Ing. Dalibor Plichta - Co tedy, část I
Ing. Dalibor Plichta
Co tedy, část I
Členství v Evropské unii v té její podobě, do jaké je svými rozhodujícími silami posunována, českou odpověď na "českou otázku" nedává, stejně tak jako ji nedává ani přistoupení České republiky k NATO.
Takováto odpověď vrací, aniž to přiznává a aniž pro to má věcné důvody, problematiku "české otázky" o sto let zpátky. Je ústupkem těm, kdo v době končící 1. světové války v postavení prohrávajících hledali způsob, jak udržet ve střední Evropě pohromadě, co se jim vymykalo z rukou, národy, jimž tzv. Centrální mocnosti, zvláště Rakousko-Uhersko, do té doby odmítalo rovnoprávné postavení s Němci případně s Maďary. Je ústupkem těm, kdo se tenkrát nechtěli vzdát privilegovaného postavení národa vládnoucího.
Už tehdy měly poráženým a dohrávajícím představitelům tohoto starého pořádku posloužit k jeho zachování poukazy na výhody velkého státního útvaru, jakým bylo Rakousko-Uhersko, i pro vítěznou Dohodu a poválečné poměry. Partnerem vítězných mocností Dohody byla by opět jedna velká říše, s níž bude možno snadněji se domluvit a která by slibovala udržet ve střední Evropě mír a "stabilitu".
Už tehdy byla ve hře možná solidarita těch, kdo zásadně dávají přednost "stabilitě" případně i mnohonárodních říší před "nestabilitou" provázející emancipační snahy těch, kdo si chtějí vládnout sami.
"Stabilitu" kladou na první místo vždycky právě ti, kdo jsou uspokojení nebo dokonce privilegovaní. Umožňuje jim udržovat a lépe využívat jim vyhovujícího ustanoveného pořádku nebo nepoměru sil.
Solidarita "stabilitu" vyznávajících a "stabilitu" vytvářejících velkých a silných tvoří i základy Evropské unie. Jedním z jejích cílů a také podmínkou splnění poslání, které si předsevzala, je vedle dosažení supervelmocenského postavení "sjednocené" Evropy právě také odčinění a napravení údajných chyb, jichž se dopustily vítězné mocnosti mírovými smlouvami po 1. světové válce, když připustily vznik samostatných nástupnických států po "rozbití" Rakouska-Uherska a když tyto nástupnické státy po druhé světové válce, po Hitlerově nezdařeném pokusu o zvrácení výsledků první světové války, obnovily.
V rámci dalekosáhlých záměrů Evropské unie se v podstatě mají věci svým způsobem znovu dostat tam, kde je chtěli a chtějí mít staré a nové "elity" a zásadní stoupenci "stability" .
Úvahy jistých kruhů právě tak jako jejich politické i ozbrojené pokusy o zpětné získání ztracené moci nad národy, které se starým "elitám" vymkly z rukou a daly se na cestu odstraňování jejich privilegií a jejich nadvlád, táhnou se celým dvacátým stoletím jako červená nit.
Jednou z "idejí", o něž se tyto úvahy opíraly, byla "idea" obnovení Svaté říše římské národa německého.
Ležela na srdci nejen Jeho Svatosti papeži Lvu XIII, který se snažil německému císaři Vilémovi II. vysvětlit, jak čteme ve Vilémových "Pamětech", že "Svatá říše římská musí být obnovena válkou".
Rovněž předchůdce rakouského kancléře a ministra zahraničí Engelberta Dollfuse Monsignor Ignaz Seipel, kancléř v létech 1926-1929, si přál a plánoval jako různí jeho katoličtí souvěrci před ním i po něm obnovení Svaté říše římské, která by měla mít svůj střed ve Vídni a zahrnovat kromě Rakouska Maďarsko, Bavorsko, Würtembersko, Chorvatsko, Slovinsko a Transylvanii a později případně Polsko a katolické národy oblasti latinské.
Zhruba o půl století později než Lev XIII. Vysvětloval podle New York Times ze 17.2.1940 na Georgetownské univerzitě Edmund Walsh, ředitel jezuitské diplomatické školy ve Washingtonu, že německým válečným cílem je podle něho obnovení Svaté říše římské.
A ještě v roce 1943 (jak napsal New York Post z 9.10.1943) tentýž Walsh vykládal tam americkým důstojníkům, že "obnovení Svaté říše římské je jediným řešením německého problému".
Plán na restaurování Svaté říše římské byl ve Spojených státech propagován významnými katolickými představiteli také už hned poté, co Hitler začlenil do svého Velkoněmecka Rakousko a rozbil Československo. V Hitlerově expanzi byl spatřován krok k opětnému sjednocení evropských národů "v původní živoucí stavbu", Hitlerův výboj byl považován těmito kruhy za "přirozenou úpravu Evropy".
Vedle těchto katolických představ o "integraci" Evropy k jakési nové podobě Svaté říše římské vyskytovaly se zároveň s tím po celé dvacáté století stále znovu úvahy podobného druhu, které, alespoň navenek, s katolickými silami nesouvisely.
Coudenhove-Kalergi (nar. 1894) v zájmu udržení míru a zabránění válkám a v zájmu hospodářského i politického sblížení evropských států razil ideu Panevropy. Habsburkové se snažili držet při životě koncept jakéhosi středoevropského nebo podunajského soustátí. Nacisté se pokoušeli evropským národům vnutit Panevropu přizpůsobenou pangermánství.
Všem těmto "integračním" záměrům, ať byly součásti politiky papežské, pangermánské, habsbursko-rakouské, nacistické, německé nebo nakonec jsou součástí politiky Evropské unie nebo hegemonistické politiky Spojených států, je společný jeden důležitý rys: jejich "integrační" kroky směřují ke zrušení státní svrchovanosti České republiky.
