České národní listy

Geopolitické věštění III. - Balkán a Turecko

 Vlastimil Vondruška

29.1.2021

Balkán byl vždycky politicky, nábožensky a konec konců i kulturně komplikovaným regionem, protože se tu po zániku byzantské říše střetávaly zájmy mnoha mocností. Existovala tu tříšť států a státečků, které mezi sebou bojovaly se střídavými úspěchy. Tohle musíme brát stále v úvahu.

Jen pro připomenutí: Velké Bulharsko vzniklo v roce 681 pod vládou chána Asparucha, který sem přivedl turkotatarský kmen Bulharů, a ti si podrobili domácí slovanské obyvatele. V roce 1018 bylo Bulharsko po řadě porážek připojeno k Byzanci. Druhý samostatný stát Bulharů existoval v letech 1185–1396, pak byl připojen k Osmanské říši. Chorvatské knížectví vzniklo někdy v 9. století, ale po smrti posledního člena vládnoucí dynastie Trpimírovců v roce 1090 přijala tamní šlechta za svého panovníka uherského krále, a tak to zůstalo až do obsazení Turky. Srbsko mělo domácí knížata, ale politicky bylo střídavě v područí Byzance nebo Bulharska. Teprve v polovině 11. století vznikl samostatný stát (Michail získal v roce 1078 titul srbského krále). Po tragické porážce na Kosovském poli v roce 1389 obsadili celou zem Turci. Bosenské království existovalo jako samostatný stát jen ve 14. a 15. století, po porážce v roce 1463 se stalo součástí Osmanské říše. Černá Hora se osamostatnila v roce 1367 odtržením od Srbska a mocensky lavírovala mezi Turky a Benátčany. S jejich pomocí a pod jejich diktátem se podařilo až do novověku Černou Horu uhájit před Turky. Epizoda samostatné Albánie se spojuje s legendárním Skanderbegem, který v roce 1446 Turky porazil, nicméně po jeho smrti a s pádem Srbska samostatnost Albánie skončila.

Od 15. století ovládalo prakticky celý Balkán Turecko a po vítězství u Moháče v roce 1526 posunulo svůj vliv do Dolních Uher, Valašska a Sedmihradska až na hranice se současnou Ukrajinou, Slovenskem a Rakouskem. Teprve v 19. století se jednotlivá balkánská území osvobozovala od turecké nadvlády a dominance islámu. Nicméně křesťanské náboženství jako víra domácího lidu tu zakázáno nebylo, v tom byli Turci mnohem tolerantnější než jejich křesťanští sousedé. A právě díky církvi se po staletí udrželo povědomí vlastní národní identity. To vše je třeba vnímat v souvislosti s konstituováním politických sil na Balkáně.

Od 19. století tu proti Turkům bojovaly Rusko a Anglie, a s jejich pomocí vznikaly novodobé státy. Jenže jejich samostatnost bývala mnohdy iluzorní, protože měly cizí vládce a musely se řídit rozhodnutími cizích velmocí. Řecko získalo samostatnost v roce 1829, prvním králem se stal Ota I. z rodu bavorských Wittelsbachů. Osvobozenému Bulharsku vládl od roku 1879 Alexandr I. z rodu hesenských velkovévodů. Poté, co byl svržen, stal se panovníkem Bulharska Ferdinand I. z rodu sasko-koburské dynastie. V Srbsku zřídila v roce 1826 Vysoká Porta (tak se v té době nazývala turecká vláda) Srbské knížectví, ovšem pod vlivem Turecka. Pak se tu se střídavými úspěchy vedly krvavé boje mezi dvěma domácími dynastiemi, Obrenovičů a Karadjordjevičů, ale tradičně se dál rovněž válčilo s Tureckem a Bulharskem. Rumunsko vyhlásilo samostatnost v roce 1877 a jeho prvním králem se stal Carol I., původně pruský důstojník.

Balkán se stal šachovnicí pro soupeření mocností i ve 20. století. V roce 1912 uzavřely Srbsko, Bulharsko a Řecko Balkánskou ligu, která měla s podporou Rakousko-Uherska a Ruska eliminovat tureckou moc na Balkáně (podporovanou Německem). Následovala první (1912–1913) a druhá balkánská válka (1913), během níž se postavilo Řecko se Srbskem proti Bulharsku a jeho spojenci –Turecku. Vše vyvrcholilo první světovou válkou. Mocnosti vtáhly Balkán i do druhé světové války, následně do války studené a nakonec.... Ale co bychom si povídali. Všichni víme, jak smutnými událostmi si Balkán v posledních dvaceti letech prošel.
Nemá cenu tu přeříkávat dlouhé krvavé dějiny. Stručný přehled jsem napsal jen proto, aby bylo zřejmé, jak konfliktní území to vždycky bylo. Na Balkáně se kromě odvěkých národních a náboženských antipatií promítaly i zájmy mocností, které nikdy neváhaly vyvolávat neklid a politické pnutí, na kterém mohly samy vydělat. Mezi jednotlivými zeměmi a jejich obyvateli je krev, a na tu čestné národy tak snadno nezapomínají. A věřte mi, národy na Balkáně hrdé jsou!

Takže se v rámci věštění podíváme na to, jaké perspektivy by tohle území mohlo v následující dekádě mít. Já věřím, že ty časy budou lepší než dosud. Před několika dny se totiž stala klíčová událost, která na dlouhé roky geopoliticky ovlivní celý region. Stejně jako vše důležité, i tohle uniklo pozornosti většiny sdělovacích prostředků, protože ono je snadnější mlátit prázdnou slámu a hodiny diskutovat o tom, zda se měl či neměl ředitel VZP očkovat, než aby se novináři zajímali o myšlenkově náročnější témata za hranicemi.

