Ivo Šebestík - Odkud čerpají státy Pobaltí svoji rusofobii, Část II a
Ivo Šebestík - Odkud čerpají státy Pobaltí svoji rusofobii, Část II a
13.2.2026 10:03
Ve druhém pokračování našeho vyprávění o historii sousedství tří států Pobaltí (Litva, Estonsko a Lotyšsko) a Ruska carského či bolševického (Sovětského svazu) postoupíme až na práh druhé světové války, která se pro Rusy (Sověty) stala Velkou vlasteneckou válkou, ve které Rudá armáda přinesla hlavní vklad k porážce nacistického Německa a k naději, že nacismus i fašismus budou jednou provždy z evropského prostoru vypuzeny. Bohužel se tak nestalo. Pro národy Sovětského svazu a později Ruské federace se stala vzpomínka na oběti Velké vlastenecké války a na vítězství Rudé armády trvalou součástí historické paměti. V současné době jsme ale svědky obrovského úsilí Západu tuto ruskou paměť znevážit a znehodnotit. Naše druhé putování dějinami Pobaltí a jeho sousedství s Ruskem a Sovětským svazem zahájíme krátkým obdobím nezávislosti pobaltských států.
Období nezávislosti
Po první světové válce, která podstatně snížila počet obyvatelstva pobaltských států, se prosadil trend odpoutávání se od Ruska, což nebylo vůbec jednoduché. Už v roce 1921 zavedl V. I. Lenin v bolševickém Rusku program Nové ekonomické politiky (NEP), jaký představoval především agrární reformu, ale vedle ní umožňoval i soukromé podnikání, sice v omezené míře, ale hlavně v obchodu a v zemědělství. NEP vydržel do roku 1929, jeho hlavním cílem bylo obnovit hospodářství Ruska (SSSR) po fázi válečné ekonomiky. V. I. Lenin v posledních letech života trpěl na následky mozkové mrtvice, která jej stihla v květnu 1922. Třebaže se z ní částečně zotavil, o necelý rok později jej zasáhla další mozková mrtvice a v lednu 1924 Lenin zemřel. Polistopadový názor na tuto osobnost je v našich zemích dokonale jednostranný a výhradně negativní.
Z hlediska vývoje bolševického Ruska a Sovětského svazu, který ještě Lenin stačil založit, je možné odhadnout, a je to patrné i z Leninových politických a ekonomických textů, že hospodářský systém Sovětského svazu mohl či měl slučovat státní plánovanou ekonomiku s prvky soukromého podnikání, a zřejmě měl zůstávat i otevřenější vůči světu. Uzavření sovětského systému nebylo ale později záměrem režimu, ani toho Stalinova. Rusko a Sovětský svaz se okamžitě staly permanentním terčem nepřátelství ze strany zejména západní Evropy. Stalin nebyl přitom příznivcem exportu komunismu do světa. Inspirován jakobínským vývozem revoluce byl především jeho politický soupeř, Lev Davidovič Trockij, na kterého nepřátelé Ruska (SSSR) hodně sázeli.
V dějinách se nemá používat slovíčko „kdyby“. Především ne ve smyslu, že „kdyby bylo něco, pak by bylo zase něco jiného“. Proto se historiografie v podstatě nikdy nezabývala úvahou na téma, zda by se v sovětském Rusku, v pozdějším Sovětském svazu, nutně zformoval totalitní režim, „kdyby“ se ono bolševické Rusko okamžitě po říjnové revoluci neocitlo obklopeno nepřátelstvím Západu, nota bene dřívějších spojenců v zákopech první světové války. Kdyby vedle občanské války nečelilo mohutné intervenci cizích jednotek, polských, francouzských, britských, dokonce i řeckých? Takto se režim ocitl v obklíčení, jakému čelil uzavřením a nastolením režimu obleženého města.
