Interview s Andranikem Migranjanem
Interview s Andranikem Migranjanem
Vnější chladnokrevnost by neměla vyvolávat u Západu iluzi možnosti nekonečných provokací. Rusko je připraveno hrát bez pravidel.
Alexej Kravcov
12. 4. 2021 cont
Poslední zahraničněpolitické události vyvolávají historické déjà vu, narážku – Josif Stalin podepisuje smlouvu s nacistickým Německem Hitlera a současně připravuje svou zemi k nevyhnutelné velké válce, a snaží se situaci nerozdmýchávat. Nyní o spolupráci se Západem přátelsky mluví hlava MZV Ruska Sergej Lavrov, ale zároveň Ukrajina stahuje vojenskou techniku k hranicím s Ruskem, USA jí v tom pomáhají, v Estonsku zatkli ochránce lidských práv Sereděnka, Litva prodlužuje dobu věznění Meljovi, v Lotyšsku blokují ruské televizní kanály atd.
Svým pohledem na situaci se s "Vašimi zprávami" podělil politolog, historik, profesor MGIMO, jeden z nejvýznamnějších amerikanistů Ruska, autor spousty vědeckých publikací a knih Andranik Migranjan.
Putin dlouho přijímá rozhodnutí, ale působí velmi rozhodně.
Kritizoval jsem všechny ministry zahraničních věcí Ruska, včetně Jevgenije Maximoviče Primakova, a samotný rezort. Ale kritiky Lavrova se zdržuji. Je to můj spolužák, to vyvolává určité etické problémy.
Ve prospěch Sergeje Viktoroviče řeknu: jsou hlavy států, které mají v oblibě zahraniční politiku a které ne. Například, Obama ji neměl rád. Proto všichni ministři zahraničí jeho administrativy byly nevýrazné, nepochopitelné, bezvýznamné osoby (od 21. ledna roku 2009 funkci ministryně zahraničí v administrativě Obamy zaujímala Hillary Clintonová, a od 13. února 2013 John Kerry, pozn. red.). Putin má zahraniční politiku v oblibě. Proto dnes máme výrazného ministra.
Co se týče podstaty dotazu. Dokonce reakce Putina na arogantní prohlášení Bidena mluví o tom, že Rusko má svou dobře promyšlenou linii vystupování. Dokud nejsou červené linie překročeny – budeme předvádět chladnokrevnost. To vůbec neznamená, že vnitřně současná situace Moskvu nerozhořčuje a nevytváří problémy v mezinárodních vztazích. Hlavně bych všem radil, aby se nepoddávali iluzím, že v Rusku se nikdo nepřipravuje k důležitým a rozhodným činům. Tak vidím situaci. Mírové tóny v hlasu Lavrova nesmí mást. Hlava MZV dokonale rozumí všem výzvám.
Bezpočtukrát jsem říkal, že Američané si dávají za úkol zlomit a odepsat Rusko před rozhodující srážkou s Čínou. USA skutečně předpokládají, že Rusko je možné neutralizovat nebo udělat ho blízkým Americe, a tím nepřipustit jeho spojenectví s Pekingem. Ale příznačnou zvláštností Putina je schopnost dlouho přemýšlet a manévrovat, než přijme definitivní rozhodnutí. Když přijme rozhodnutí, ruský lídr působí velmi rozhodně.
Už v roce 2014 měl Putin proměnit Ukrajinu na suchozemský stát.
I když někdy, jak se mi zdá, není Vladimír Vladimírovič připraven dotáhnout započatou věc k logickému završení. Krym - samozřejmě, ano. Ale nějaké kousky Doněcka, Donbasu - tam není jasné, o čem to je.
Tehdy, v roce 2014, jsme měli realizovat projekt Novorossii. Vyjít k Podněstří, osvobodit je z blokády ze strany Moldávie a Ukrajiny. To by odstranilo velké množství dnes existujících problémů: od dodávek vody na Krym po úvahy o tom, zda budou natovské lodě pronikat do Azovského moře? Bylo třeba změnit Ukrajinu na suchozemský stát, když by byl zbaven přístupu k Černému moři.