Dne 1. ledna 2021 srbský prezident Alexandr Vučić otevřel kohoutek srbské části plynovodu Turecký proud a vzápětí začal ruský plyn proudit do Srbska. Řeknete si, no co, tak tam mají ruský plyn. Jenže je třeba vidět souvislosti. Až dosud se do Srbska plyn distribuoval přes Ukrajinu, která za transfer dostávala poplatky. V posledních dnech kvůli tomu vypukla na Ukrajině (jako obvykle) politická krize. Jenže tentokrát jde opravdu o velice vážnou věc! Takže za prvé, Ukrajina přišla o značné příjmy. Za druhé, tento plyn je pro Srbsko levnější.
Bude to mít v budoucnu dalekosáhlé důsledky. Druhá větev tohoto plynovodu končí na bulharských hranicích a Bulharsko buduje napojení do své země. Plánuje se pokračování plynovodu ze Srbska do Maďarska (zatím, ale možná i jinam). Energetické osamostatnění Balkánu znamená hospodářskou katastrofu pro Ukrajinu, už takhle těžce zkoušenou tím, že dala na vábení Západu a stále jen chudne a chudne. Ztráta tranzitních poplatků za ruský plyn může být pro Kyjev fatální.
Plynovod nese název Turecký proud, tak ho pojmenoval, kdo jiný než turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Turecko se stalo tranzitní zemí, což mu přinese slušné příjmy, ale také vliv. Pokud nebudeme na muslimy hodní, zavře nám kohoutek. Takže kromě ruského vlivu tu máme i turecký. A nemuseli jsme mít! Plynovod měl původně vést z Ruska do Srbska přímo přes Bulharsko. Byly už podepsány smlouvy, ale pak navštívila bulharského prezidenta delegace amerických senátorů a Bulharsko záhy poté od smlouvy odstoupilo. Velice prozíravé, že? Proto se musela volit delší cesta přes Turecko.

To je tedy současná realita. Prosím, uvědomme si, že energetické zdroje jsou důležitější než halasné sankce projednávané v Bruselu. Když na to přijde, politiky nepotřebujeme, ale vyrábět, topit a vařit ano! To je také faktor, který nejspíše ovlivní geopolitické směřování Balkánu. Už dříve tu byl vliv Ruska poměrně silný a tímto krokem ještě vzrostl. Každá velmoc se samozřejmě snaží získat na svou stranu co nejvíce zemí. Rusko má v tuhle chvíli co nabídnout, na rozdíl od Evropské unie.
Dá se tedy odhadovat, že Srbsko bude sice lavírovat, ale do Evropské unie nevstoupí. Jizvy z naší „demokratické agrese“ se dosud nezacelily. Mnoho Srbů si pamatuje bomby, které jim padaly na hlavy. Problémem je i prolitá krev mezi Srby a okolními státy, ale tyhle konflikty naštěstí slábnou, i za cenu, že mnozí lidé museli opustit domovy a usadit se jinde. Díky ekonomickému spojení Srbska a Turecka bude slábnout antipatie k islámu (ostatně Balkán žil s tímto náboženstvím celá staletí). Začne se vytvářet regionální ekonomická spolupráce, výhodná nejen pro hlavní hráče, ale určitě se k ní časem připojí sousední země (pokud ztratí Srbsko své někdy velkopanské „choutky“).

Celý balkánský region se bude ekonomicky silněji orientovat na Rusko, nicméně lze počítat, že do hry záhy vstoupí německý kapitál a průmysl, který tu nebude chtít ztratit vliv. V tomto ohledu se bude muset dohodnout s Ruskem (jak už to dělá několik let). Někdy se mi zdá, že protiruská politika Evropské unie se praktikuje s podporou Německa především ze sobeckých důvodů, aby ostatní země v Rusku nekonkurovaly Němcům.

Hlavním neuralgickým bodem Balkánu bude Řecko. Vzájemné historické antipatie s východním sousedem se neodstraní snadno a rychle. Navíc je turecká politika ve vztahu k Řekům mimořádně agresivní (což je forma tureckého nátlaku na celou Evropskou unii). Řecko se potácí v hospodářských problémech díky mnohaletému zadlužení (za které si ovšem mohou sami díky velkorysé sociální politice, na kterou neměli peníze, a tak si půjčovali a půjčovali...). To však nic nemění na faktu, že Řecko je důležitý producent zemědělských a spotřebních produktů, ale v budoucnu možná i nafty. Řecko je z vojenského hlediska celkem silný stát, a Řekové mají partyzánství v duši. Navíc je členem NATO, stejně jako Turecko (pokud se dostanou do konfliktu, nevím, kdo rozhodne, které z těchto dvou členských zemí bude NATO podle smlouvy pomáhat). Takže sečteno a podtrženo, Řecko bude nejproblematičtější částí Balkánu a tím spíše lze počítat, že se bude orientovat na Rusko, které jediné dokáže být alespoň částečně jeho záštitou proti turecké rozpínavosti.
 

Zda bude pokračovat Erdoğanova politika Velkého Turecka ukáže čas. Já osobně si myslím, že se přece jen trochu umoudří, ne ve slovech, ale v činech. Osmanská říše byla vždycky tak trochu obr na hliněných nohách. Na rozdíl od Ruska, které musí Turci mlčky respektovat. Někdy se sice chovají jako vzteklý ratlík a ňafají, ale sebevědomý pes tohle umí přehlížet, pokud se ratlík vzápětí umoudří. Prozíravou politiku totiž nemohou dělat jezuité a fanatici. Poslechněte si nedávný projev ruského prezidenta v Davosu. (příště: Geopolitické věštění IV. - Rusko a jeho sousedé)

 http://vlastimilvondruska.cz/blog/geopoliticke-vesteni-III-balkan-a-turecko