Velmi podobně se můžeme ptát na to, zda byl nutný negativní vývoj vztahů mezi Západem a Sovětským svazem po skončení druhé světové války, kdyby se Churchillovi nepodařilo nasměrovat nového amerického prezidenta, Harryho S. Trumanna (ve funkci od dubna 1945, kdy zemřel jeho předchůdce, F. D. Roosevelt, do ledna1953), k nepřátelství vůči Moskvě. Válkou vyčerpaný Sovětský svaz měl sám ze své iniciativy sotva zájem na nových konfliktech, dokonce s bývalými spojenci. Ale toto jsou všechno hypotetické otázky. Nicméně, zcela jistě stojí i tyto hypotézy za úvahu. Zejména v našich časech, které mají ve vztahu k Rusku a priori jasno: „Rusko je vinno vždy a za všech okolností, neboť Západ je vždy a za všech okolností zcela nevinen.“ Ovšem, ono asi spíše platí to známé Dostojevského povzdechnutí, že „Rusko je vinno už tím, že je to Rusko.“
Takto Stalin svůj režim uzavřel a po skončení druhé světové války, když si byl stoprocentně jist, že jeho spojenci z rozumu a z momentální nouze (Hitler se jim jaksi nakonec vymknul z rukou) půjdou okamžitě proti SSSR, tak mezi ně a Sovětský svaz postavil hradbu „lidových demokracií“, tedy takzvaných socialistických států střední a jihovýchodní Evropy. Kdo se nehodlá zabývat pohledem z Moskvy za hranice, ale vidí pouze pohled ze Západu k Moskvě, ten kroky Moskvy nikdy neoznačí jako reakce, ale vždy je považuje za nevyprovokované akce.
Tolik jen na okraj k problematice chápání pohledu také i států Pobaltí vůči Rusku a Sovětskému svazu po skončení první světové války a po krátkou dobu jejich meziválečné nezávislosti. I když o vliv nad Pobaltím stále usilovalo ve válce poražené Německo, a také si na části Litvy brousili zuby Poláci, přesto se Pobaltí chtělo ze všeho nejvíce vymezovat proti Rusku. Tamní podnikatelé se přirozeně obávali pronikání myšlenek komunismu. Ten se po ruské revoluci šířil po celé Evropě. Přiváželi si je z fronty domů i vojáci intervenčních armád, kteří bojovali proti „rudým“, přičemž si povšimli sociálního zaměření ruské revoluce, jaké jim byl blízké, neboť „kvalitu“ kapitalismu poznali sami na vlastní kůži z domova. Po celé Evropě intelektuálové, básníci, spisovatelé, malíři, sochaři, hudebníci, velmi mnozí, s ruskou revolucí sympatizovali. Jen ve Francii to byli Aragon, Rolland, Sartre, Vercors, Eluard, v českých zemích skoro úplně celá generace básníků a spisovatelů narozených kolem roku 1900 (Wolker, Hora, Nezval, Holan, Seifert, Glazarová, Olbracht, Vančura, Weil a další a další) se se zájmem a se sympatiemi dívali na „budování socialismu“ v SSSR, třebaže mnozí tyto prvotní sympatie časem při pohledu na stalinské represe opustili.
