polsko čekalo vlastně několik staletí. A čeká dodnes.

Jinak reagovali na sovětskou nabídku kolektivní bezpečnosti Litevci. Ti se více obávali (a právem) Poláků než Moskvy. Litva byla navíc od SSSR oddělena polským koridorem a z německé strany jí hrozilo rovněž nebezpečí. Už od druhé poloviny třicátých let narůstal zájem všech velmocí o státy Pobaltí. Souviselo to pochopitelně s militarizací Německa, kterou řada evropských zemí sledovala se smíšenými pocity. Na jedné straně existovaly obavy, že Německo zahájí anexe v blízkém okolí. Na straně druhé ale Hitlerův militarismus nabízel i možnost, že se Němci vydají na Východ a povedou válku proti Rusku (SSSR), na jejímž výsledku by se mohli tradiční nepřátelé Ruska přiživit. Rodilo se tak dilema: Podpořit Hitlera nebo mu naopak klást překážky?

Nejistá situace hrozící válkou samozřejmě nutila Stalinovo vedení sovětského státu připravovat se na vpád nepřátel. Takto docela logicky narůstaly aktivity sovětské špionáže i logistická příprava na možnou válku. Sověti už v roce 1937 vysídlili několik vesnic v pohraničí, aby zde mohli budovat železniční uzly a další přístupové cesty. Zároveň Moskva prohlubovala oficiální kontakty s různými osobnostmi pobaltských států. Tak třeba v létě 1937 přicestoval do Moskvy asi nejvýznamnější diplomat tehdejšího Pobaltí, Wilhelms Munters. Už v roce 1931 uzavřela Litva se Sovětským svazem dohodu o předávání informací, která Moskvě zajišťovala přímý přísun informací o všem, co se dělo v Pobaltí. V průběhu třicátých let dokonce SSSR nabízel Litvě smlouvu o vojenské spolupráci. Uzavřít tuto smlouvu se ovšem Litva obávala. Důvody obav byly naprosto srozumitelné. Litva se obávala jak Německa, tak i Polska. Politika obou států nevylučovala, že se dříve či později ocitnou se Sovětským svazem ve válce. Možná dokonce i jako spojenci některého z nich, případně obou.  

Když Poláci anektovali Vilnius, tak upozornili na své velmocenské touhy i Estonsko s Lotyšskem. Sověti o velmocenských ambicích Polska věděli dost z půl tisíce let dlouhé historie vzájemných sporů a válek, takže si Moskva o postojích Varšavy nedělala iluzí. Litva nikdy připojení oblasti Vilniusu k Polsku neuznala. Vilnius a celé takzvané Vilensko vrátil Litvě Sovětský svaz v roce 1939, a to během obsazení části území Polska v důsledku tajného dodatku k takzvanému paktu Molotov-Ribbentrop, který byl podepsán 23. srpna 1939, tedy dlouho po obdobných paktech evropských demokracií a Polska s nacistickým Německem. A těsně před německým vpádem do Polska dne 1. září 1939, který pro Stalina znamenal dvě podstatné věci. Především se na území Polska dostávalo Německo do těsnější blízkosti s územím SSSR. A Stalin věděl, že se Hitler dříve či později odhodlá k vpádu do SSSR. A potom, Sověti potřebovali obsadit na polském území především oblasti obývané slovanským a ruskojazyčným obyvatelstvem (Rusíny, Ukrajinci, Rusy, Bělorusy), kteří se nacházeli v té době na území, jež po první světové válce získalo nově obnovené Polsko. A předtím je oním již několikrát zmíněným Brestlitevským mírem Rusko ztratilo. Tyto „detaily“ taktické povahy se pochopitelně na Západě v souvislosti s paktem Molotov-Ribbentop zásadně nepřipomínají. Stejně tak, jako se nepřipomíná osud Poláky zajatých vojáků Rudé armády po polsko-ruské válce v letech 1919 – 1921). Desítky tisíc jich v polském zajetí nepřežily týrání, hlad a mráz. Tisíce zmizely beze stop. Pokud se snad o těchto zajatcích náhodou zmíní západní média, potom jedině tak, že ruští zajatci Poláků byli trýzněni bolševiky teprve doma po jejich propuštění. Je to prostě úplně klasický příklad západní desinterpretace všeho, co se týká Ruska a Rusů.

