České národní listy

Historie zrady 10

PhDr. V. Šůstek

 Proces s německými národními socialisty byl přeložen z Prahy do Brna podle návrhu obhajoby. Ani v brněnském prostředí se značnou německou menšinou, do něhož vkládali obhájci i obžalovaní mnoho nadějí, se jim nepodařilo popřít předložená fakta a dokumenty žaloby.

Brněnský krajský soud vynesl v září 1932 rozsudek. Uznal, že všichni obžalovaní jsou vinni zločinem úkladů proti republice, a podle paragrafu 2 zákona na obranu republiky byli odsouzeni. Rozsudky byly poměrně nízké – podmíněné tresty na dva až tři roky.

Brněnský proces s organizací Volkssport byl pro veřejnost nejen politickou senzací, ale bylo při něm prokázáno, že DNSAP má stejný program a stejné metody s Hitlerovou stranou. Poprvé v československé historii se německá politická strana ocitla na lavici obžalovaných a za protistátní činnost byla odsouzena. Proces tak otevřel cestu k dalšímu postupu proti této straně. Před soud měli být postaveni hlavní vůdcové strany, poslanci Jung, Krebs, Knirsch a Schubert. Otázka jejich vydání se stala jednou z příčin pádu Udržalovy vlády na podzim roku 1932. V říjnu 1932 byla vytvořena vláda v čele s Janem Malypetrem. Její postup usiloval o překonání hospodářské krize cestou hospodářských zásahů státu do ekonomického procesu. Státní zásahy do ekonomiky umožnily vládě provádět iniciativní sociální politiku. Došlo ke zklidnění sociálních konfliktů.

Přijetím politických zákonů na ochranu demokracie si vláda vytvořila nástroje k vystoupení proti nacistickým a fašistickým proudům a také proti revolučnímu dělnickému hnutí. Částečným omezováním demokratických svobod a zmenšováním jejich zneužívání proti systému pluralitní parlamentní demokracie přistoupila vláda k budování ´silné demokracie´. To se projevilo i přijetím několika zákonů.

Tiskový zákon z června 1933 omezoval svobodu tisku, zákon o mimořádných opatřeních měl zabezpečovat celistvost státu, republikánskou státní formu, ústavu a veřejný pořádek. Nově byl doplněn zákon na ochranu republiky, v říjnu pak zákon o zastavování činnosti a rozpouštění politických stran.

Na základě těchto zákonů zahájila vláda nápor na DNSAP. V únoru 1933 vydal parlament nacistické poslance – Junga, Krebse, Schuberta a Knirsche - k trestnímu stíhání. Současně zahájily československé úřady rozsáhlé zatýkání při nacistických demonstracích, vedly řadu procesů proti členům protistátních organizací.

V lednu 1933 se zmocnila vlády v Německu Hitlerova nacistická strana. Tato skutečnost výrazně ovlivnila aktivitu DNSAP. Začala se otevřeně přiznávat k rasismu a antisemitismu; značný nárůst zaznamenala špionážní činnost ve prospěch říše. Ve větší míře vystupovala proti německým emigrantům, kteří v ČSR nacházeli útočiště před politickým a rasovým pronásledováním. Pachatelé vraždy profesora Lessinga, ke které došlo v srpnu 1933 v Mariánských Lázních, byli členy DNSAP. Vražda byla důkladně připravena v bavorském státním úřadě ministra Essera. (Přítomnost č. 7 z 20. II.. 1935, s. 98.) Vrahové Eckert a Zischka byli před vraždou instruováni šéfem nacistických oddílů SA Ernstem Rőhmem v městečku Tischenreuth. Po činu uprchli do Bavorska a odjeli na nacistický sjezd. V Norimberku byli uvítáni jako hrdinové, stali se členy SA, dostali falešná jména (změna totožnosti) a finanční odměnu. Místo slibovaných 80 000 marek prý to bylo padesát marek. (Hruška, E.: Vražda profesora Lessinga, s. 23 – 49.)

Tento teroristický čin byl pro československou vládu posledním impulzem. Využila zákon o rozpouštění stran a 4. října 1933 byla činnost DNSAP a také DNP úředně zastavena. Nacističtí předáci již po brněnském procesu s Volkssportem se k rozpuštění své strany intenzívně připravovali. 28. září ukončili činnost DNSAP a její vedoucí Jung zhodnotil její historické poslání takto: “… DNSAP … vyrvala desetitisíce německých dělníků ze spárů marxismu … a konečně, a to je její dějinná zásluha, rozvinula německo-českou otázku. …” (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 31.)

