České národní listy

Generál Dominique Delawarde - Otevřené dopisy generálů 2

Německé tanky proti Rusku – vzpoura mého svědomí

Manfred Grätz, generálporučík ve výslužbě.

Zase nastal čas. Doba, které se bojí nesčetné množství lidí, po které touží a kterou vyvolává menšina, která zapomíná na historii nebo jí arogantně pohrdá, která se cítí povolána vládnout naší zemi a jako vazal následuje transatlantického spojence.

Jsou horlivě podporováni naladěným mediálním prostředím – nyní německý kancléř oficiálně oznamuje, že bylo přijato rozhodnutí poslat tanky na východ. Mnohým lidem vstávají vlasy na hlavě, špatné vzpomínky se probouzejí, včetně mě. Jsou to vzpomínky z dětství.

Narodil jsem se v roce 1935 a byl jsem vlastně dítě druhé světové války. Příliš mladý na to, abych se účastnil závodů ve zbrojení německého fašismu, ale dost starý na to, aby pochopil, že válka znamená jen nezměrné utrpení, bídu, deprivaci a nelidské vyhlazování. Ztratil jsem otce. Chladný a bezcitný dopis od jeho velitele roty uvedl, že zjevně „padl za Führera, lid a vlast v hrdinných obranných bitvách proti bolševickému nepříteli.… “.

Čas od času se vynoří vzpomínky, jako když jsme jako chlapci seděli u kolejí a sledovali četné vojenské transporty s obřími bílými nápisy: “Kola se musí točit k vítězství.” 

Dnes můžeme číst: „Německé tanky ve směru na Rusko“. Paralely, podobnosti jsou nepochybně snadno rozpoznatelné. Noční bombardování, nálety, město Chemnitz v plamenech nedaleko mé vesnice, to vše přispělo k tomu, že jsem se od dětství naučil nenávidět válku a toužit po míru. Konec války jsem nakonec zažil jako osvobození Německa od fašismu sovětskou armádou.

Od těchto událostí uplynulo téměř osm desetiletí. Tehdejší mladík se proměnil v 88letého muže, který prožil bohatý život v době bohaté na historické události.

Patří mezi ně 38 let mírové služby v naší Národní lidové armádě, včetně šesti let studia v SSSR. Ochotně přiznávám, že tuto zemi miluji, i když vím, že dnešní Rusko už není srovnatelné se Sovětským svazem. Ale zůstali lidé, jejichž otcové a dědové bojovali za svou vlast proti německému fašismu a také nás osvobodili. Vřelí a milí lidé, přátelé!

To vše a mnohem více se mi vybavuje v kontextu všeho, co se právě děje. Duch je stále vzhůru, i po 88 letech.

Je to celá směs pocitů a vjemů, která mě dojímá, dominuje vztek a zklamání. Hněv ve mně stoupá, když jsem konfrontován s jednostranným připisováním odpovědnosti Rusku, obecně Putinovi, Putinovi agresorovi, Putinovi válečnému zločinci, a to bez jakéhokoli podkladu. Putin je zodpovědný za vše, co se aktuálně děje ve světě. 

Celá historie války na Ukrajině je zapomenuta nebo záměrně umlčena, je zapomenuta neschopnost západu dostát svému slovu o nerozšiřování NATO na Východ. Putinův projev před Bundestagem v roce 2001, ve kterém natáhl ruku, nabídl mírovou spolupráci, a pak se setkal s potleskem a ovacemi ve stoje, je také zapomenut. Zapomenut je také jeho projev na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, ve kterém hovořil o východním rozšiřování NATO jako o hrozbě pro ruské bezpečnostní zájmy.

Hněv narůstá, když paní Baerbocková, koneckonců ministryně zahraničí a diplomatka naší země na nejvyšší úrovni, nic netušíc a bez jakýchkoli diplomatických dovedností nebo dokonce slušnosti, spustí „Zničíme Rusko“.