Vyplývá to i ze samotných oficiálně vyhlášených záměrů Evropu "federalizovat".
K tomuto vyhlášení došlo už dne 6. prosince 1990, kdy francouzský prezident a německý kancléř bez toho, že by se evropských vlád a národů ptali na jejich mínění, společně prohlásili, že jejich cílem je federální Evropa.
Samozřejmě se tak stalo ve shodě s politikou Spojených států, stojících v této věci tehdy v pozadí. Byla to tichá podpora Spojených států, co umožňovalo Francii a Německu, těmto dvěma státům budoucího "jádra" evropské "integrace", myšlenku "sjednocení" Evropy prosazovat.
"Sjednocená" proatlantická Evropa, v níž Spojené státy přisoudily vedoucí úlohu Německu, má upevnit americké předmostí na evropském kontinentu, stát se "odrazovým můstkem" k šíření americké obdoby bývalé "svatopetrské Evropy" a k "postupné expanzi demokracie hlouběji do Eurasie", jak to nazval Zbygniew Brzezinski ve své "Velké šachovnici" .
Že toho Německo jako nejsilnější a nejdůležitější spojenec Spojených států využilo a získalo tak střední Evropu jako sféru vlivu především pro sebe, dalo se čekat, a americká politika se může zatím jen utěšovat, že v "současné době se německé zájmy shodují se zájmy Evropské unie a NATO, v jejichž kontextu se i tříbí".
Svou sázku na německou kartu a na sjednocení Evropy pak Brzezinski ospravedlňuje teorií, že "kdyby... ke sjednocení a rozšíření Evropy nedošlo, existují určité důvody k domněnce, že by se německá koncepce evropského řádu stala výrazněji nacionalistickou a patrně by evropské stabilitě uškodila". Kdyby prý došlo k jakémusi selhání úsilí o sjednocení Evropy pod patronací Německa, "mělo by to za následek, že Německo by zřejmě rozhodněji a výrazněji definovalo své národní zájmy", říká Brzezinski tamtéž.
A tak by nemělo nikoho překvapovat, jestliže je členství v Evropské unii v zájmu Spojených států a dále Německa a Francie upraveno tak, aby bylo možnému rozchodu s Evropskou unii nakladeno co nejvíce překážek - po stránce právní, politické i ekonomické. Zvláště kleště provázanosti ekonomické, která je a bude záměrně stupňována, se stanou nástrojem diktátu silných, francouzsko-německé hegemonie v Evropě. - Přitom by pro každý stát, který se podílí na mezinárodní spolupráci nebo nějaké integraci, měly být přijatelné jen takové kroky, které lze vlastním rozhodnutím zvrátit.
Pro tuto "integrační" politiku, prováděnou dnes Evropskou unií, je také příznačné, že je evropským národům vnucována jako "idea" a námět pouze údajnými evropskými "elitami", především německými a francouzskými, zatímco samotné národy chovají se k této věci vlažně až netečně, jak o tom svědčí malá a stále klesající účast na volbách do Evropského parlamentu.
Přiznal to i Jacques Chirac, když si povzdechl, že Evropská unie je a stále zůstává záležitostí "elit" evropských národů, "elit" politických, ale především hospodářských a
tak zvaně duchovních. Je otázkou, jestli to může být jinak.
A je rovněž otázkou, jestli Chirac postrádá podporu širokých vrstev doopravdy a jestli o ni vůbec stojí, zejména pak, jestli ji vůbec může očekávat a získat.
Vždyť Evropská unie, jak musí vědět především on sám s jeho protějšky v ní, Joschkou Fischerem a dalšími, nejen z podnětu "elit" vznikla, nýbrž je také především v jejich zájmu a slouží jejich prospěchu.
A musí také záležitostí "elit" zůstat, "elit" hospodářských, finančních, průmyslových, politických a vojenských, kterým jde o světovládu a nadvládu nad jinými, o nové impérium; jakousi novou Svatou říši římskou, o novou "svatoperskou Evropu", v níž a z jejíhož ústředí by tyto "elity" mohly snadno řídit svět podle svých představ, neomezovány ani svrchovaností národních států, ani svrchovanosti lidu v těchto státech, které by zanikly v novém superstátě.
Jejich superstát jiný než "elitářský" být nemůže. Kdyby se o to pokusil, podřezal by si i sebetlustší větev, na které by seděl. Nevzniká s myšlenkou na demokracii a demokracie není jeho cílem. Klub mocných, který Evropskou unii ovládá, dal v poslední době opětovně s arogancí najevo, že právě on nejlépe ví, jak se mají členské státy chovat, případně jakou mají nebo nemají mít vládu, bez ohledu na výsledek demokraticky provedených voleb.
Povyšuje se dokonce na rozhodčího i v tak choulostivých a těžko definovatelných a právně neregulovatelných otázkách, jako je politická hygiena, a spojuje tyto své nároky s "novým pojetím integrace", jak se vyjádřil Joschka Fischer, když vykládal, že "Haider a Miloševič představují Evropou nacionalistů a to se nedá dále trpět" a že "společným politickým zájmem není nyní volná výměna zboží a kontrola evropských hranic, nýbrž politická hygiena členských států".
Podobně autoritativně se za Evropskou unii vyjadřoval portugalský ministr obrany a předseda Rady Evropské unie Guerresen, když řekl, že "Evropská unie nebude trpět nikoho, kdo napadá základy evropské civilizace" - jako kdyby na pojetí evropské civilizace měl patent právě jenom on a jeho kolegové.
Z publikace „Česká otázka a Evropská unie“,Praha, 2001)