Brněnský proces s organizací Volkssport přesáhl svým významem hranice Česko-slovenska. Na základě konkrétního usvědčujícího materiálu upozorňoval na přípravy německého nacistického hnutí k rozhodujícímu boji o moc a varoval evropskou veřejnost před expanzívností tohoto hnutí. Shromážděné údaje o síle a vycvičenosti vojenských oddílů Hitlerovy nacistické strany výrazně ovlivnily jednání odzbrojovací konference Společnosti národů v Ženevě. Konference odmítla žádost Německa o zvýšení početního stavu armády. V důsledku toho pak Německo v říjnu 1933 vystoupilo ze Společnosti národů. (Dějiny ČSR IV., s. 187.)

Narůstající radikalizace sudetoněmeckých nacistických a nacionálních sil v  ČSR vyvolávala odpor veřejnosti. Když hrozil zákaz DNSAP, zvažovali její předáci další postup a připravovali koncepce politické záchrany. Východisko bylo nalezeno v založení nové, nástupnické organizace, která umožnila podchytit – zachránit členskou základnu. Došli k závěru, že k překonání nedůvěry státu musí tato organizace vyhlásit loajalitu vůči Československu. Nová organizace předpokládala také nové a nezkompromitované vedoucí činitele. Zde se nabízel turnerský svaz a jeho vedoucí Konrad Henlein. Na turnerské slavnosti v červnu 1933 byl již K. Henlein představen jako nový sudetoněmecký vůdce. Po řadě jednání představitelů DNSAP a DNP s Henleinem došlo 20. září v Chebu ke schůzi, na níž byla přijata výzva pod názvem “Všem sudetským Němcům!” Deklarovala založení Sudetoněmecké vlastenecké fronty – SHF. Výzva byla publikována následující den v německých listech. Dokument obsahuje tezi o překonání stranictví a třídního boje ve prospěch německého “národního společenství”, výzvu k jednotnému politickému vedení “sudetoněmeckého kmene”[1] a ustanovení o výstavbě Sudetoněmecké vlastenecké fronty na stavovském základě.

V duchu cílevědomě zkreslující a lživé propagandy se neslo také prohlášení tiskového střediska SHF, publikované v tisku 4. října 1933. Jeho obsahem je: Založení SHF bylo osobní iniciativou K. Henleina; dále prohlášení, že zveřejněné zásady jsou v rozporu s názory, které hlásaly rozpuštěné nacionální strany; je odmítáno obvinění, že SHF je krycí organizací pro DNSAP.

Všechny pokusy státní moci zasáhnout proti SHF jako krycí organizaci nacismu a iredenty, kdy byli pro podezření z protistátní činnosti zatčeni kromě jiných Brand, Sebekovsky, Kőllner a Kundt, ztroskotaly díky podpoře, kterou henleinovcům poskytovali čeští agrárníci. (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 52.)

Činnost henleinovského hnutí financovali jednotlivci i různé domácí i zahraniční instituce. Trvalou finanční podporu poskytoval Úvěrový ústav Němců – největší německý peněžní ústav v ČSR. Pečlivě tajené byly sponzorské dary sudetoněmeckých podnikatelů. Citlivou otázkou bylo pro henleinovce získávání finanční podpory z Německa. Peníze poskytovaly instituce založené pro ovlivňování německých menšin v intencích velkoněmecké politiky, dále pak říšskoněmecké ministerstvo vnitra, propagandy a zahraničí. Německé ministerstvo zahraničí převedlo do volebního fondu SHFv roce 1935 300 tisíc říšských marek. (Hruška, E.: Pohoří divočáků, s. 53 – 54.)

Prostředky získané jak od domácích příznivců, tak z Německa výrazně zvýhodňovaly SHF oproti jiným politickým stranám v ČSR a umožňovaly mu uskutečňovat protičeskoslovenskou činnost. Hnutí SHF mělo v roce 1934 85 tisíc členů sdružených v 515 organizacích a stalo se nejsilnější německou politickou stranou v ČSR.

Slovní projevy loajality vůči ČSR byly pro K. Henleina vždy jen lživým taktickým manévrem a maskováním skutečného charakteru a cílů SHF. V agrárnickém listu Večer 21. října 1934 prohlašuje: “Říkám jasně, že jsem nikdy neměl a nemám nic společného s hitlerismem. Německý nacionální socialismus pro nás končí na hranicích, stejně jako tam končí SHF. Nejsme pokračováním Krebsovy strany.…”

Před parlamentními volbami bylo nutné uměle vytvořit demokratický obraz tohoto hnutí. Aby vedení SHF zabránilo zámince k zákazu hnutí, rozhodlo o změně názvu na Sudetoněmeckou stranu (SdP).