Novodobý výklad tohoto sovětsko-německého paktu se tedy nezmiňuje o skutečnosti, že Sověti obsazovali ta polská území, která Polsko získalo po první světové válce, a která byla víceméně součástí ruského carského impéria až do podpisu Brestlitevského míru 3. března 1918, kterým tehdejší Petrohrad tato území ztratil. Rusko se nemohlo zúčastnit pařížských mírových jednání po skončení první světové války, neboť půl roku před jejím koncem (válka skončila 11. listopadu 1918), bolševici z „imperialistické války“ vystoupili. Takto přišlo Rusko o obrovský kus území. Jednalo se víceméně o Polsko, západní části historických ruských zemí, tedy o větší část pozdější Ukrajiny, o Bělorusko, dále o Finsko, Pobaltí a Besarábii. Suma sumárum asi jeden milión čtverečních kilometrů a jednu čtvrtinu obyvatelstva. Také o obrovskou hospodářskou ztrátu. Tak obrovskou daň zaplatil V. I. Lenin za možnost opustit válečnou frontu, na které Rusové nesli největší díl války na východní frontě proti Rakousko-Uhersku a Německu, výměnou za mír potřebný k dokončení revoluce. Přitom válka skončila za půl roku na to! Jenomže čas pracoval proti ruským bolševikům. Jen co skončila válka, obrátili se bývalí spojenci carského Ruska proti bolševickému Rusku. Dokonce se spojili i s bývalými nepřáteli Ruska. Do války se Pustili Poláci s podporou francouzských sborů a britských peněz (ale také i sborů). Připojili se i Řekové. Dlouhé sérii válek se tedy Lenin vystoupením z „imperialistické války“ vůbec nevyhnul. Asi spíše naopak.

No, a jak asi uvažoval Stalin, když se po opakovaném odmítnutí demokraciemi pustil do dohody s nepřítelem, s Německem? Zábor k Polsku připojených území, tedy již území polských, patrně vnímal dvojí optikou. Jednak se Rusku (SSSR) vracela část území ztracených Brestlitevským mírem. Ale zároveň tato území představovala nárazníkové pásmo v příští válce, o jejímž vpádu na sovětské území nepochyboval. Kvůli vojenskému zabezpečení oblasti v blízkosti Leningradu (cca 34 kilometrů) vypukla sovětsko-finská „zimní válka“. Finský vůdce, Mannerheim, spolupracující s nacistickým Německem, odmítnul vydat Sovětům kus finského území, který Moskva požadovala pro zabezpečení Leningradu. A za které nabízela náhradu přibližně dvakrát tak velkého kusu země. Stalin tedy nečekal či ani čekat už nemohl a vzal si území násilím.

 Při posuzování historie se sice, jak se zmiňujeme výše, nemá pracovat se slůvkem „kdyby“. Nicméně, výjimečně pravidlo porušme a zkusme si představit osud Leningradu v případě, že by se Sovětům nepodařilo zabezpečit jeho obranu. Kdyby padl Leningrad, byla by to pro Rudou armádu podobná katastrofa, jako kdyby padla Moskva. Hitler mohl mít na východní frontě vyhráno. No a současní rusofobové z přesvědčení, z chorobopisu nebo z povolání by se dnes mohli radovat. Nemusela se teprve nyní sbírat další „koalice ochotných“ k útoku na Rusko. Ale možná by už neexistovalo na této planetě vůbec nic. A propos, Stalin po válce netrval na skutečně tvrdém potrestání Finska jako jednoho z nejaktivnějších účastníků hitlerovské koalice, který nesl velký díl odpovědnosti za blokádu Leningradu a zřizoval na obsazených územích SSSR koncentrační tábory, ve kterých umírali především Rusové a Bělorusové. Spokojil se potrestáním hlavních viníků, navrácením obsazených území a vyhlášením neutrality Finska. Vstupem do NATO Finsko závazek neutrality porušilo a jeho současný prezident, Alexandr Stubb, svým militarismem a ostrým protiruským zaměřením nejspíš vede současnou Moskvu k zamyšlení, zda Stalinova poválečná nedůslednost vůči Finsku nebyla chybou. Po osmi desetiletích latence se přinejmenším finské „elity“, asi jako „elity“ německé, polské a baltické, staly s podporou anglosaského rusofonního centra opět revanšistickými.

(Pokračovanie)

Ivo Šebestík

Nové slovo

[1] Luboš Švec, Vladimír Macura, Pavel Štol: Dějiny pobaltských zemí, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996, str. 201
[2] Tamtéž, str. 201

 vasevec.info

Čtěte také:

Ivo Šebestík: Odkud čerpají státy Pobaltí svoji rusofobii? (Část I.)

 Ilustrační foto: Před  2. světovou válkou vládly v pobaltských státech proněmecké vlády. V době války zde vznikly i dobrovolnické divize SS.