Na stejné úrovni je časté tlachání o tom, zda už jsme nebo nejsme bojovní, často to zní a působí dojmem, jako bychom hledali, sondovali a zkoušeli, zda můžeme jít ještě o krok dále. 

Na frontách je dávno vše jasné. Jsme v tom. Co víc by se mělo udělat, když jsme již dodali tanky a další těžké zbraně pro „ušlechtilý a vznešený“ cíl porazit Rusko?

Nebezpečné je také vidět politiky a takzvané experty, jak v diskusních pořadech nebo při jiných příležitostech nic netušíc a bezohledně diskutují o tématu eskalace, třeba s jadernými zbraněmi, nejprve s pomocí „taktiky malého rozsahu“. Již jsou zapomenuté Hirošima a Nagasaki, tato dvě japonská města, oběti prvního svržení atomové bomby na obydlené území, bez jakékoli vojenské nutnosti. Tou dobou už byla druhá světová válka dávno rozhodnutá jak v Evropě, tak na Dálném východě. A jak každý ví, nebyli to Rusové, kdo to udělal! 

Zapomenuto je veškeré utrpení a útrapy, všechny oběti počítající se v desítkách tisíc a dlouhodobé následky, které tyto „dvě malé ráže“ – podle dnešních měřítek – po desetiletí způsobily.

Je nepředstavitelné a nezodpovědné si teď takhle zahrávat s ohněm! Jako bývalý voják říkám každému, kdo na takové dobrodružství jen myslí – tohle je válečný zločin!

O válečných zločinech! Mluví o tom ještě někdo v souvislosti s Hirošimou a Nagasaki? Zapomněli jsme! Klasifikovaný, největší válečný zločin v dějinách lidstva, spáchaný Spojenými státy.

Považuji nejen za politováníhodné, ale také i znepokojivé, že naši politici, kteří mají vládní odpovědnost, ignorují konzultace. Mám zde na mysli to, že názor zkušených vojáků, specialistů ve své profesi, je stále více upozaďován, či spíše pošlapáván, a že jej veřejnost přestává vnímat. Neměli bychom si dělat starosti, když generál Kujath, vynikající znalec tématu, včetně NATO a zvláště NATO, musí prezentovat své pozoruhodně reálné hodnocení situace ve švýcarských novinách? Nebo když generál Wad, bývalý vojenský poradce paní Merkelové, mluví v novinách EMMA Alice Schwarzerové (nechápejte mě špatně, respekt k paní Schwarzerové!).

Nebo když dokonce náčelník generálního štábu americké armády generál Milley byl Bidenovou administrativou pokárán za skutečné hodnocení situace na Ukrajině a jeho zjištění byla ignorována?

Nechci tady ani mluvit o dalších vojácích, dokonce i bývalých vojenských zaměstnancích Bundeswehru, kteří by mohli Rusy dobře znát!

Faktem zůstává, že německým vazalstvím věrně dodržujeme válečnou politiku Spojených států, našeho hlavního transatlantického spojence, jejímž cílem je ovládnout svět. 

Quo vadis, Německo? Kladu si otázku. Nebo abych parafrázoval Heinricha Heineho: “Když v noci pomyslím na Německo, spánek je pryč!”

Ještě jedno slovo všem členům a příznivcům našeho spolku, mým kamarádům a přátelům.

Zvyšte hlas, neschovávejte se.

Pište v jakékoli formě a jakýmikoli prostředky a nezapomeňte své jméno a hodnost.

Hledejte a najděte naše spojence, zúčastněte se také jejich demonstrací.

Společně jsme silnější.

Vydejte se do ulic, pokud jste stále fit a aktivní. Mluvte s lidmi, navzdory rozdílným zájmům.

Nikdo nechce válku mezi demonstranty.

Tohle všechno mi říká moje svědomí. Poslouchejte prosím své vlastní.

Pro Pokec24 přeložila Janinna