Západní kapitál se bolševického Ruska (SSSR) bál a nenáviděl ho. Bál se příkladu pro pracující masy na Západě a takto se bál toho, čeho se v každém čase bojí ze všeho nejvíce, ztráty majetku. To se nemohlo nepromítat ani v Pobaltí, kde se tato averze pojila s negativními zkušenostmi s carským systémem, třebaže ten, jak jsme psali výše, rozhodně nebyl vůči Pobaltí více nepřátelský než vliv německý (pruský) nebo polský. Německo a Polsko ale nedospěly k bolševismu, což pro ně znamenalo polehčující okolnost, třebaže v Německu se menší pokus tohoto druhu uskutečnil. Byla jím jen několik týdnů trvající Bavorská republika rad, tedy „sovětů“. Pět měsíců, od března do srpna 1919 existovala Maďarská republika rad. A tři týdny (od června do července 1919) se na části jižního a východního Slovenska ustavila Slovenská republika rad, s vazbou na Maďarsko. Byly to ale jen efemérní pokusy odsouzené od začátku k neúspěchu. Revoluční komunistická myšlenka pronikala z Ruska na Západ i bez „jakobínského“ exportu Lva Trockého, ale západní státy řízené majetnými vrstvami se jí pochopitelně urputně bránily. Totéž se tedy dělo i ve státech Pobaltí. Rusofobie byla takto naroubována na strach z bolševismu, na negativní zkušenost majetných vrstev se znárodňováním a kolektivizací zemědělství. A tato směs rusofobie s antikomunismem v podstatě ovlivňuje krajně negativní vztah Pobaltí i celého evropského Západu k Rusku už kapitalistickému. Jestliže se někdo domnívá, že západní Evropa vedla intervenční válku proti bolševikům jen proto, aby vrátila v Rusku na trůn nějakého cara a do země kapitalismus, pak se asi musí divit, proč současný Západ bojuje proti Rusům, když v Rusku už bolševismus zaniknul a země rozhodně nepostupuje cestou ke komunismu. Správná odpověď zní, že Západ proti Rusku bojoval vždy a jedině s cílem je rozkrást. Vše ostatní byly v podstatě jen ad hoc záminky ukrývající skutečný cíl. A tak tomu bude i nadále bez ohledu na to, jak skončí současná proxy válka.
Estonsko, Lotyšsko a Litva se tedy snažily připojit se k Západu. Jenomže paralelně s touto snahou v těchto zemích sílil nacionalismus. A jelikož nacionalismus je takovou formou „vlastenectví“, jaká se už úplně neobejde bez negativního vztahu k jiným národům, tak se také v Pobaltí onen nacionalismus začal takto profilovat. Nešlo přitom pouze o nacionalismus Estonců či Lotyšů nebo Litevců, ale také o sílící nacionalismus národnostních menšin. V Estonsku a v Lotyšsku byly dobře organizovány zejména německé politické síly. Ostatně v estonském Tallinu přišel na svět dokonce jeden z architektů německého nacismu, Alfred Rosenberg. Po nástupu Adolfa Hitlera se činnost německých menšin radikalizovala. Na posilování nacismu reagovali v Pobaltí odporem především židé a Rusové. Ruská emigrace a židovské kruhy zde vydávaly demokratický deník s ruským názvem Segodnja (Dnešek). Po roce 1924 ale v Estonsku zakázali komunistickou stranu, ale tamní komunisté se do parlamentu přesto dostali pod názvy jiných hnutí. V prosinci 1924 se Kominterna pokusila provést v Estonsku převrat. Sovětský režim na rozdíl od západních demokracií, které v Hitlerovi viděly především nepřítele Ruska a bolševismu, hledal všechny cesty, jak růstu fašismu a nacismu v Pobaltí i jinde bránit. Zejména, pokud cítil, že se oba druhy šovinismu usazují někde v blízkosti SSSR. Posilování německého nacionalismu v Pobaltí bolševické Moskvě na klidu rozhodně nepřidávalo. Prosazování autoritativních nacionalistických režimů ve státech Pobaltí bylo ovšem reakcí nejenom na obavy z bolševického vlivu Ruska, ale snažilo se také stavět hráz pronikání německého vlivu, jehož nacistický charakter přestával být veřejným tajemstvím.
V Estonsku v roce 1933 devalvovala měna a o několik měsíců později byla v zemi přijata autoritativní ústava, dílo nedemokratického hnutí takzvaných „vapsů“. Aby se v Estonsku předešlo volebnímu vítězství těchto „vapsů“, vláda vyhlásila výjimečný stav. V zemi se chopilo vlády jakési mocenské uskupení ve složení Konstantin Päts a generál Laidoner. Toto duo, které bránilo nástupů „vapsů“, nakonec v podstatě vládlo s přijetím velké části jejich autoritativního programu. V březnu 1935 vláda v Estonsku rozpustila všechny politické strany a moc převzal Vlastenecký svaz (Isamaaliit). Nová moc se v podstatě inspirovala polským diktátorem Piłsudským, což byl významný odklon od demokracie.