Tehdy jsem se nacházel v New Yorku a pozorně jsem sledoval americkou reakci. Všichni měli pouze jednu otázku - kde se Putin zastaví? Bude to pouze Novorossija? Kyjev? Dojde Putin do Lvova? Nebo budou do sféry zájmů Ruska zahrnuty rovněž Polsko s Pobaltím?
Odpovím slovy Jakova Kedmi, který nějak řekl: "Pokud Američané ve své sebejistotě, úpornosti, hulvátství překročí určité hranice, tak à la guerre, comme à la guerre - ve válce, jak ve válce".
Tehdy nebude Rusko ničím svázané a morálně svobodné. Je to velmi důležitá věc. Velmi. Taková "odpoutanost" bude znamenat hru bez pravidel. Hra s námi bez pravidel, i my budeme hrát bez pravidel. A nyní se všichni dostali velmi blízko k této hranici. Připomenu slavný výrok Putina – a k čemu je nám svět, když by v něm nebylo Rusko?
Kupodivu, nynější situace je v mnohem větší míře zkouška zralosti pro americkou administrativu. Myslet si, že tlak a urážky Ruska mohou být nekonečné, je hloupé. V konečném důsledku Rusko začne působit v mezích svých možností. A tyto meze jsou velmi, velmi rozsáhlé.
Když se nyní administrativa Bidena snaží postrčit ukrajinské vedení k rozpoutání nového bojového střetu v Doněcku, vznáší znovu otázku Krymu, která se dostala v Americe za Trumpa do stínu, když ten ještě v době své volební kampaně prohlásil, že Krym je Rusko, co tady říci, (administrativa Bidena) volí primitivní a hazardní cestu. Reanimace starých, zdálo by se, v pokoji odpočívajících idejí o alianci demokracie proti "autoritativním režimům" - přitom však samotná demokracie prožívá nejvážnější krizi za 30 let - vypadá archaicky.
Je zjevné, že, hulvátské chování USA, zřetelná demonstrace Amerikou přání zadusit Rusko, uskutečnit změnu režimu v Moskvě, mocná podpora ruské opozice, delegitimizace našich orgánů postrkují Putina k rozhodným činům.
"Americká" otázka roku 2014: jsme s to ochránit Tallinn, Rigu a Vilnius, riskovat Chicago, Boston, New York, Los Angeles? je i nyní bez odpovědi
Nikoho nechci strašit, ale chci připomenout, že v roce 2014 takové listy jako Foreign policies, Foreign affairs, National interest často psaly, a prakticky ve všech důležitých talk show v americké televizi mnozí analytici říkali: "Co jsme to napáchali? Proč jsme museli přijímat do NATO tyto nevyzpytatelné země (jde o Lotyšsko, Litvu, Estonsko, pozn. red.)? Bohudík, že jsme tam nepřijali Ukrajinu a Gruzii. Jinak bychom kvůli Ukrajině a Gruzii museli vést jadernou válku s jadernou velmocí. Že bychom se zmýlili? Zdálo se nám, že Rusko je slabší a nikdy se nevrátí do kategorie těžké váhy ve světové politice. Bylo možné mu odebírat vše, co špatně leží. A tak si zadávali tehdy Američané sami sobě otázku: jsme s to ochránit Tallinn, Rigu a Vilnius, riskovat Chicago, Boston, New York, Los Angeles? ? K těmto otázkám nebyly jednoznačné odpovědi. Nejsou ani nyní.
Řinčet zbraněmi Američané umí jako nikdo. Na vedení lokálních válek jsou také velcí chlapíci.
Přitom však všechny lokální války, možná, kromě Grenady a Jugoslávie, zahájené jimi po druhé světové válce, Amerika prohrála.
Nikdy nevedla důležitou válku s významnou armádou a významným protivníkem. Jak říkala moje vnučka, dokud byla malá: "Dostanou takovou odpověď, že se jim hlava zatočí".
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
