Heim ins Reich
Před válkou jsme bydleli v Nýrsku na Šumavě. Velmi jasně si vzpomínám na postupně se měnící názory, přicházející z tehdejšího Německa. Přestože Nýrsko bylo převážně sociálně demokratické, poměrně silně se i zde začaly rozvíjel nacistické myšlenky. Vzpomínám na projev Henleina, který řečnil z okna rohové restaurace pod kopcem. Prostranství sice nebylo přeplněné posluchači (táhla je spíš zvědavost jako nás), ale svých přívrženců přece jen našel dost. Myslím, že to byl výrazný okamžik, který způsobil zvlnění dosud celkem poklidné hladiny společného života.
My děti jsme spolu kamarádily bez ohledu na to, kdo byl Čech a Němec, ale pomalu se j zde začaly projevovat různice. My jsme Němcům začali překážet a bylo vidět, že se náš vztah zhoršuje. I když celkem nepochopitelně, protože
Vím z vlastni zkušenosti (i po válečném procitnutí Němců), že to nakonec pro ně nebylo také jednoduché, ale byl to přirozený důsledek - a vlastně splněni jejich přání. Nebyl to tudíž žádný "vyhazov", í když - v rámci spravedlnosti - ne všichni si to přáli. Ale zase - jaké spravedlností?
A co my? My jsme ve třicátém osmém roce nevolali, že chceme domů, doma jsme se cítili tam, kde jsme bydleli. A museli jsme odejit. A naráz! Bez toho, co si smíme vzít nebo co ne - byl to skutečný, život zachraňující útěk. Vzpomínám si na tuto situaci přesně.
Jako děti jsme byly samozřejmě normálně ve škole. Chodil jsem tenkrát do prvního ročníku měšťanské školy. Najednou se rozlétly dveře, vstoupil pan ředitel a rozčíleným hlasem nás vyzval, abychom okamžitě odešli domů, že dochází k záboru.
Do nás jako když střelí. V ulicích došlo během několika dopoledních hodin k úplné změně. Strategická místa byla obsazena našimi vojáky, vytvořena kulometná hnízda, obrněné vozy - jako ve filmu. Doma už nás čekali rodiče. (Bylo nás pět dětí.) Maminka sice měla připravený oběd, ale ten jsme již nestačili sníst. To proto, aby nám neujel poslední ohlášený vlak, který sbíral lidi od Železné Rudy.
Nejnutnější věci jsme naložili na vozík - nádobí, šatstvo, prádlo, peřina - a v ulicích jsme se již setkávali s dalšími, kteří také takto vybaveni spěchali k nádraží. Zde jsme ale několik hodin čekali. Panoval již všeobecný strach, co se děje, ale nakonec vlak přijel. Byl hlídán ozbrojenými dobrovolníky a uvnitř plno lidi - pouze v pracovním, tak, jak stačili doběhnout - např. přímo z polí. Pamatuji si na jednu plačící pani s motyčkou v ruce. Tam nahoře už šlo skutečně o život. Tam se střílelo a lidé zachraňovali pod ochranou našich vojáků holé životy. Podařilo se nám všem (myslím) dostat se do vlaku i s našimi vozíky a odjeli jsme do Klatov, kde bylo sběrné středisko. V té době tenkrát určitě Němci neviděli, příp. nechtěli vidět, tu tragedií, zoufalství a bídu tisíců Čechů, kteří nevěděli, co s nimi bude. Neviděli, a proto se dnes nemohou rozpomenout.
Později jsem pochopil význam slova solidarita. Přicházeli jednotlivci, organizace, které přebíraly celé rodiny do přechodné péče.
Můj otec byl ruský legionář. A tak jeho kolega-Iegionář si vzal nás a ještě další k sobě. Byl to železničář - bydlel ve Švihově na "vechtru", kde se nás v jedné místnosti tísnilo deset. Teprve zde jsme se trochu uklidnili, porozhlédli. Viděli jsme další tisíce, jak prchají, rozjíždějí se do nejrůznějších stran.
Za nějaký čas rodiče sehnali samostatnou místnost ve Švihově, kde jsme se trochu zařídili. Otec dostal práci v Klatovech, potom v Plzni, kam jsme se asi po roce přestěhovali.
Já jezdím do Německa a nikde jsem se nesetkal s problematikou sudetských Němců. Naopak spíš s pochopením pro náš osud předcházejících let politického komunistického útlaku.
Vytvořil jsem si i své přátelské vztahy, které je teď třeba upevňovat, rozvíjet a postarat se o to, aby na základě problémových životních zkušenosti naši starší generace vyrostla generace nová. Neříkám, že úplně bezproblémová, to ani nejde.
Ale svobodná, schopná nacházet vždy jen to nejlepší ve vzájemných vztazích. Ve vztazích dobrých sousedů, ve vztazích rovného s rovným. A to je pro nás - a hlavně
pro ty po nás – nejdůležitější.
Josef Horák, tehdy Nýrsko