Zatímco Estonsko se nedemokratickým režimem snažilo vzdorovat importu komunismu ze Sovětského svazu a průniku fašismu či nacismu z Německa, v Lotyšsku se v té době prosadilo hned několik fašistických politických stran. Mezi nimi byl nejvýznamnější takzvaný Ohňový kříž. Je vůbec zajímavé, jak oheň přitahuje různé formy nacismu. Viz pochody nacistických útvarů za noci se zapálenými pochodněmi ve třicátých letech v Norimberku a jejich obdoba v Kyjevě po provedení krvavého puče v roce 2014, podpořeného a financovaného Spojenými státy a některými dalšími zeměmi Západu. Skrývá se za oblibou v ohni pradávná touha všechno na světě podpálit, aby na spáleništi mohlo být ustavena něco nového, ale strašlivého? Radikálové mezi tábority v husitském hnutí také dospěli k fanatismu a chiliasmu a s oblibou zapalovali, na co přišli. Zapalovat a pálit je zřejmě symptomem fanatismu jako takového. Na spáleništi má vzniknout něco nového, ale fanatici nemají nikdy jasno, co by to vlastně mělo být. Jejich snahy začínají a končí ohněm. Za oheň jejich myšlení putovat nedokáže.
Na Litvě proběhl naprosto regulérní vojenský puč, jehož původcem byli nacionalističtí důstojníci, což ji odlišuje od Estonska a Lotyšska, kde diktatury uskutečnily samotné vlády. Konkrétně v Estonsku vláda „vapsů“ směřovala k fašizaci země. Zatímco samotné národy Pobaltí považují meziválečný vývoj ve svých zemích, ono období označované jako nezávislost, za „zlatý věk“ vlastenectví, sovětská historiografie, ale zejména současné Rusko, vnímá tehdejší Pobaltí jako fašistické. Faktem je, jak uvidíme později, že po vpádu Hitlerovy ochotné nacistické koalice do Sovětského svazu v létě 1941, se především v Estonsku a v Lotyšsku prosadily fašismus či nacismus v obzvláště odpudivé formě, což svědčí o tom, že jeho ultranacionalistické kořeny v zemích Pobaltí působily už dávno. A svědčí to o tom, že když vlastenectví sklouzne k nacionalismu, pak cesta k některé z forem šovinismu je velice krátká. Estonci a Lotyši ochotně plnili řady jednotek SS a tvořili policejní oddíly aktivně se podílející na „konečném řešení židovské otázky“, k jehož tvůrcům patřil i již zmíněný rodák z Tallinu, zapřisáhlý nacista Alfred Rosenberg.
V Estonsku byli likvidováni židé už v prvních měsících po německém vstupu do země. A veteráni jednotek Waffen SS se ještě nedávno snažili uspořádat v Rize své pochody. V Lotyšsku za války proslul velice neblaze člen jednoho takového trestního komanda, jmenoval se Viktor Arajs. Podílel se na masových vraždách židovského obyvatelstva, mimo jiné na masakru v Rumpuli. Ruský pohled zdůrazňující masovou kolaboraci Pobaltí s Hitlerem, a takto vlastně aktivní ozbrojené protivenství vůči Rudé armádě nejsou výmyslem ruské propagandy. Skutečnost, že Pobaltí dlouhodobě likviduje památníky osvobození od nacistických armád, vyvolává podezření, že v těchto zemích nebyla dokončena denacifikace. Podobně jako se nejspíš neuskutečnila ani zdaleka v plném rozsahu v Německu, především v jeho západních okupačních zónách, ve kterých bylo cca 60 procent obviněných nacistů obvinění zproštěno, zatímco v zóně sovětské uniklo trestu jen 12 procent obviněných. Německo nyní opět spěje k militarizaci a znovu k Drang nach Osten pod hlavičkou války s Ruskem. Dějiny průběžně vyplivují běsy z Pandořiny skříňky a v současné době vyhlíží tato skříňka na Západě už skoro vyprázdněná. Ven z ní uniklo už skoro všechno.
Pokračování
